ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1887.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1887/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Dr. H. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M., 2) M. J., 3) JUDr. L. J., a 4) Dr. Ing. M. Ř., zast. advokátkou, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 71/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2007, č. j. 18 Co 606/2006-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, č. j. 33 C 71/2003–73, žalobu o zaplacení částky 130.807,- Kč s příslušenstvím vůči druhému žalovanému,
o zaplacení částky 65.388,- Kč s příslušenstvím vůči třetí žalované, o zaplacení částky 65.388,- Kč s příslušenstvím vůči první žalované i o zaplacení částky 38.417,- Kč s příslušenstvím vůči čtvrtému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala v souhrnu částky 300.000,- Kč s příslušenstvím na žalovaných jako dědicích po zemřelém JUDr. I. Ř. v míře jejich dědických podílů s tvrzením, že s ním dne 18. 4. 1997 uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě, zaplatila celou kupní cenu, když poslední splátka byla uhrazena dne 24. 3. 1997, avšak k realizaci kupní smlouvy nedošlo, neboť JUDr. I. Ř. dne 21. 4. 1997 zemřel a žalovaní v dědickém řízení žalobkyní uplatněnou pohledávku neuznali. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že listina označená jako smlouva o smlouvě budoucí nesplňuje náležitosti §50a odst. 1 obč. zák., neboť v ní není stanovena doba, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena, a nelze ji posoudit ani jako smlouvu kupní, když předmět prodeje – část pozemků – je vymezen pouze rámcově, je neurčitý, a podle §37 odst. 1 obč. zák. je tak právní úkon neplatný. Dovodil, že věc je třeba posoudit v režimu bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.) jako plnění z neplatného právního úkonu, resp. plnění bez právního důvodu, pokud k platbám došlo ještě před uzavřením neplatné smlouvy. Ohledně vznesené námitky promlčení uzavřel, že pokud bylo plněno do 24. 3. 1997, nejpozději od tohoto data počala běžet objektivní tříletá promlčecí doba, která skončila 24. 3. 2000, tedy ještě před zahájením tohoto řízení; uplatnění pohledávky žalobkyně v dědickém řízení nemohlo vést ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. Tvrzený nárok žalobkyní posoudil jako promlčený, proto se z důvodu procesní hospodárnosti již nezabýval otázkou, zda bylo skutečně placeno či nikoliv.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2007, č. j. 18 Co 606/2006-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně. K odvolacím námitkám žalobkyně uzavřel, že ze skutečnosti, že žalovaní jako dědicové po zemřelém JUDr. I. Ř. a jeho manželce neuznali v dědickém řízení, které je řízením nesporným, pohledávku žalobkyně a neuznávali ji ani v tomto sporném řízení, nelze dovodit jejich úmysl bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatit. Listina označená jako smlouva o smlouvě budoucí přitom nesplňuje ani náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák., především pak neobsahuje příslib dluh zaplatit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že smlouva (ze dne 18. 4. 1997) byla uzavřena platně, otázkou pak zůstává jen posouzení validity jejího textu. Předmětnou listinu lze považovat za platně a účinně učiněné uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., a to se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy i zachování promlčecí doby, přičemž na příslib dluh zaplatit lze usuzovat ze závazku převést nemovitosti do vlastnictví žalobkyně. Dále v rovině časové souslednosti podrobně popisuje skutkové okolnosti případu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní ad 2) a ad 3) ve svém vyjádření navrhli odmítnutí dovolání s poukazem na to, že se nejedná o věc zásadního významu po právní stránce. Zdůrazňují, že na listině ze dne 18. 4. 1997 není pravý podpis JUDr. I. Ř. a že jmenovaný nebyl dne 18. 4. 1997, tedy 3 dny před úmrtím, schopen porozumět obsahu jakékoliv listiny
a svým podpisem stvrdit, že listina obsahuje projev jeho vůle. Závěry soudů obou stupňů považují za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde přitom jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí navíc současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu, jak již bylo výše uvedeno, má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Pokud dovolatel v rámci lhůty k podání dovolání, které může být shledáno přípustným pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neuvede žádnou právní otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, ač mu v tom nic nebránilo, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1536/2006, publikované v Soudních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 2007); o tento případ se jedná i v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že v dovolání nebyla vymezena žádná právní otázka, která by měla činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nadto je třeba uvést, že námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit. Nelze ani přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatelky rovněž nesplňují. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. října 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu