ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.221.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 221/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š. Š., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – M. f., o úrok z prodlení ve výši 369.691,80 Kč a 912.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 39/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2005, č. j. 19 Co 277/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 3.4.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 1, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 369.691,80 Kč a 919.912,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 20 % od 2.11.1998 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.1.2005, č.j. 22 C 39/2002-46, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně požádala o finanční náhradu za 1/5 předmětných nemovitostí a movité věci poprvé dne 19.12.1994 a na základě opakovaných výzev Ministerstva financí podklady k žádosti doplňovala. Vzal za prokázané, že veškeré podklady včetně znaleckého posudku na ocenění nemovitostí předložila k datu 20.4.2000 a dne 11.12.2000 jí byla poskytnuta náhrada ve výši 349.978,- Kč. Dále zjistil, že na základě kupní smlouvy ze dne 29.1.1969, registrované Státním notářstvím pro P. dne 25.2.1969, prodali rodiče žalobkyně J. a L. Š. a její setry V. B. a V. Š. každý 1/5 nemovitostí L. D., R. V. a K. Č. Dovodil, že výše uvedenou kupní smlouvu nelze posuzovat jako neplatnou a 4/5 předmětných nemovitostí nebyly nabyty do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví fyzických osob. Uzavřel, že v dané věci nedošlo ke splnění všech podmínek pro vyplacení náhrady za nemovitost, kterou nelze vydat, neboť nemovitosti v rozhodném období nepřešly na stát v souladu s ustanovením §6 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.7.2005, č.j. 19 Co 277/2005-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu předpokladem úspěšnosti přiznání nároku na finanční náhradu je prokázání, že žadatel splňuje podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že v daném případě nebylo prokázáno, že by nemovitost přešla na stát podle ustanovení §6 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť původní vlastníci J. a L. Š., V. Š. a V. B. prodali 4/5 nemovitostí kupní smlouvou ze dne 29.1.1969 manželům L. D. a R. V. a K. Č. a kupní smlouva byla registrována příslušným státním notářstvím. Vyslovil, že na vznik vlastnického práva kupujících nemá vliv ani skutečnost, zda prodávající J. a L. Š., V. Š. a V. B. v době převodu spoluvlastnického podílu ve výši 4/5 nemovitosti byli devizovými tuzemci či devizovými cizozemci, neboť nutný souhlas Ministerstva financí pro převod nemovitostí podle ustanovení §7 odst. 4 písm. c) zákona č. 107/1953 Sb. platil jen pokud nemovitost byla převáděna na devizové cizozemce, což kupující nebyli. Dále zaujal názor, že spoluvlastnické podíly na nemovitosti byly prodány před vydáním rozsudku o vyslovení trestu propadnutí majetku a nebylo prokázáno, že i po vyslovení trestu propadnutí majetku by stát nemovitosti fakticky uchopil. Dospěl k závěru, že výše uvedená kupní smlouva byla státem respektována, kupující byly zapsáni jako vlastníci nemovitostí a stát nemovitosti nikdy nepřevzal. Podle odvolacího soudu kupující nenabyli předmětné nemovitosti ani v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Uzavřel, že rovněž nebylo prokázáno, že všichni původní vlastníci zemřeli, což je podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nutný předpoklad pro vznik nároku dalších oprávněných osob uvedených v tomto ustanovení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena zásadní otázka okamžiku přechodu vlastnictví na základě rozhodnutí soudu a vliv faktického se uchopení vlastnictví státem. Tvrdila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky v dané věci byl nesprávně aplikován zákon č. 107/1953 Sb. Dále vytýkala soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s prokázaným prodlením žalovaného a nesprávně tak posoudily nárok na úroky z prodlení. Dále tvrdila nesprávnou aplikaci ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Namítala, že soud nesprávně právně posoudil jak některé dokázané skutečnosti, tak i oprávněnost a rozsah uplatněných nároků. Podle dovolatelky prodlení žalovaného ve vyřizování nároku žalobkyně jen za období od 7.7.1998 do 11.12.2000 činilo 24 měsíců, tj. 2 roky. Poukazovala na skutečnost, že se jednalo o smluvní převod nemovitosti z devizových cizozemců na devizové tuzemce, který byl možný pouze se souhlasem tehdejšího ministerstva financí, přičemž tento souhlas nebyl vydán. Namítala, že pro neplatnost převodní smlouvy se tak stal vlastníkem 4/5 předmětných nemovitostí žalovaný. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil jak význam absolutně neplatné kupní smlouvy, tak i důsledek vysloveného trestu propadnutí majetku. Vytýkala odvolacímu soudu, že se s těmito skutečnostmi řádně nevypořádal ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde pouze poukázal na ustanovení tehdy platného devizového zákona, které s posuzovanou věcí nesouvisí. Konstatovala, že odvolací soud nepřihlédl ani k faktu, že v průběhu restitučního řízení doložila, že její rodiče zemřeli před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a ona se stala jejich jedinou dědičkou. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 89/96. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňovala přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §2241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) se odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu k zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně požadovaných úroků, jak byl odvolacím soudem potvrzen, odkazuje dovolací soud na srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, tak jak se s ním odvolací soud ztotožnil. Dovolací soud nemá důvodů k odlišnému posouzení skutečnosti vážící se k nesporným časovým údajům uplatnění finanční náhrady za 1/5 předmětných nemovitostí a movitých věcí (prvé uplatnění 19. 2. 1994 a po opakovaných výzvách žalované poslední uplatnění včetně předložení znaleckého posudku dne 20.4.2000). Za správný proto považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalovaná nemohla dostat do prodlení, pokud výzva k finanční náhradě nebyla předložena včetně dokladů výši náhrady osvědčující.
Pokud jde o výtky dovolatelky nesoucí se k údajné nesprávné interpretaci odvolacího soudu ve vztahu k absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. 1. 1969, dovolací soud opět odkazuje na důvody rozsudku odvolacího soudu. Za rozhodující v této souvislosti považuje i dovolací soud skutečnost, že uvedenou smlouvou nedošlo k přechodu věci na stát, nýbrž na fyzické osoby. Ani za dřívější právní úpravy, ani po vydání rozhodnutí o rehabilitaci ve vztahu k účastníkům smlouvy, kteří odešli do emigrace, nebyla tato smlouva odklizena, z titulu této smlouvy byli také nabyvatelé zapsáni v tehdejší evidenci nemovitostí a stát důsledek plynoucí z ní respektoval. Schází tak základní podmínka uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Uvedený závěr odvolacího soudu dovolací soud přejímá.
Aplikace v úvahu přicházejících zákonných ustanovení, která odvolací soud vyložil, odpovídá znění, smyslu a účelu zákona. Jde o výklad jednoduchého práva, které v této konkrétní věci nepředstavují otázku zásadního významu, aniž by bylo možno dospět k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud k tomu připomíná, že právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu