ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3317.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3317/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. S., proti žalovanému A. S., a. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení celkem 736.406,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 118/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2006, č.j. 18 Co 195/2006-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora uvedeným byl potvrzen mezitímní rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 3. 2006, č.j. 3 C 118/2003-248, kterým byl shledán nárok žalobce (na zaplacení částky 736.406,10 Kč s příslušenstvím) zcela po právu, tedy jako opodstatněný do základu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že J. K. (právní předchůdce žalobce) byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1, odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. („zákona o půdě“). Této osobě vznikl nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, potažmo též na transformační podíl podle zákona č. 42/1992 Sb. Zemědělská výroba na podstatné výměře pozemků ve vlastnictví J. K. byla zajištěna nájmem půdy. K tomuto zajištění došlo sice po výzvě k vydání věci a po schválení transformačního projektu, ale ještě předtím, než rozhodl
o vlastnictví J. K. pozemkový úřad; ke dni právní moci jeho rozhodnutí (17. 1. 1994) bylo přípustné posouzení podmínky zajištění provozu zemědělské výroby, nezbytné pro vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář. Protože oprávněný J. K. nesplňoval náležitosti uvedené v §13 odst. 2 transformačního zákona (nestal se členem transformovaného subjektu), mohl se i žalobce domáhat vydání majetkového podílu až po sedmi letech od schválení transformačního projektu. Na základě toho odvolací soud neshledal nárok žalobce promlčeným, neboť obecná tříletá promlčecí lhůta počala běžet až od 5. 11. 1999, přičemž nárok na vydání majetkového podílu byl uplatněn dne 19. 1. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci mělo spočívat v posouzení otázky, zda podmínku zajišťování zemědělské výroby ve smyslu
§20 odst. 1, 3 zákona o půdě splňuje i ta oprávněná osoba, jejíž nemovitosti do jejich vydání rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 zákona užívala osoba povinná na základě nájemního vztahu vzniklého ze zákona (§22 odst. 2 zákona o půdě). Dovolatel namítal neplatnost nájemní smlouvy z 1. 5. 1993, uzavřené mezi družstvem a J. K., a to z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a skutečnosti, že v době uzavření smlouvy nebyl J. K. vlastníkem nemovitostí. Dovolatel tvrdil, že došlo k promlčení nároku žalobce, přičemž promlčecí lhůta začala běžet uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě, počítané od 27. 4. 1992 (výzva k vydání věcí). Podle názoru dovolatele není žalobce osobou oprávněnou také proto, že s J. K. nebyla uzavřena dohoda o formě vypořádání ve smyslu §20 odst. 3 zákona o půdě. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. zejména mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Otázkou splnění podmínek pro vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář ze strany J. K. jako oprávněné osoby se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, č.j. 28 Cdo 247/2003-145. Z dalšího průběhu řízení nevyplývá, že by došlo ke zjištění takových skutečností, které by zbavily předchozí závěry Nejvyššího soudu právní relevance a závaznosti. Aplikační aspekty řešených právních otázek nevykazují judikatorní novost a vztahují se na ně v plné míře závěry
o atributech otázky zásadního právního významu, uvedené v předchozím odstavci. Nejvyšší soud je toho názoru, že věc byla posouzena po hmotněprávní stránce v celém rozsahu správně; také otázku případného promlčení nároku oprávněné osoby vyřešil odvolací soud v souladu s jím aplikovanými předpisy a dovolací soud na jeho odůvodnění rozsudku ohledně tohoto právního aspektu věci v celém rozsahu odkazuje.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu