ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1666.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1666/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J., s. d. ve V., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o 193.135,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 265/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2007, č. j. 42 Co 382/2007-58, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. svého rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 193.135,- Kč jakož i náklady řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobce byl trvalým uživatelem pozemku parc. č. 312, na němž se nachází budova ve vlastnictví žalobce č. p. 262 zapsaná na LV č. 515 v k. ú. B., obec B. Žalobce byl dále trvalým uživatelem pozemku parc. č. 888, na němž se nacházela budova v jeho vlastnictví č. p. 437 zapsaná na LV č. 1257 v k. ú. R. u V. a trvalým uživatelem pozemků parc. č. 328 a č. 1383, přičemž na pozemku parc. č. 328 se nachází budova ve vlastnictví žalobce p. č. 112 zapsaná na LV č. 541 v k. ú K., S. M. a pozemek parc. č. 1383 souvisel s provozem této budovy. Přípisy adresovanými Okresnímu úřadu ve V. požádal žalobce dne 17. 8. 2000 o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo ke všem těmto pozemkům podle §879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ve dnech 10. 10. 2003, 8. 12. 2003 a 10. 12. 2003 účastníci řízení postupně uzavřeli tři kupní smlouvy, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným pozemkům ze žalované na žalobce. Žalobcem zaplacená kupní cena činila úhrnem částku 193.135,- Kč. Námitka žalované, že soud prvního stupně nesprávně posoudil vlastnické právo žalobce k budově č. p. 112 (blíže identifikovaná výše) nemůže obstát, neboť vlastnické právo žalobce k této budově dotvrzuje výpis z katastru nemovitostí, jenž je ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb. veřejnou listinou prokazující stav evidovaný v katastru v okamžiku jeho vyhotovení. S ohledem na §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) potvrzuje výpis z katastru nemovitostí založený ve spise pravdivost údajů, které obsahuje, tedy i existenci vlastnického práva žalobce k předmětné nemovitosti. Veřejná listina by mohla být své důkazní síly zbavena, jen pokud by byla prokázaná její nepravdivost. Důkazní břemeno pak podle §134 o. s. ř. spočívá na tom z účastníků, který tvrdí nepravdivost veřejné listiny; v tomto případě na žalované. Žalovaná však přes náležité poučení soudem prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř. žádné důkazy k prokázání svého tvrzení o nepravosti uvedené listiny neoznačila a své tvrzení tak neprokázala. Ani další odvolací námitky žalované týkající se účinků nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. ve vztahu k ustanovení §879c o. z. nemohou obstát. Obdobnými odvolacími námitkami se zabýval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Odvolací soud na toto rozhodnutí co do posouzení účinků uvedeného nálezu odkázal, přičemž uvedl i další rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzující právní závěry obsažené ve výše citovaném rozhodnutí. Vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům pak vzniklo ze zákona nikoliv až účinností citovaného nálezu Ústavního soudu (31. 12. 2004), tedy uplynutím lhůty stanovené původně v §879c odst. 1 o. z., která doběhla – jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, - pro tento nárok bez ohledu na vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud platnou čtvrtou částí. Odvolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od shora uvedené konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalobce ze zákona (§879c o. z.) a nikoliv na základě posléze uzavřených kupních smluv, jež jsou absolutně neplatné podle §39 o. z. pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť právě pro rozpor s těmito předpisy nejvyšší právní síly byla Ústavním soudem zrušena část zákona č. 229/2001 Sb. derogující mimo jiné právě §879c o. z. Žalovaná je proto povinna vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu za předmětné pozemky ve výši 193.135,- Kč, a to podle §451 odst. 2 o. z.
Proti výroku I. tohoto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, které jsou odvolacími soudy rozhodovány rozdílně, resp. v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny. Napadené rozhodnutí navíc spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázka zásadního právního charakteru spočívá v posouzení platnosti tří výše uvedených smluv, které splňují veškeré náležitosti ve smyslu obecné právní úpravy a byly uzavřeny podle speciální úpravy obsažené v §60c zákona č. 219/2000 Sb., a to v období, kdy byl částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. zrušen §879c o. z. Jedná se tedy i o posouzení právních účinků přisuzovaných judikaturou Nejvyššího soudu nálezu pléna soudu Ústavního ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a to konkrétně ve vztahu k právům
a povinnostem z právních vztahů založených kupními smlouvami v době před zrušením části druhé zákona č. 229/2001 Sb. uvedeným nálezem. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2007, č. j. 22 Co 1647/2007-67, dospěl v podobném případě k odlišným právním závěrům nežli Krajský soud v Ostravě v předmětném řízení. Podle tohoto rozhodnutí by výklad dovozující neplatnost shora popsaných smluv znamenal nepřípustnou retroaktivitu. V době uzavírání daných kupních smluv a nabytí jejich platnosti schválením Ministerstva financí nebylo ustanovení §879c o. z. součástí platného právního řádu České republiky. Ze skutečnosti, že byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nelze ještě dovodit, že jsou rovněž neplatné právní úkony, které by zřejmě nebyly učiněny, kdyby část druhá uvedeného zákona v období od 29. 6. 2001 do 31. 12. 2004 neplatila. Dle konstantní judikatury platí, že platnost smlouvy se vždy posuzuje podle právní úpravy, která platila v době uzavření smlouvy. Posuzování platnosti dotčených smluv ve světle předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu by bylo též v rozporu s ustanovením §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž právní závěry odvolacího soudu ohledně platnosti dotčených kupních smluv znamenají nepřípustnou retroaktivitu
a popření základních principů, z nichž dosavadní judikatura vycházela při posuzování platnosti právního úkonu. Žalovaná též nesouhlasí s tím, že by citovaný nález Ústavního soudu měl za následek obnovení právního stavu založeného §879c o. z. a své přesvědčení opírá o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2007, č. j. 24 Co 555/2006-41. Žalovaná též zpochybňuje správnost zápisu vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, neboť tento zápis byl proveden na základě listiny – kolaudačního rozhodnutí, které nesvědčí osobě, jež byla jako vlastník zapsána s tím, že bylo na straně žalobce, aby prokázal své vlastnické právo k budově č. p. 112 na stavební parcele č. 328 v k. ú. K. – S. M. ke dni 1. 7. 2000. Žalovaná žalobcovo tvrzení o jeho vlastnickém právu k této nemovitosti zpochybnila listinou prokazující pravdivost zápisu v katastru nemovitostí, když z kolaudačního rozhodnutí Okresního národního výboru ve V. ze dne 23. 12. 1976, č. j. Výst. 16916/76–252/8-Nos, které je uvedeno v části E výpisu z listu vlastnictví
č. 541 pro k. ú. K. – S. M. jako nabývací titul žalobce k uvedené budově č. p. 112 nebylo vydáno pro žalobce, nýbrž pro Místní národní výbor K. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nejvyšší soud rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 především v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu obsáhle činí dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d
a §879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný §879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).
Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c o. z., pak na něj právě dne 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k uvedeným pozemkům (došlo k přechodu vlastnického práva). Za těchto okolností se ale žalobce nemohl stát vlastníkem uvedených pozemků na základě výše specifikovaných smluv uzavřených v roce 2003. Nemohlo totiž dojít k následnému převodu vlastnického práva k týmž pozemkům na týž subjekt práv
a povinností, neboť by tak žalovaná převedla na žalobce více práv, než sama měla (nemo plus iuris ad alienum transferre postest quam ipse habet), a to navíc právo, jehož nositelem byl v téže době žalobce.
Nelze zcela souhlasit s tím, že by jmenované smlouvy svým účelem přímo odporovaly obecně závazným právním předpisům vyšší právní síly (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod), kterak konstatovaly oba soudy v předmětném sporu, neboť principům v těchto předpisech uvedeným se příčilo „jen“ Ústavním soudem zrušené ustanovení čl. II zákona č. 229/2001 Sb., přičemž uvedené kupní smlouvy byly uzavřeny na základě jiných zákonných ustanovení. Ve prospěch uvedeného závěru lze argumentovat i tak, že i kdyby v dané době neplatil čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a dané smlouvy by byly přesto uzavřeny, jejich platnost by jen stěží byla posuzována přímo v návaznosti na citované právní předpisy vyšší právní síly, nýbrž především podle toho, zda by odpovídaly esenciálním požadavkům kladeným na právní úkony obecně a na smlouvy zvláště. Vyjdeme-li pak z výše uvedených předpokladů nezbytných pro převod vlastnického práva smlouvou (tedy že převodci musí v době převodu svědčit vlastnické právo k danému předmětu, a to ať už se jedná o kterýkoliv smluvní typ – viz §132 o. z.), je namístě závěr, že v daném sporu posuzované smlouvy jsou absolutně neplatné podle §39 o. z., a to pro rozpor se zákonem, neboť žalovaná nebyla v době jejich uzavření vlastnicí předmětných pozemků (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007). Je sice nutné podotknout, že uvedené účinky nálezu pléna Ústavního soudu není možné vztahovat na práva třetích osob, které v době jeho platnosti vlastnické právo k předmětným věcem nabyly, nicméně o takovou situaci v daném případě nešlo.
K dalším námitkám žalované pak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout s poukazem na §241a odst. 3 o. s. ř., neboť se jednalo o zpochybňování skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a soud odvolací.
Jestliže tedy žalobce na základě těchto neplatných smluv zaplatil žalované celkem 193.135,- Kč, pak tato částka představuje bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu podle §451 odst. 2 o. z, které žalovaná musí vydat v souladu s odstavcem prvním téhož zákonného ustanovení.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud nepovažoval za nutné napadené rozhodnutí rušit a věc vracet soudu prvního stupně či soudu odvolacímu k dalšímu řízení, neboť dospěl ke shodným závěrům jakožto soud odvolací. Dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu