ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1813.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1813/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně T. j. L. – I. B., zastoupené advokátem, proti žalované L. B. H. H. – o. k., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 32 C 141/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 38 Co 35/2006-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 1. června 2005, č. j. 32 C 141/97-111, tak, že žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva ve svůj prospěch k nemovitosti uvedené ve výroku I. citovaného rozhodnutí a dále uložení povinnosti žalované uvedenou nemovitost vyklidit, zamítl. Odvolací soud změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že ji určil za vlastnici výše uvedené nemovitosti a žalované uložil povinnost tuto nemovitost vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování sdělením obsahu kopie darovací smlouvy ze dne 13. 12. 1995, notářského zápisu ze dne 29. 11. 1995, sdělení ČSTV ze dne 20. 2. 2004, zápisu ze dne 21. 3. 1991, rozhodnutí delimitační a majetkové komise ze dne 30. 7. 1991 a výpisu z katastru nemovitostí LV č. 499 pro k. ú. H. H. Ačkoliv soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, odvolací soud po zopakování výše uvedených listinných důkazů dospěl k jiným skutkovým závěrům. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v roce 1979 existovala předmětná nemovitost (budova) v podobě dřevěné stavby, přičemž v období od konce uvedeného roku až do počátku 90. let probíhala její rekonstrukce. Tato skutečnost byla nepochybně prokázána výslechem svědků Z. H., A. S., Z. D. a Ing. M. Z., též i ze zprávy ČSTV ze dne 20. 2. 2004. Z těchto i dalších důkazů vyplývá, že uvedená rekonstrukce předmětné stavby byla jednak financována ze zdrojů bývalého Č. s. t. v. (dále jen „ČSTV“) a jednak prostřednictvím akce „Výzva“. Z uvedeného se tedy podává, že předmětná nemovitost byla ke dni konání mimořádného sjezdu ČSTV dne 25. 3. 1990 ve vlastnictví tohoto svazu jakožto tehdejší socialistické společenské organizace. V žádném případě nelze ale z těchto důkazů dovodit, že by vlastnického práva k předmětné budově nabyla žalovaná originárně, tedy vytvořením (výstavbou). Tato budova sice nebyla ke dni 25. 3. 1990 (tedy ke dni konání mimořádného sjezdu ČSTV) zapsána v evidenci nemovitostí, ovšem tato skutečnost neznamená, že se jednalo o věc bez vlastníka. Budova byla vedena v evidenci T. j. L. I. B., což vyplývá z rozhodnutí delimitační a majetkové komise ze dne 30. 7. 1991 a ze zprávy ČSTV ze dne 20. 2. 2004. Podle části II, čl. A odst. 3 písm. a) usnesení mimořádného sjezdu ČSTV přešlo vlastnické právo k předmětné stavbě na T. j. L. I. B., která byla registrována jako samostatná tělovýchovná jednota ke dni 25. 5. 1990. Tuto skutečnost dále potvrzuje i zápis ze dne 21. 3. 1991 podepsaný zástupci T. j. L. I. B., ČSTV – Městského výkonného výboru v B. a delimitační a majetkové komise ČÚV ČSTV, která byla zvolena mimořádným sjezdem ČSTV dne 25. 3. 1990. Předmětná nemovitost nemohla přejít do vlastnictví ČSTV, neboť do jeho vlastnictví přecházel majetek všech organizačních složek, s výjimkou jednotlivých tělovýchovných jednot nebo s výjimkou majetku, jenž konkrétní organizační složka ČSTV užívala nebo držela. Ke dni registrace T. j. L. I. B. (tedy ke dni 25. 5. 1990) nabyla tato tělovýchovná jednota vlastnického práva k předmětné stavbě. Vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohl v žádném případě nabýt Ing. M. Z. a nelze než učinit závěr, že prohlášení Ing. M. Z. v osvědčení sepsaném formou notářského zápisu ze dne 29. 11. 1995, č. j. NZ 224/95, osvědčující, že Ing. M. Z. je vlastníkem této nemovitosti a že nabyl vlastnického práva k této nemovitosti „postavením“ (tedy zhotovením věci), není pravdivé. Následně tedy nemohl Ing. M. Z. platně převést vlastnické právo k uvedené nemovitosti na právního předchůdce žalované, tedy na S. p. k. a s. v H. H., darovací smlouvou ze dne 13. 12. 1995, neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Uvedená darovací smlouva je tedy absolutně neplatná a zápis v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrálního pracoviště B. – město na LV č. 499 pro k. ú. H. H. není správný. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že od 25. 5. 1990 až do současnosti je vlastnicí předmětné nemovitosti žalobkyně a její žaloba na určení vlastnického práva k této nemovitosti je důvodná. Za oprávněný je též nutno považovat požadavek žalobkyně na vyklizení předmětné nemovitosti ve smyslu §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyni svědčí vlastnické právo k této nemovitosti a žalovaná tuto nemovitost bez právního důvodu užívá.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že jej považuje za důvodné, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navíc vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z účetní evidence ČSTV nevyplývá skutečnost, že by před rokem 1990 byla vytvořena předmětná stavba a došlo takovým způsobem k originárnímu nabytí vlastnického práva ČSTV. Žalovaná je přesvědčena, že tvrdila a prokázala, že stavba vznikla jako věc vytvořením, a to do podílového spoluvlastnictví všech financujících subjektů či osob na výstavbě se podílejících. Tito stavebníci uzavřeli až po 30. 6. 1990 dohodu, kterou uspořádali své majetkové poměry v souladu s §137 odst. 2 o. z. Nabytí vlastnictví Ing. M. Z., jak je uvedeno v osvědčení ze dne 29. 11. 1995, nebylo v řízení vyvráceno. Žalobkyně pak neprokázala, že by bylo zbudování nové stavby financováno z prostředků bývalého ČSTV, a to dokonce z jeho prostředků výlučných tak, aby bylo možno učinit nezpochybnitelný závěr, že předmětná nemovitost byla ke dni 25. 3. 1990 ve výlučném vlastnictví ČSTV. Pokud žalobkyně prokazuje, že získala nějaké dotace na výstavbu, již se nepodává, jak s nimi naložila, zejména zda se nejednalo i případně o investice při společné stavbě nebo investice do cizí již vystavěné věci právě těmi subjekty, které následně uzavřely s jedním ze stavebníků dohodu o úpravě vlastnických poměrů. Nelze přijmout názor žalobkyně, že by §100 odst. 2 hospodářského zákoníku vylučoval spoluvlastnictví socialistické společenské organizace s jinými subjekty. Žalovaná dále zpochybňuje nabytí vlastnictví žalobkyní na základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990, když uvádí, že žalobkyně nesplnila jednu ze dvou kumulativních podmínek pro přechod či převod vlastnictví, neboť předmětná budova nebyla k datu 25. 3. 1990 zapsána v evidenci nemovitostí. To konstatoval ve svém rozsudku i odvolací soud, avšak v rozporu s tímto závěrem zcela pominul posloupnost právního nástupnictví a extenzivně dovodil, že i přes nesplnění všech vymezených podmínek žalobkyni vlastnické právo vzniklo. Zcela tak přehlédnul skutečnost, že usnesení mimořádného sjezdu ČSTV obsahuje i určení nástupce pro případ, že konkrétní nemovitost nebyla u příslušného střediska geodézie zapsána vůbec. Krajský soud se mýlí, jestliže shledává za osobu k vlastnictví povolanou žalobkyni jakožto nástupkyni ČSTV. Právním nástupcem ČSTV není každý subjekt, ale pouze ten, jemuž svědčí hlediska právního nástupnictví specifikovaná ve výše uvedeném usnesení ČSTV. I kdyby se žalovaná vlastníkem předmětné nemovitosti nestala, pak vlastnické právo k této nemovitosti mohlo přejít pouze na Č. s. t. v., nikoliv však na žalobkyni. Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že na žalobkyni byly převedeny nemovitosti protokolem delimitační komise ze dne 30. 7. 1991, přičemž listina, na níž žalobkyně poukazuje, je navíc nevěrohodná. Jedná se o špatně čitelnou prostou fotokopii delimitační a majetkové komise, z níž není patrno, kdo ji vystavěl a kdo se na originále podepsal. Jako důkaz o převodu vlastnického práva taktéž nelze přijmout zprávu Českého svazu tělesné výchovy ze dne 20. 2. 2004, kterou ten jako osoba, která je pokračovatelem dřívějšího převodce, podává zprávu o pravosti vlastnictví svého předchůdce. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud se proto dále zabýval důvodností předmětného dovolání, a to v rozsahu, jenž byl v dovolání vymezen. Dovolatelka v tomto smyslu uplatňuje všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, přičemž však obsahově vymezuje pouze dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Co se týče vad řízení (ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), žalovaná žádné vady obsahově ve svém dovolání nespecifikuje a pouze abstraktně poukazuje na to, že řízení je takovými vadami postiženo. Dovolací soud, je však povinen v situacích, kdy je dovolání přípustné, přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud však žádnou podobnou vadu v předmětném řízení nenalézá. Odvolací soud, ačkoliv dospěl k odlišným skutkovým závěrům nežli soud prvního stupně, postupoval v souladu s §213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. a důkazy, z nichž v daném řízení vycházel, zopakoval (viz č.l. 130) a řádně je též uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku.
Z dovolání taktéž nelze dovodit, v čem dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), přestože tento důvod ve svém dovolání rovněž uplatňuje. Stejně jako v případě dovolatelkou namítaných vad řízení, není ani tento dovolací důvod obsahově vymezen.
Dovolací soud se tedy především zabýval námitkami dovolatelky směřujícími ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem na základě výše uvedených, odvolacím soudem provedených, důkazů. Jednalo se zejména o skutečnosti, na nichž odvolací soud založil závěr o existenci vlastnického práva bývalého ČSTV k předmětné nemovitosti, a to ke dni konání mimořádného sjezdu ČSTV dne 25. března 1990. Dále se jedná o skutečnosti, na nichž odvolací soud postavil závěr, že na základě usnesení na tomto sjezdu přijatém přešlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti na žalobkyni.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. z důvodu že,
a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo
b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo
c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor
d) nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.
(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 161/98).
Odvolací soud dospěl k závěru, že ke dni konání mimořádného sjezdu ČSTV (tedy ke dni 25. 3. 1990) byla předmětná nemovitost ve vlastnictví tohoto svazu. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že rekonstrukce předmětné nemovitosti (původně dřevěné stavby) probíhala od roku 1979 až do počátku 90. let 20. století a že tato rekonstrukce byla financována ze zdrojů bývalého ČSTV a taktéž prostřednictvím akce „Výzva“. Tyto skutečnosti dle odvolacího soudu vyplývají z výslechu svědků Z. H., A. S., Z. D. a Ing. M. Z., dále i ze zprávy ČSTV ze dne 20. 2. 2004, jakož i z dalších ve věci provedených listinných důkazů (soupisů nákladů a dotací za léta 1979 až 1990, soupisů dotací Června údržbu, vyúčtování Městského výboru ČSTV za léta 1981 a 1983). Tato úvaha odvolacího soudu se jeví jako logická a vnitřně bezrozporná. Z provedených důkazů nepochybně vyplývá, že bývalá ČSTV formou dotací financovala rekonstrukci předmětné nemovitosti, ač se tak mohlo dít ve spolupráci s jinými osobami zainteresovanými na činnosti příslušné tělovýchovné organizace (prostřednictvím akce „Výzva“). Ve výsledku dokazování se tak podle odvolacího soudu prosadila skutková verze tvrzená, a takto prokázaná, žalobkyní. Pokud dovolatelka namítá, že osoby podílející se na rekonstrukci (stavebníci) uspořádaly své majetkové poměry k předmětné nemovitosti v souladu s ustanovením §137 odst. 2 o. z., nebylo takové tvrzení podle odvolacího soudu podloženo žádnými relevantními důkazy. Ten logicky uzavřel, že nelze mezi ně rozhodně řadit jednostranné prohlášení Ing. M. Z. a jeho manželky, byť učiněné formou notářského zápisu. Z tohoto zápisu se totiž nepodává, na jakém základě (z jakého právního důvodu) nabyli manželé Z. vlastnické právo k předmětné stavbě a není ani určitelný okruh subjektů, jenž se na výstavbě předmětné nemovitosti měl, ať již na základě dohody nebo alespoň s individuální vůlí, podílet na budoucích spoluvlastnických poměrech k rekonstruované stavbě, ani jakým způsobem a zda vůbec byly vypořádány případné spoluvlastnické podíly k uvedené stavbě ve smyslu §140 a následující o. z. (v daném případě by se zřejmě mělo jednat o dohodu o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání podle §141 odst. 1 o. z., kterážto v případě, že se jedná o nemovitost musí mít navíc písemnou formu). Žalovaná přitom tvrdí, že vlastnické právo svědčilo po dokončení rekonstrukce předmětné nemovitosti blíže neurčenému okruhu stavebníků, kteří pověřili konkrétní osoby k jednání ve smyslu §5 zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění tak, aby bylo možné skutečné zřizovatele, a tedy i vlastníky stavby, zapsat do příslušného listu vlastnictví katastru nemovitostí (viz č. l. 13).
Odvolací soud vzal rovněž za prokázané, že předmětná nemovitost byla vedena v evidenci T. j. L. I. B., a to ke dni registrace této tělovýchovné organizace dne 25. 5. 1990. Tuto skutečnost odvolací soud dovodil z rozhodnutí delimitační a majetkové komise ze dne 30. 7. 1991 (č. l. 74) a ze zprávy Č. s. t. v. ze dne 20. 2. 2004 (č. l. 72 a 73). Tento skutkový závěr odvolacího soudu rovněž nelze zpochybnit, neboť pro to není dán žádný z důvodů uvedených výše pod písmeny a) až d). Z obou právě uvedených listin vyplývá poznatek, že žalobkyni svědčilo právo hospodaření k předmětné nemovitosti či že tuto nemovitost vedla ve své evidenci, a tudíž ke dni její registrace podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, na ni přešlo vlastnické právo k téže nemovitosti v souladu s usnesením mimořádného sjezdu bývalého ČSTV ze dne 25. 3. 1990. Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatelky korespondující se závěrem soudu prvního stupně, že z uvedeného „delimitačního protokolu sice vyplývá, že majetek bude převeden, avšak nelze z něj již vydedukovat, že vlastnické právo na žalobce přešlo“. V citovaném delimitačním protokolu je naopak jednoznačně uvedeno, že dnem 25. 5. 1990 přechází vlastnické právo k uvedeným nemovitostem z Č. s. t. v. n. TJ L. I. B. Odvolací soud ani nekonstatoval – jak tvrdí dovolatelka – že vlastnické právo k předmětné nemovitosti přešlo na žalobce na základě uvedeného protokolu, nýbrž pouze z této listiny vzal za prokázanou skutečnost, že žalobce ke dni své registrace vedl předmětnou nemovitost ve své evidenci, že tak splnil podmínky pro převod tohoto práva, a že tudíž toto právo na něj ke dni registrace (25. 5. 1990) skutečně přešlo. Splnění jiných podmínek pak k převodu vlastnického práva z bývalé ČSTV na jednotlivé tělovýchovné jednoty nebylo vyžadováno (tento závěr vyplývá i například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2583/2007).
Jestliže dovolatelka zpochybňuje věrohodnost listiny delimitační a majetkové komise ze dne 30. 7. 1991, nejedná se o námitku, která by byla způsobilá k přezkumu v dovolacím řízení. Samotné hodnocení důkazů nelze totiž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1268). Dovolacím důvodem uvedeným v právě citovaném ustanovení nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994).
Neprosadila se tak v řízení obrana žalované založená na tvrzení o právní protinormě, že totiž žalobkyní požadovanému určení brání existence jejího vlastnického práva.
K těmto pro rozhodnutí ve věci zásadním skutkovým zjištěním a jim odpovídajícím právním posouzením dospěl tedy odvolací soud v souladu s procesními předpisy vztahujícími se k provádění a hodnocení důkazů, nepominul žádné pro danou věc rozhodující skutečnosti a naopak nedospěl k žádným skutkovým zjištěním, které by nevyplývaly z obsahu spisu. Mezi jednotlivými skutkovými zjištěními nepanuje ani logický rozpor a výsledek hodnocení důkazu zcela odpovídá tomu, co mělo být v daném řízení zjištěno.
Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu