ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1868.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1868/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. W., zastoupenému advokátem, o splnění povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 59/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007, č. j. 55 Co 119/2007-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.142,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 10. 2006, č. j. 21 C 59/2006–38, uložil žalovanému povinnost předat žalobci nebytový prostor v nárožní pozici se samostatným vchodem z ulice o celkové ploše 60 m2 v přízemí budovy č. p. 951, stojící na pozemku parc. č. 954 v katastrálním území B. na adrese P. 6, Čs. armády 21, k užívání podle Smlouvy o nájmu nebytových prostor a úhradě služeb spojených s jejich užíváním ze dne 22. 12. 2005 (dále jen „smlouva“) i strpět užívání tohoto nebytového prostoru žalobcem podle smlouvy a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvu za žalovaného pronajímatele a vlastníka předmětné nemovitosti uzavíral ing. H. na základě generální plné moci ze dne 28. 5. 2003, která sice byla vystavena na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 5. 2003, obsahující omezení účelu podnikání v předmětných prostorách, avšak v plné moci toto omezení již není uvedeno; nadto ing. H. žalujícího nájemce na omezení účelu podnikání v předmětných prostorách požadované žalovaným, nikdy neupozornil, jak vyplynulo z jeho výslechu. Ve smlouvě bylo sjednáno, že předmětné prostory budou žalobcem užívány jako prodejna zboží a videopůjčovna v rozsahu předmětu podnikání podle živnostenského listu žalobce (příloha smlouvy), v němž je jako předmět podnikání uvedena koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Žalobce zaplatil žalovanému nájem ve výši jeho trojnásobku, žalovaný (vlastník) souhlasil se stavebními úpravami a umístěním informačního reklamního zařízení, toho času bez nápisu. Dne 23. 1. 2006 žalovaný písemně od smlouvy odstoupil a v současné době jsou předmětné prostory pronajaty třetímu subjektu. Žalovaným navržený důkaz vývěskou, na níž je uvedeno, že prostory jsou k pronájmu jako obchod s výjimkou herny, baru, erotiky a restaurace, soud zamítl, neboť neprokazuje, že vývěska byla umístěna ve výkladní skříni v době, kdy se prostory k pronájmu nabízely, a ze smlouvy nevyplývá, že by žalovaný specifikoval omezení podnikání nájemce. S odkazem na §3 zák. č. 116/1990 Sb., §566 odst. 1 a §568 odst. 3 obch. zák., §33 odst. 1, §48 odst. 1 a §49a obč. zák. soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, neboť překročení oprávnění ing. H., který smlouvu podepsal za žalovaného, bylo dodatečně zhojeno jednáním žalovaného, který toto překročení žalobci bez zbytečného odkladu neoznámil, naopak od smlouvy odstoupil ze zcela jiného důvodu, a to pro uvedení v omyl, což však žalovaný v řízení neprokázal. Ve smlouvě je rovněž řádně a dostatečně vymezen účel nájmu, který neodporuje §3 zák. č. 116/1990 Sb. K odstoupení žalovaného od smlouvy tedy došlo neplatně, podmínky odstoupení na základě omylu nebo jiného zákonného důvodu nenastaly a jiné důvody ani nebyly tvrzeny.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, č. j. 55 Co 119/2007-56, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o povinnosti předání nebytového prostoru a povinnosti strpění užívání nebytového prostoru potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování důkazem vývěskou (neprovedeným soudem prvního stupně), avšak skutkový stav zůstal nezměněn. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s jeho závěry, vyjma právního posouzení překročení rozsahu oprávnění ing. H., když ten, pokud překročil své zmocnění z mandátní smlouvy, tak jen ve vztahu k žalovanému, ve vztahu k žalobci byla jeho jednání v souladu s jemu udělenou plnou mocí, neobsahující žádná omezení; právní úkon jím učiněný za žalovaného je tak platný podle §32 odst. 2, věty druhé, obč. zák., neboť v řízení se neprokázalo, že jakákoliv omezení účelu pronájmu daná ze strany pronajímatele (zmocnitele) zmocněnci byla žalobci známa.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci; toto spatřuje především v závěru soudu, že žalovaný nebyl žalobcem uveden v omyl a že právní úkon učiněný zmocněncem žalovaného, který překročil svoje pravomoci uvedené ve zmocnění, je vůči třetím osobám platný. Tvrdí, že žalobce mu úmyslně zatajoval zamýšlený prodej erotického zboží, když uváděl, že předmětem prodeje bude drobné elektro, časopisy aj. Namítá, že právě odstoupení od smlouvy je výrazem jeho nesouhlasu potom, co se o překročení oprávnění zmocněncem dozvěděl. Dále s odkazem na §3 zák. č. 116/1990 Sb. namítá, že ve smlouvě není dostatečně specifikován údaj o předmětu podnikání žalobce; pouhý odkaz na živnostenský list nájemce (žalobce) s tak nespecifickým předmětem podnikání (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) nestačí a smlouva tak nemůže být shledána platnou a účinnou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl zamítnutí dovolání. Plně souhlasí s rozsudkem odvolacího soudu. Má za to, že dovolání je založeno na pouhém opakování tvrzení, která nebyla prokázána, resp. spíše ani prokázána být nemohla.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující), ale rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Pokud dovolatel v rámci lhůty k podání dovolání, které může být shledáno přípustným pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neuvede žádnou právní otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, ač mu v tom nic nebránilo, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1536/2006, publikované v Soudních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 2007); o tento případ se jedná i v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyla vymezena žádná právní otázka, která by měla činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout. Obecné námitky proti právnímu posouzení věci uvedené v dovolání nelze za takovou otázku považovat.
Námitky dovolatele, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudem, což se vztahuje především k tvrzenému úmyslu žalobce uvést žalovaného v omyl, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Další námitka dovolatele, dle které odstoupení od smlouvy jeho zmocněncem je třeba považovat za výraz nesouhlasu, se pak zcela míjí s důvody, na kterých založil odvolací soud napadené rozhodnutí. V posouzení otázky platnosti smlouvy odvolacím soudem přitom dovolací soud neshledal žádného pochybení a v tomto směru rozhodnutí navíc postrádá obecný dopad na případy obdobné povahy.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží sazba odměny ve výši 6.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu [§7 písm. d), §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.], po krácení 1.500,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu