ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2588.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2588/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. O. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému zastoupenému advokátem, o zaplacení 2,766.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 271/2006, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 69 Co 475/2007-62, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil výše uvedeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2007, č. j. 12 C 271//2006-41, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2,766.575,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zároveň změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 43.791,40 Kč) a zavázal žalobce nahradit žalovanému i náklady odvolacího řízení.
Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 2,766.575,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které spatřoval v tom, že dne 26. 3. 1997 uzavřel se žalovaným smlouvu o půjčce částky 725 000,-Kč, částku nesplatil do smluveného data (25.6.1997), a byl tak nucen zaplatit úrok z prodlení ve výší 0,35% z dlužné částky za každý den prodlení a dále smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč, aby zabránil provedení exekuce. Žalobce je toho názoru, že nepřiměřená výše úroku naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy a zároveň tak šlo o bezdůvodné obohacení.
Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení práva z bezdůvodného obohacení podle §107 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále o.z.), kterou vznesl žalovaný, neboť předmětná částka byla žalobcem zaplacena žalovanému v roce 2003 (nejpozději dne 30. 6. 2003), kdy počala plynout subjektivní dvouletá promlčecí doba pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Žalobce si již tehdy byl podle soudu vědom rozhodujících skutečností, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, o čemž svědčí i to, že podal na žalovaného trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu lichvy. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení byla u soudu podána až 13. 11. 2006, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní i tříleté objektivní doby. Soud zároveň odmítl tvrzení žalobce, že by v tomto případě mohlo jít o úmyslnou formu bezdůvodného obohacení spojenou s desetiletou promlčecí (objektivní) dobou, protože žalobce měl možnost vrátit dlužnou částku bezúročně až do smluveného data. Obvodní soud pro Prahu 4 pak o náhradě nákladů řízení rozhodl za použití §150 o.s.ř.
Odvolací soud z podnětu odvolání žalobce posoudil celou věc i z jiného pohledu. Zdůraznil skutečnost, že plnění žalobce žalovanému bylo realizováno na základě smíru uzavřeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 v roce 1999, přičemž dosud nebyl podán návrh na zrušení usnesení o schválení smíru. Plnění ze závazkového vztahu bylo tak navíc uloženo pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, jež nebylo zrušeno (§99 odst. 3 o.s.ř., §159a odst.1, 4 o.s.ř.). Pokud tedy bylo soudem pravomocně rozhodnuto o plnění závazku, nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Pravomocné rozhodnutí soudu zároveň vylučuje následný soudní přezkum důvodnosti plnění. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně posoudil námitku promlčení práva vznesenou žalovaným. Na základě odvolání žalovaného, směřujícího proti výroku o náhradě nákladů řízení, se odvolací soud zabýval i důvodností rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání náhrady nákladů řízení a došel k závěru, že bude přiměřené přiznat náhradu ve výši jedné poloviny nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž po obsáhlé rekapitulaci průběhu sporu mezi účastníky dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jenž spatřuje v tom, že exekuce byla nařízena na základě soudního smíru, uzavřeného v rozporu s právním řádem, a odvolává se při tom na neplatnost právního úkonu vyplývající z §39 o.z., a ze skutečnosti, že při nařízení exekuce nebyla zohledněna změna skutkového stavu od doby uzavření smlouvy o půjčce. Ohledně promlčecí doby trvá na desetileté objektivní době z důvodu úmyslné formy bezdůvodného obohacení a počátek běhu subjektivní dvouleté doby dává do souvislosti s okamžikem, kdy se od policie dozvěděl, že by se mohlo jednat o trestný čin. Na tomto základě navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označil požadavky žalobce za právně neopodstatněné vzhledem k tomu, že ve věci byl pravomocně uzavřen smír, který se žalobce ani nijak nepokoušel zrušit, a proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl nebo zamítl dovolání žalobce. Zároveň se však domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně v plné výši.
Dovolání žalobce bylo podáno ve lhůtě a dovolatel splňuje i podmínku povinného zastoupení advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Návrh žalovaného, jenž je podle obsahu rovněž dovoláním, byl taktéž podán ve lhůtě a i žalovaný splňuje podmínku zastoupení advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud po posouzení obou dovolání dospěl k závěru, že dovolání žalobce i žalovaného směřují proti rozhodnutím, proti nimž nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu. Řešení právní otázky tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Vzhledem k tomu, že účastníci řízení uzavřeli ohledně sporné půjčky v roce 1999 smír, schválený soudním usnesením, proti němuž dosud nebyl podán návrh na jeho zrušení (neplatnost podle hmotného práva tak ani nemohla být shledána), uplatní se v daném případě §99 o.s.ř., který v odstavci 3, větě první, stanoví, že soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Plnění ze strany žalobce tudíž bylo poskytnuto na základě závazného rozhodnutí soudu coby řádného exekučního titulu, a nenaplňuje tak žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. o. z. Odvolací soud proto postupoval zcela v souladu s právem, když potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a v odůvodnění konstatoval, že v případě plnění poskytnutého na základě pravomocného usnesení soudu o schválení smíru nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud totiž již dříve judikoval, že plnění poskytnuté na základě pravomocného usnesení o schválení smíru nelze podřadit pod žádnou z forem bezdůvodného obohacení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004). Změna skutkového stavu od doby uzavření smlouvy o půjčce do nařízení exekuce je přitom pro posouzení dané věci zcela irelevantní.
Pouhé sdělení policie o tom, že „se mohlo jednat o trestný čin“ není způsobilé i s přihlédnutím k jeho nejednoznačnosti vyvolat počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby v posuzované věci, kdy vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení i o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, rozhodně splývá s okamžikem zaplacení částky žalovanému, přičemž případná právní kvalifikace jednání žalovaného v pozdějším termínu nemůže tento závěr změnit.
Nepřiléhavé je pak i zcela nekonkrétní tvrzení žalobce o úmyslném bezdůvodném obohacení žalovaného, které není v dovolání podepřeno žádnými argumenty způsobilými ovlivnit otázku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.
Dovolání žalovaného, jež směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je taktéž nepřípustné. Nejvyšší soud se již vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval tímto problémem s následujícím závěrem. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o věci samé. Z tohoto důvodu nelze aplikovat ust. §237 o.s.ř., jež stanoví případy, v nichž je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, nebo ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl i dovolání žalovaného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání obou účastníků byla odmítnuta.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu