ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2110.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2110/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. W., b) E. W., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) P. f. Č.R., 2) H. T., zastoupené advokátem, 3) Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1754/2003, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č.j. 19 Co 45/2006-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. 10. 2005, č.j. 9 C 1754/2003-124, ve výroku I. tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky v SJM pozemku parcelní číslo 2693/33 orná půda o výměře 25 m2 (původně dle PK č. 612 díl 1) na LV č. 3397, pozemku parcelní číslo 598/3 – ostatní plocha o výměře 38 m2 na LV č. 2813 a pozemku parcelní číslo 609/8 – orná půda o výměře 11 406 m2 na LV 3397 (původně oba podle PK č. 450/1), vše zapsané pro obec a k.ú. M. u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště P. Stran nákladů řízení odvolací soud zavázal žalované ad 1) a ad 3) nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 27.955,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou ad 2) nebyla nikomu stanovena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž původní vlastnice sporných nemovitostí A. M. učinila dne 1. 7. 1963 bezplatnou nabídku odevzdání sporných i dalších pozemků do vlastnictví státu, který ji dne 8. 10. 1963 přijal. Smlouvou o převodu správy národního majetku mezi předávajícím ONV P. a nabyvatelem státním statkem D. z 8. 10. 1963 pak byla k předmětným nemovitostem převedena správa národního majetku na státní statek. Kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 6. 1972 formou notářského zápisu Nz 356/72, N 31/72 prodala A. M. nezletilému J. T., nar. 17. 12. 1954, dům č.p. 63 se st. p. č. 105, ostatní plochou č. 233 a 256/2 a zahradou č. 265/1 a dále mu smlouvou darovací, uzavřenou současně se smlouvou kupní, darovala zemědělské pozemky zapsané ve vl. č. 301 pozemkové knihy M., označené jako p.č. 450/1-louka a p.č. 612-role. Smlouva kupní a darovací byla schválena za nezletilého kupujícího opatrovnickým soudem dne 26. 6. 1972, pod č.j. Nc 1372/72-5, a následně registrována pod RI 623/72 dne 25. 7. 1972. Kupní smlouvou ze dne 21. 11. 1989, uzavřenou formou notářského zápisu Nz 1232/89, N 1412/89, prodal J. T. žalobcům do jejich vlastnictví dům č.p. 63 a pozemky p.č. 396, 397, 398, 612 a 450/1 v k.ú. M. s příslušenstvím a součástmi. Smlouva byla registrována dne 21. 12. 1989, RI 1733/89. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad P., dne 29. 4. 2003, č.j. PÚ-R-730/92/VI-19/03/ku, rozhodl o nároku druhé žalované jako osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zákon o půdě), tak, že se H. T. stala vlastníkem pozemku 450/1 podle PK, části 609 podle KN o výměře 11.203 m2. Žalobci podali určovací žalobu z důvodu vyjasnění vlastnických vztahů k pozemkům p.č. 2693/33, p.č. 2909/19 a p.č. 598/3 v k.ú. M., neboť k předmětným pozemkům byl v katastru nemovitostí proveden duplicitní zápis vlastnictví.
Po doplnění skutkových zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že státní statek se nechoval jako vykonavatel správy národního majetku, ale jako detentor, který své právo věc užívat odvozoval od přesvědčení o trvání vlastnického práva žalobců a jejich předchůdce. Žalobci si proto mohli započítat do vydržecí lhůty i dobu držby uskutečněné právním předchůdcem J. T. před 1. 1. 1992. Žalobci splnili oba předpoklady vzniku držby, tedy, že po potřebnou dobu 10-ti let nakládali s předmětem držby jako vlastním a ovládali ho, přičemž byli pod celou dobu v dobré víře, že jim právo k věci přísluší. Podmínky vydržení tak byly splněny k 1. 1. 1992, a tímto okamžikem se žalobci stali vlastníky sporných pozemků. Pokud tedy stát pozbyl své vlastnické k tomuto datu, pak tentýž stát nemohl jako osoba povinná podle §5 zákona o půdě v roce 2003 druhé žalované předmětný pozemek vydat, tedy své údajné vlastnické právo na ni převést.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci a skutkových zjištěních, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení se týkalo otázky splnění podmínek pro vydržení pozemků. Dovolatelka odkázala na výslech předchozího vlastníka J. T., který nevěděl, že by byl vlastníkem sporných pozemků, přičemž pozemky žádným způsobem nedržel. Dovolatelka tvrdila, že dobu, po kterou byly pozemky pouze vedeny na jeho jméno, není možné započíst do oprávněné držby. Pozemky měl prakticky po celou dobu v užívání státní statek, a to na základě pověření státu - jakožto vlastníka - k jejich správě. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili. Ztotožnili se s právním názorem odvolacího soudu, zejména ohledně otázky splnění podmínek pro vydržení předmětných pozemků, a odmítli tvrzení druhé žalované. Stát k žalobcům a jejich právnímu předchůdci přistupoval jako k nezpochybnitelným vlastníkům předmětných pozemků a stejně tak tomu bylo u státní organizace na těchto pozemcích hospodařící. To, že právní předchůdce žalobců nedokázal přesně popsat a určit, kde se pozemky nacházejí, vychází z toho, že je kupoval jako nezletilý; po celou dobu, kdy je vlastnil, byly společně i se sousedními pozemky sloučeny de facto do jedné velké polnosti, na které hospodařil státní statek. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
K podanému dovolání se vyjádřila také třetí žalovaná, která se ztotožnila s argumenty dovolatelky a navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). S ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména na (nyní dosud nezmíněnou) kupní smlouvu ze dne 27. 7. 1983, uzavřenou mezi J. T. jako prodávajícím a ČS-Krajským investorským silničním střediskem v P. jako kupujícím ohledně části pozemku p.č. 612 v k.ú. M., a dohodu o vydání pozemků (konkrétně č.p. 450/1 a č.p. 612 v k.ú. M.), uzavřenou mezi Státním statkem P., s.p., a žalobci dne 5. 3. 1992, lze důvodně usuzovat, že stát se ani v jiných situacích nechoval jako vykonavatel správy národního majetku; i ze zmíněných právních úkonů je patrno přesvědčení, že vlastnické právo náleží právnímu předchůdci žalobců. Tvrzení dovolatelky, že právní předchůdce žalobců ani nevěděl, že je vlastníkem sporných pozemků, je v příkrém rozporu s právními úkony, které ohledně těchto nemovitostí činil, a které byly projevem výkonu jeho vlastnického práva.
O oprávněné držbě jako předpokladu vydržení lze hovořit tehdy, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a je-li v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Nabyl-li právní předchůdce žalobců předmětné pozemky na základě kupní a darovací smlouvy sp. zn. NZ 356/72, registrované pod R-623/72 tehdejšího Státního notářství, je nepochybné, že Jan Tomek byl oprávněným držitelem, přestože tyto pozemky fakticky užíval (obhospodařoval) státní statek.
Uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny, neboť nelze hovořit ani o tom, že by snad zjištěný skutkový stav neměl oporu v provedeném dokazování nižších instancí (§241a odst. 2 písm. b, odst. 3 a contrario). Odvolací soud tedy rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Zamítnutí dovolání založilo podle §243b odst. 5 věty první a návazných ustanovení o. s. ř. právo žalobců na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud však v rámci dovolacího řízení využil oprávnění daného ustanovením §150 o. s. ř. (důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v majetkových poměrech dovolatelky) a náhradu nákladů řízení straně žalující v tomto řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu