ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4328.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4328/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované V. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 165/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2007, č.j. 26 Co 197/2007-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 2. 2007, č.j. 14 C 165/2006-38, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo vyklidit dům č. p. 55 stojící na pozemku p. č. 63 (dále jen „dům“ nebo „předmětný dům“), pozemek p. č. 63 a pozemek p. č. 111/1 (dále jen „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“), vše zapsáno na LV č. 2606 u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště T., pro obec D. K. nad L., k. ú. Zboží, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu a pozemků, přičemž vlastnictví k těmto nemovitostem nabyl na základě darovací smlouvy. Účastníci, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 6. 11. 2006, dům společně obývali od roku 2000 a do jeho rekonstrukce investovali společné prostředky. Před rokem 2000 společně bydleli v pronajatém bytě. Dále bylo zjištěno, že žalobce se z domu fakticky odstěhoval v roce 2005, rozvodový soud shledal převážný podíl viny na rozpadu manželství na jeho straně a soudním rozhodnutím mu bylo uloženo platit žalované, jíž byly svěřeny do péče dvě nezletilé děti, výživné ve výši 5.500,- Kč měsíčně. Žalovaná je v evidenci uchazečů
o zaměstnání a její příjmy jsou na hranici životního minima. Společné jmění účastníků nebylo dosud vypořádáno. Po zániku manželství zaplatila žalovaná žalobci za užívání domu částku 3.000,- Kč, ač po ní žalobce požadoval částku 12.000,- Kč, resp. 7.000,- Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že okolnosti, za nichž se účastníci v době manželství přestěhovali do předmětného domu, v důsledku čehož žalovaná pozbyla právo nájmu k bytu, které bylo nahrazeno toliko odvozeným právem bydlení, důvody rozvratu manželství účastníků, tíživá finanční situace žalované, jakož i fakt, že společné jmění účastníků nebylo doposud vypořádáno, jsou mimořádnými okolnostmi, pro něž je možno ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žalobci odepřít ochranu jeho vlastnického práva. Oddělení užívání domu a pozemků není namístě, neboť je nepochybné, že byly určeny ke společnému užívání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, č.j. 26 Co 197/2007-66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobce domáhal vyklizení pozemků. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit dům do 30 dnů od zajištění náhradního bytu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování o provedení důkazu fotografiemi předloženými žalobcem a účastnický výslech žalované a dospěl k závěru, že žalobce má právo na ochranu svého vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. V okolnostech, jež dle soudu prvního stupně svědčí pro mimořádné odepření ochrany vlastnického práva žalobce, odvolací soud neshledává rozpor s dobrými mravy. Naopak skutečnost, že žalovaná užívá celou nemovitost bez toho, že by žalobci za toto užívání poskytovala jakoukoliv úhradu, je důvodem, pro který nelze žalobci ochranu jeho vlastnického práva odepřít, ale ani nijak oslabit, kupř. poskytnutím delší než zákonné lhůty k vyklizení. Stran v žalobě uplatňovaného požadavku na vyklizení předmětných pozemků, vyslovil odvolací soud závěr, že vyklizení stavebního pozemku je pojmově nemožné, neboť je zastavěn domem, a ohledně pozemku p.č. 111/1 učinili účastníci při jednání před odvolacím soudem nesporným, že žalovaná nemá na tomto pozemku odloženy žádné movité věci.
Rozsudek odvolacího soudu v bodu II. jeho výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Za nepřijatelný považuje dovolatelka stav, kdy by jí v souladu s §712 odst. 2 obč. zák. mohl být poskytnut byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i byt mimo obec, než je byt, v němž momentálně bydlí. Dovolatelka poukazuje na svou nepříznivou finanční situaci, nedostatek pracovních příležitostí a také skutečnost, že za trvání manželství neměla žádnou možnost právně ošetřit právo bydlení v domě svého manžela. Pochybení odvolacího soudu ve skutkovém i právním hodnocení předpokladů pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. spatřuje dovolatelka rovněž v nepřihlédnutí k „šikanóznímu“ jednání žalobce vůči dovolatelce. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu v části napadené dovoláním a v tomto rozsahu napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo ji neprávem zadržuje (je-li věcí nemovitost, může se domáhat jejího vyklizení).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. představuje korektiv zabraňující neoprávněnému zasahování do práv a oprávněných zájmů třetích osob v rámci výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, popř. výkon těchto práv
a povinnosti v rozporu s dobrými mravy.
Otázkou, zda rozpor s dobrými mravy může vést k zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti, se Nejvyšší soud ve své praxi zabýval již mnohokrát. Judikatura se ustálila v názoru, že užívá-li někdo byt (místnosti) bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133
v časopise Soudní judikatura ročník 2001, sešit č. 11, dále např. usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a rozsudek ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2619/2006). Zamítnutí žaloby na vyklizení by totiž v konečném důsledku vedlo ke konstituování práva užívat dotčenou nemovitost (byt), aniž by bylo zřejmé, co je právním titulem takového užívání, a aniž by bylo možno určit, jaký je obsah právního vztahu mezi skutečným vlastníkem nemovitosti a tím, jehož právo nemovitost užívat by bylo zamítnutím vindikační žaloby založeno.
Vzhledem k tomu, že právní důvod užívání domu ve vlastnictví žalobce ze strany žalované rozvodem manželství zanikl, jsou uvedené judikatorní závěry aplikovatelné i na posuzovaný případ. Odvolací soud tedy nepochybil, když žalobci přiznal právo na vyklizení předmětného domu ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.
Stran bytové náhrady pro rozvedeného manžela – nevlastníka Nejvyšší soud již dříve dovodil – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, uveřejněný pod C 46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 1, na nějž odvolací soud správně odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí (dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, publikovaný pod č. 118 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, sešit č. 10, a ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, uveřejněný pod C 16 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 1), že je zapotřebí postupovat analogicky podle §713 odst. 1 obč. zák. a jde-li o formu bytové náhrady, použije se opět analogicky ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; jinak řečeno takovému rozvedenému manželovi přísluší při vyklizení náhradní byt a v případě existence důvodů zvláštního zřetele hodných může soud rozhodnout, že má právo jen na náhradní ubytování. Současně Nejvyšší soud dovodil, že i v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění bytovou náhradu odepřít pro rozpor s dobrými mravy.
Pokud tedy odvolací soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci, tedy finanční situaci žalované, vzájemným poměrům mezi účastníky
a v neposlední řadě i skutečnostem předcházejícím rozpadu manželství, podmínil povinnost žalované k vyklizení předmětného domu zajištěním náhradního bytu, je jeho rozhodnutí zcela v souladu s ustálenou judikaturou.
K námitce dovolatelky, že by jí mohl být jako náhradní byt přidělen byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i byt v jiné obci, než je byt vyklizovaný, což je z jejího hlediska nepřijatelné, dovolací soud připomíná, že podle ustanovení §712 odst. 2 věty první obč. zák. se náhradním bytem rozumí byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Při posuzování, zda konkrétní byt splňuje kritéria náhradního bytu, je vždy třeba přihlédnout k podmínkám daného případu. Zajištění náhradního bytu mimo obec, v níž se nachází byt vyklizovaný, přichází v úvahu jen za splnění podmínek stanovených zákonem (§712 odst. 2 věta čtvrtá, §713 odst. 1 věta třetí obč. zák.) a za předpokladu, že tak soud v nalézacím řízení výslovně rozhodl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, publikované pod C 846 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 12).
Dovolatelce se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu