ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3201.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3201/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce města K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s. p., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 86/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006, č. j. 13 Co 169/2006-96, takto:
I. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006, č. j. 13 Co 169/2006-96, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006, č. j. 13 Co 169/2006-96, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem potvrdil ve svém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 2. 2006, č.j. 10 C 86/2005-52, stran určení, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 648 na stavební parcele č. 775/1, stavební parcely č. 1561, pozemků parc. č. 561, 563, 6518 a 775/1, vše v katastrálním území K., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. - katastrální pracoviště S. (výrok I. soudu prvního stupně). Dále ve svém výroku II. změnil rozsudek Okresního soudu v Sokolově tak, že určil, že žalobce je vlastníkem garáže bez čísla popisného a evidenčního na stavební parcele č. 775/2 a stavební parcely č. 775/2, též v k.ú. K. a zapsaných u téhož katastrálního úřadu a pracoviště. Odvolací soud konečně rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady celého řízení ve výši 28.554,50 Kč k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce prokázal naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.) na určovací žalobě, neboť předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k označeným nemovitostem ve smyslu změny dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Žalobce též prokázal naplnění restitučního důvodu podle §2a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zejména zákona č. 114/2000 Sb.), o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ve vztahu k nemovitostem označeným ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo zjištěno, že byly obci přiděleny podle dekretů presidenta republiky č. 12 a č. 108/1945 Sb.; jednalo se o příděl nezemědělského majetku, který byl zkonfiskován. O přídělu rozhodl Fond národní obnovy dne 11. 11. 1949 a Krajský národní výbor v Karlových Varech dne 31. 3. 1951. Pro nabytí vlastnického práva nebylo zapotřebí intabulace. Bylo prokázáno, že nemovitosti byly ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky. Ohledně změny prvostupňového rozsudku odvolacím soudem ve výroku II. odvolací instance bylo dovozeno, že podle §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí i stavby s pozemky, které tvoří se stavbou jeden funkční celek (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98). U předmětných nemovitostí zjistil odvolací soud, že se jedná o funkční celek (garáž spolu s domem). Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části a vyhověl žalobě i co do určení vlastnictví ke garáži a zastavěnému pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání; to směřovalo proti potvrzujícímu výroku I. odvolací instance (aniž by byla řádně vymezena otázka zásadního právního významu) i proti měnícímu výroku II. téhož soudu. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil zákon č. 172/1991 Sb., zejména co se týče aplikace jeho §2a po novele č. 114/2000 Sb. Rekapituloval průběh vlastnických vztahů k nemovitostem (převod v roce 1966 ze státu na fyzické osoby, poté v roce 1973 zpětná koupě státem) s upozorněním, že v roce 1988 Lesní závod K. budovu zrekonstruoval nákladem 1,8 mil. korun. Po předání v roce 1994 nechal žalobce dům zchátrat, dosáhl však schválení změny užívání z bytového domu na administrativní budovu (v době nabytí účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. tedy šlo o povahou jiný objekt). Dvojgaráž byla navíc přistavěna až v roce 1996. Jde tedy o zvláštní situaci, která právně odporuje smyslu a účelu restituční úpravy; v doplnění dovolání navíc žalovaný označil případnou restituci obce za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel žádal zrušit rozsudky obou instancí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; též navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání vyjádřil a ztotožnil se s právními názory odvolacího soudu; to včetně závěru, že garáž je součástí souboru věcí (areálu), které tvořily jeden funkční celek. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného proti oběma napadeným výrokům nevyhověl.
Dovolání žalovaného bylo podáno ve lhůtě a požadavek povinného zastoupení byl splněn (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel dovozoval přípustnost dovolání proti výroku I. odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku, resp. jeho části) a proti výroku II. odvolací instance z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (změna prvostupňového rozsudku). Dovolací důvod zjevně spočíval vždy v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti nedůvodné.
Ohledně potvrzujícího výroku I. odvolacího soudu může dovolací soud v podstatě jen konstatovat, že – bez ohledu na shora naznačený nedostatek tvrzení dovolatele – absentuje podmínka zásadního právního významu napadeného rozsudku. K restituci věcí ve prospěch obce došlo, a to nejen podle zákona č. 172/1991 Sb. v původním znění (příděl dne 11. 11. 1949, viz §2 odst. 1 cit. zák.), ale i podle téhož zákona ve znění po novele č. 114/2000 Sb. (příděl dne 31. 3. 1951, viz §2a cit. zák.). Přes vlastnické peripetie v období let 1950 – 1990 byly nemovitosti v rozhodné době ve vlastnictví státu, a to jak k 24. 5. 1991, tak i ke dni 1. 7. 2000 (jak vyžaduje §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. po novele č. 114/2000 Sb.). Na splnění restitučních podmínek nemohla mít vliv investice státu do domu. Ani skutečnost, že došlo k aprobované změně účelu užívání bytového objektu na dům s nebytovými prostory (fakticky nastalé již dříve) – rozhodnutím Městského úřadu K. z 25. 4. 1994 – neodporuje účelu zákona č. 172/1991 Sb., jímž je restituce ve prospěch hospodaření obcí. Postup žalobce jen dokazuje, že měl po předání domu č.p. 648 zájem na jeho řádném využití, zde administrativním namísto nevyhovujícího bytového.
Měnící výrok II. odvolacího soudu, zakládající diformitu rozhodnutí nižších instancí, je též správný. Dovolatel opomíjí, že v případě garáže, u níž nejde o „historický majetek“ obce, ale o zcela novou stavbu, pořízenou v polovině 90. let minulého století, je zájem žalobce na určovacím výroku dán právě a jen vlastnickou souvislostí s postupně dovršenou restitucí. Lze-li dovodit existenci účinné restituce již dílem k datu 24. 5. 1991, pak je vlastníkem garáže (i zastavěného pozemku) žalobce jako stavebník. Navíc v každém případě – i kdyby mělo k obecní restituci dojít teprve k datu 1. 7. 2000 – lze použít odvolacím soudem citované ustanovení o funkčním celku, který garáž s ostatními nemovitostmi prokazatelně tvoří.
Dovolací soud neshledává žádný důvod k aplikaci ustanovení o nepřípustném výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) v posuzované věci.
Judikatura Nejvyššího soudu je v relaci ke všem vysloveným právním závěrům konstantní, jak to dokládá zejména široce publikovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 280/2004 (aplikace §2a zákona č. 172/1991 Sb. ve znění po novele č. 114/2000 Sb.) a usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002 (pozemek tvořící se stavbou funkční celek, viz Soubor rozhodnutí NS, C 1668).
Napadené rozhodnutí tedy nevykazuje nesprávnost ani judikatorní přesah, tj. podmínky nezbytné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/, c/, odst. 3 o. s. ř. pro přípustnost, resp. důvodnost dovolání. To bylo proto dílem odmítnuto, dílem zamítnuto (243b odst. 2 věta před středníkem, odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu nebyl důvod rozhodnout o tvrzeném (při určovací žalobě) odkladu výkonu rozhodnutí.
Úspěšnému žalobci vznikl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. již ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon zástupkyně náleží výchozí sazba odměny 20.000,- Kč, redukovaná (jen jeden úkon v řízení) na polovinu, tj. na 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 cit. vyhl.). K tomu náleží 300, Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu