ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3976.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3976/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. Ing. V. J., a 2. Ing. J. J., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 4. 2007, sp. zn. 26 Co 103/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1622/99 (žalobců Ing. V. J. a Ing. J. J., zastoupených advokátkou, proti žalovanému N. f. a., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 18. 4. 2007, sp. zn. 26 Co 103/2007, i rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 21. 11. 2006, čj. 7 C 1662/99-523.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha – západ.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 14. 2. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 21. 11. 2006, čj. 7 C 1622/99-523. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít do 15 dnů se žalobci dohodu o vydání domu čp. 70 a pozemků parc. č. 98 (o výměře 2168 m2) a parc. č. 388 (o výměře 148 m2) v katastrálním území T. (obec K.), zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště B. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu Praha – západ na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 15.458,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 18. 4. 2007, sp. zn. 26 Co 103/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku
o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným. Ve výroku o náhradě nákladů řízení ze strany žalobců vůči státu (Okresnímu soudu Praha – západ) byl tento výrok změněn z částky 15.458,- Kč na částku 11.458,- Kč. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému N. f. a. na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců je opodstatněno pouze částečně, a to pokud směřuje proti výroku o nákladech řízení ze strany žalobců vůči státu.
Odvolací soud uváděl, že „ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žaloba žalobců proti nyní žalovanému N. f. a. byla podána 23. dubna 1992“. Odvolací soud z toho dovozoval, že nabyl-li zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, účinnosti 1. 4. 1991, bylo povinností žalobců jako oprávněných osob vyzvat povinné osoby k vydání věci (věcí) nejpozději do 1. října 1991 a v případě, že jim věci nebudou vydány, uplatnit svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. u soudu nejpozději do 1. dubna 1992. V daném případě však žalobci vůči nyní žalovanému uplatnili svůj nárok po uplynutí uvedené jednoroční prekluzívní lhůty a došlo tak k zániku tohoto nároku.
Na základě výsledků v řízení provedeného dokazování odvolací soud byl toho názoru, že není důvodná námitka žalobců, že „v jejich možnostech nebylo zjistit, která osoba předmětné nemovitostí drží“; odvolací soud v této souvislosti poukázal zejména na výpověď svědkyně JUDr. L. H. (která vypověděla, jak uváděl odvolací soud, že „v průběhu května 1991 žalobcům sdělovala, že jimi požadované nemovitosti jsou užívány českým filmovým ústavem /nyní N. f. a./“); odvolací soud poukazoval na to, že také Obecní úřad v K. v květnu 1991 zaslal na vědomí žalobci Ing. J. J., že postoupil výzvu žalobců k vydání nemovitostí Československému filmovému ústavu (který od 26. 7. 1991 pak nesl název Český filmový ústav); Český filmový ústav byl tehdy státní hospodářskou organizací, zapsanou v obchodním rejstříku, tedy subjektem majícím způsobilost mít práva a povinnosti k právním úkonům, a jako takový měl i způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 občanského soudního řádu.
Odvolací soud shledal však odvolání žalobců částečně opodstatněným pokud směřovalo proti výroku o náhradě nákladů řízení ze strany žalobců vůči státu (Okresnímu soudu Praha – západ).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 21. 6. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště 9. 8. 2007 k doručení Okresnímu soudu Praha – západ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť tu bylo rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým však soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že v této právní věci se domáhali včas podanou žalobou uložení povinnosti žalovaného k uzavření dohody o vydání nemovitostí, a to proti L., právnímu nástupci Ú. p. f., který byl jako osoba, spravující majetek, který byl předmětem vydání, zapsán v evidenci nemovitostí, takže šlo o osobu, kterou žalobci v souladu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzvali k vydání věcí; když L. odmítl dopisem z 20. 8. 1991 vydání věcí (s poukazem na §8 zákona č. 87/1991 Sb.) žalobci pak podali dne 14. 2. 1992 žalobu u soudu proti L.; teprve po seznámení se s obsahem dopisu L. z 12. 3. 1992, v němž popíral, že by věci požadované žalobci, držel, rozšířili žalobci žalobu na současného žalovaného N. f. a. Dovolatelé zdůrazňovali, že zejména ze zmíněného dopisu L. z 20. 8. 1991 (ve spojení se stavem zápisu v evidenci nemovitostí) nemohly pro žalobce vyplývat žádné pochybnosti, zda společnost L. je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. (když i odvolací soud ohledně tohoto dopisu ve svém rozsudku uváděl: „Nemovitosti pak žalovaný odmítal vydat s poukazem na změnu stavebně technického charakteru stavby.“) Podle názoru dovolatelů byl ostatní v řízení provedené důkazy již irelevantní.
Podle názoru dovolatelů „odvolací soud nesprávně neakceptoval argumentaci žalobců, kteří odkazoval v otázce údajné prekluze jejich restitučního nároku jednak na judikaturu soudů a hlavně na to, že tato otázka byla v podstatě vyřešena už rozsudkem Nejvyššího soudu z 3. 8. 1999, 28 Cdo 13/98. V uváděném rozsudku Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že dovolací soud vycházel ve svém rozhodování z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud však ve svém následném rozsudku z 18. 4. 2007 (sp. zn. 26 Co 103/2007 Krajského soudu v Praze uvedl) aniž by se cítil vázán právním názorem odvolacího soudu, že právní závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek řeší „jiný případ než je předmětný případ žalobců; dovolatelé jsou však přesvědčeni, že dovolací soud byl naopak toho názoru, že odvolací soud měl po poučení žalobců (podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu) a po odstranění nedostatku procesního návrhu v řízení před soudem prvního stupně jednat s jedním ze žalovaných subjektů jako s osobou povinnou.
Odvolací soud tedy, podle názoru dovolatelů, v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu i zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaný N. f. a. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděl, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Zdůrazňoval, že z výsledků dokazování provedeného v řízení před soudy obou stupňů (zejména z výpovědi svědkyně JUDr. H.), vyplývalo, že žalobci byli v době po podání výzvy prvnímu žalovanému (L.), ale před podáním žaloby, zastoupeni advokátem (JUDr. Š.), který vícekrát jednal s JUDr. L. H., právničkou žalovaného Č. f. ú., a to v budově, kde sídlil nyní žalovaný ústav, takže měli plnou vědomost o tom, že žalovaný L. a žalovaný filmový ústav nejsou součástí jedné právnické osoby, nýbrž, že každý z nich má svou právní subjektivitu. Žalovaný N. f. a. má proto za to, že „žalobci od samého počátku neměli důvod se domnívat, že povinnou osobou je L. P., právní nástupce zaniklé Ú. p. f.“.
V daném případě šlo o dovolání dovolatelů, které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu z 18. 4. 2007 (sp. zn. 26 Co 103/2007 Krajského soudu v Praze), kterým byl potvrzen ve věci samé zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 21. 11.2006, čj. 7 C 1622/99-523. Vydání tohoto rozhodnutí předcházelo vydání rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 24. 6. 2005, čj. 7 C 1622/99-465 (jímž byl uznán žalovaný N. f. a. povinným uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí – domu čp. 70, pozemku parc. č. 98 a parc. č. 3588 v katastrálním území T., obec K.), který však byl v žalobě vyhovujícím výroku zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 30. 11. 2005, sp. zn. 26 Co 425, 426/2005, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Bylo tedy třeba pokládat dovolání dovolatelů za přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívějšího jeho rozhodnutí zrušil.
V této právní věci došlo již i k rozhodnutí dovolacího soudu, a to rozsudku z 3.8. 1999 (28 Cdo 13/98 Nejvyššího soudu), kterým byl k dovolání žalobců zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze 16. 4. 1997, sp. zn. 18 Co 161/96, i rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 21. 12. 1994, čj. 7 C 200/92-195, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení o žalobě Ing. V. J. a Ing. J. J. proti žalovaným: 1. C., a.s., a 2. N. f. a.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud poukazoval na to, že v přezkoumávaném rozsudku dospěl odvolací soud po doplnění dokazování k jinému závěru než soud prvního stupně, který při svém rozhodování vycházel výlučně z výpisu z evidence nemovitostí a z výpisu z katastru nemovitostí, kde byla žalovaná akciová společnost uvedena jako ten, kdo měl právo hospodaření k pozemku, na němž se v žalobě uvedená stavba nachází, a k přilehlé zahradě. Odvolací soud měl naopak za prokázáno, že dům čp. 70 v T. a ani pozemek parc. č. 388 v T. nebyly zahrnuty do majetku privatizovaného podniku L., takže se nestaly ani majetkem nově žalovaných akciových společností. Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalovaná C., a. s., jako právní nástupce L., nedržela nemovitosti, jejichž vydání se svou žalobou domáhali žalobci; měl proto odvolací soud za to, že mu nezbylo než odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu v plném rozsahu zamítnout.“ Naproti tomu dovolací soud ve svém rozsudku z 3. 8. 1999 (28 Cdo 13/98 Nejvyššího soudu) vycházel v tomto případě z právního nároku vyjádřeného v citovaném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a to i v tom, že např. odvolací soud nezvolil v řízení postup směřující k výzvě k odstranění nedostatků žalobního návrhu a k další aplikaci ustanovení §43 občanského soudního řádu, nýbrž rozhodoval bez dalšího ve věci rozsudkem o zamítnutí žaloby. Dovolací soud v závěru svého citovaného rozsudku připomínal, že právní názor dovolacího soudu je závazný pro soud prvního stupně (jemuž věc byla vrácena k dalšímu řízení) i pro soud odvolací (243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
K řešení toto právní věci považuje dovolací soud při posuzování dalšího dovolání v ní podaného za potřebné poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů Ústavního soudu ČR, dále uváděných:
Již v nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95 (uveřejněném pod č. 37 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k aplikaci
a výkladu restitučních předpisů zdůrazněno: „Do restitučních procesů vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění těchto nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 1996, III. ÚS 127/96 (uveřejněném pod č. 68 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k aplikaci
a výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. uvedeno: „Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje ani procesní aktivitu soudů (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit . Opakem toho postupu je přepjatý formalismus“.
Rovněž v nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95 (uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k této problematice ještě dodáváno, že „neznalostí či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno; snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla obrazit
i v přístupu soudů, došlo-li v žalobách oprávněných osob k nesprávnému označení účastníků řízení“.
V restitucích je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádné, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů co se týče poučení účastníků řízení (a v této oblasti i jejich právních zástupců) (viz nález Ústavního soudu ČR z 29. 6. 1995, III. ÚS 74/94, uveřejněný ve svazku 3 pod č. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Podala-li žalobu
o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu (§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u právnické osoby (organizace, orgánu) o němž se důvodně domnívá, že věc drží, potom, např. v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného, postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 1996, III. ÚS 127/96 (uveřejněném pod č. 68 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byla také zdůrazněna nutnost dát účastníku občanského soudního řízení příležitost odstranit nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranění nedostatku podmínek řízení. „Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti“.
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro vyhovění žalobě o vydání věci podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. není rozhodné, že povinná osoba po dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích učinila právní úkon o převodu vlastnického práva na jiného (k tomuto právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí 2 Cdon 1030/97).
Z citovaných výkladových právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezu Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Na jejich základě lze, podle názoru dovolacího soudu, dospět k jinému právnímu závěru, než ke kterému dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 4. 2007 (sp. zn. 26 Co 103/2007 Krajského soudu v Praze), kde uvedl na str. 5 odůvodnění rozsudku, že „soud prvního stupně postupoval správně, když zamítl žalobu žalobců proto, že žalobci Ing. V. J. a Ing. J. J. podali žalobu proti žalovanému N. f. a. po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 4 zákona č. 87/19981 Sb.
Žaloba v této právní věci (sp. zn. 7 C 1622/99 Okresního soudu Praha – západ
a dříve sp. zn. 7 C 200/92 téhož soudu) byla podána žalobci dne 14. 2. 1992, proti žalovanému L. P. („jako právnímu nástupci Ú. p. f. P.“). V řízení nebyla zatím vyvrácena tvrzení žalobců, že žalovaná společnost L. po obdržení výzvy k vydání věcí „vystupovala jako oprávněná“ a byla, respektive její právní předchůdce, „osobou spravující majetek, který byl předmětem požadovaného vydání, a byla zapsána v evidenci nemovitostí“. Nebylo plně objasněno ani tvrzení žalobců, že teprve po seznámení se s obsahem dopisu společnosti L. z 12. 3. 1992, kterým tato společnost reagovala na žalobu žalobců a ve kterém popírala, že by věc požadovanou k vydání držela, byla rozšířena žaloba na současného žalovaného, respektive jeho právního předchůdce, jakož i to, že uvedený dopis, který byl soudu doručen 20. 3. 1992, byl žalobcům soudem zaslán až počátkem dubna 1992.
Tuto uvedenou procesní situaci v řízení o této právní věci označovali dovolatelé ve svém dovolání tak, že tu bylo možné (jak vyplývalo i z rozsudku dovolacího soudu z 3. 8. 1999, 28 Cdo 13/98 Nejvyššího soudu) aplikovat i na tento případ právní závěr z rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a že tedy po poučení žalobců ze strany soudů podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu o odstranění nedostatků návrhu by měl soud jednat s jedním z dosud dvou žalovaných subjektů, proti němuž rovněž v podstatě směřoval již žalobní návrh žalobců, podaný u soudu 14. 2. 1992, a to jako s osobou povinnou. Tomuto právnímu názoru, který nebyl v rozporu se závěry již uvedeného dřívějšího rozsudku dovolacího soudu z 3. 8. 19999 (s nímž se však v dalším průběhu řízení odvolací soud neztotožnil) je třeba přiznat opodstatněnost oproti plně nedoloženému a restriktivnímu aplikování a vykladu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., k nimž dospěl odvolací soud. Dovolací soud, který nesdílí uvedený výklad odvolacího soudu (jak to bylo vyjádřeno už i v předchozím zrušujícím rozsudku dovolacího soudu z 3. 8. 1999) proto dospěl k výslednému závěru, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu z 18. 4. 2007 (sp. zn. 26 Co 103/2007 Krajského soudu v Praze) napadené dovoláním dovolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, který nelze pokládat za správný. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který ovšem rozhodoval s přihlížením k právnímu názoru, obsaženému ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu), zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu i rozhodnutí soudu prvního stupně z 21. 11. 2006, čj. 7 C 1622/99-523 Okresního soudu Praha – západ, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán (ve smyslu ustanovení
§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) právním názorem dovolacího soudu; bude tedy mít na zřeteli právní závěry jak z rozsudku dovolacího soudu z 3. 8. 1999
(28 Cdo 13/98 Nejvyššího soudu), tak i z tohoto rozsudku dovolacího soudu (28 Cdo 3976/2007 Nejvyššího soudu) a k projednání a k posouzení žaloby žalobců Ing. V. J. a Ing. J. J. proti žalovanému N. f. a. (na základě žaloby podané u soudu již 14. 2. 1992) přistoupí obdobně tak, jak k tomu přistoupil v řízení, které bylo zakončeno rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 24. 6. 2005, čj. 7 C 1622/99-445.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o nákladech řízení i včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu