ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4487.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4487/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. B. zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. f. ČR, 2) H. s. O. H., D. H., zastoupenému advokátem, 3) Ing. J. V., zastoupenému advokátem, o vydání zvěře, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 12/2003, o dovolání druhého a třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 20 Co 311/2006-102, takto:
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2006, č. j. 24 C 12/2003-71, ve výroku o věci samé tak, že druhý a třetí žalovaný jsou povinni vydat žalobci celé stádo mufloní zvěře a stádo dančí zvěře, nacházející se v O. H., D. H., evidenční číslo 212, a nacházející se v katastrálních územích H., S., Ž. a B., zapsaných u Katastrálního úřadu v B. Druhý a třetí žalovaný byli zavázáni nahradit solidárně žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12.890,- Kč k rukám zástupce žalobce.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce uzavřel v únoru 1992 s právním předchůdcem žalovaných Státním statkem O., s. p., ústní kupní smlouvu ohledně stáda mufloní a dančí zvěře v rozsahu uvedeném v přehledu stavu zvěře k 31. 3. 1991. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2004, č. j. 24 C 12/2003-32, byla zamítnuta žaloba na vydání stáda mufloní a dančí zvěře proti P. f. ČR, neboť soud dovodil, že pro vydání zvěře nejsou splněny podmínky ustanovení §126 o. s. ř. vzhledem k tomu, že žalobce opíral své vlastnické právo o kupní smlouvu, která byla neplatná z důvodu rozporu s ustanovením §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (mufloní a dančí zvěř nelze zařadit pod pojem obvyklého hospodaření). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, č. j. 14 Co 391/2004-48, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že smlouva o prodeji zvěře nepřekračuje rámec běžného hospodaření, tak jak předpokládá ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Podle odvolacího soudu smlouva splňovala všechny náležitosti §348 tehdy platného hospodářského zákoníku.
Soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu v K. ze dne 2. 9. 2003, č. j. 2003003825/ŽP/EK/ŽI, byla O. H. D. h. ev. č. 212 uznána podle §18 odst. 1 a §29 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, jako obora. Držitelem honitby se stalo H. s. O. H. D. H. Obora byla na základě smlouvy ze dne 25. 2. 2004 dána do nájmu ing. J. V. na dobu deseti let od 25. 2. 2004 do 31. 3. 2014 s přednostním právem nájmu na další období deseti let a možností vykonávat právo myslivosti. Z tohoto důvodu byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 8. 2005, č. j. 24 C 12/2003-59, připuštěn vstup druhého a třetího žalovaného do řízení.
Odvolací soud se nyní ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně (vázaného zrušovacím usnesením, viz výše), že mufloni a další zvěř, jako vlastnictvím žalobce, drží žalovaní 2) a 3) bez souhlasu žalobce a bez jakéhokoliv právního důvodu. Žaloba na vydání věcí podle ustanovení §126 občanského zákoníku byla žalobcem uplatněna po právu. Žaloba proti prvému žalovanému byla zamítnuta proto, že mezi prvým žalovaným a žalobcem neexistuje právní vztah týkající se držby věci, jejíhož vydání se žalobce domáhal. Odvolací soud odmítl odvolací důvody tvrzené žalovanými 2) a 3), neboť ty nebyly uplatněny v souladu s ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. a nesplňovaly podmínky §205a o. s. ř. pro způsobilý odvolací důvod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) samostatně dovolání, jehož důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé shodně tvrdili, že zvěř, tak jak je definována v zákoně o myslivosti, nemůže být způsobilým předmětem vlastnického práva, neboť právní řád považuje volně žijící živočichy za „res nullius“. Pouze stát má právo stanovit, kdo a za jakých podmínek si takového živočicha může přivlastnit. Žalovaný 3) tvrdil, že písemné předvolání k jednání u soudu prvního stupně, nařízenému na 21. 12. 2005, neobsahovalo poučení žalovaného 3) jako účastníka řízení, a proto byl zásadním způsobem zkrácen na svých právech účastníka řízení, a v důsledku této vady řízení nemohl uplatnit, tvrdit a navrhovat skutečnosti a důkazy k prokázání správnosti svého právního názoru. Tím mělo být porušeno právo žalovaného 3) na spravedlivý proces. Žalovaný 3) tvrdil, že od 1. 4. 2003 do 10. 10. 2003 O. H. neexistovala, neboť její oplocení nebylo funkční a zvěř, která v oboře původně žila, se volně pohybovala po rozsáhlém území, zejména tam, kde byla v okolních honitbách přikrmována. Dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání byla podána ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání jsou přípustná, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací důvody jsou uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání nejsou důvodná.
Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že šlo o majetek ve státním vlastnictví, s nímž Státní statek O. ve smyslu §6 odst. 1 tehdy platného zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, hospodařil. Žalobce tuto zvěř koupil od státního statku v souvislosti se svým záměrem provozovat středisko myslivosti jako podnikatel, když za tímto účelem uzavřel dne 30. 3. 1991 se Státním statkem O. smlouvu o nájmu a vypracoval též privatizační projekt týkající se tohoto střediska.
Okresní úřad B., referát životního prostředí, dne 15. 3. 1993, pod č. j. Mysl./93-2178/Ma, vycházeje z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, rozhodl o uznání obory N. H., přičemž vlastníkem honitby, jemuž v ní příslušelo právo myslivosti, byl P. f. B. V souvislosti s přijetím nového zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb., byla Městským úřadem K., odborem životního prostředí, uznána podle §18 odst. 1 a §29 zákona „O. H., D. H., ev. číslo 212“. Z dokazování též vyplynulo, že se jedná fakticky o totožné obory, a to jak umístěním, tak rozlohou. Pojmovým znakem obory jako druhu honitby je trvale a dokonale ohrazený obvod, aby chovná zvěř nemohla z obory volně vybíhat (srov. §2 písm. j/ zákona č. 449/2001 Sb. a dříve §7 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb.).
Nejvyšší soud zastává ve své judikatuře konstantní právní názor (shodně se stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, publikovaným v časopise Právník, č. 1 ročník 1994, str. 81), že zvířata chovaná v uzavřených oborách jsou ve vlastnictví toho, kdo tato zvířata koupil či vyšlechtil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 980/2005). Správnost tohoto závěru je zřejmá i z možnosti uživatele honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř, zvěřinu a jiné části zvěře, pocházející z jeho honitby, ve smyslu §51 odst. 1 zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Přičemž platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. Tento závěr lze samozřejmě vztáhnout pouze na zvěř, chovanou v oboře.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkami žalovaného 3) ohledně chybného předvolání k jednání před soud prvního stupně na den 21. 12. 2005, jež by mělo za následek vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Oběma dovolatelům bylo totiž z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2005, č. j. 24 C 12/2003-59, zcela zřejmé, že v řízení, jehož předmětem bylo vydání stáda mufloní zvěře a stáda dančí zvěře, mají jako nově přistoupivší osoby postavení žalovaných. Žalovanému 3) bylo umožněno soudem prvního stupně dostavit se dne 9. 2. 2006 k ústnímu jednání a vyjádřit se jako účastník řízení. Přestože byl k jednání nařízenému na 21. 12. 2005 předvolán ještě jako svědek, nebylo porušeno účastníkovo právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolací soud též neshledal pochybení v postupu odvolacího soudu ohledně žalovaným 3) tvrzených skutečností a navrhovaných důkazů, neboť v systému neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolací řízení ve věcech sporných, se v zásadě předpokládá, že spor bude po skutkové stránce vyřešen u soudu prvního stupně. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že tvrzení žalovaného 3) nesplňují žádnou z podmínek stanovených v §205a odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř. Skutkovým základem - tak jak ho zjistily soudy nižších instancí v souladu s procesními předpisy - je dovolací soud, jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím, vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř.).
Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání druhé a třetího žalovaného zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Jen na okraj dovolací soud poznamenává i zdůrazňuje, že rozhodoval pouze o vydání zvěře, tedy de facto o části užívacích vztahů v oboře. Za situace, kdy je vlastníkem zvěře žalobce, ale uživatelem obory – na základě nájemního vztahu – žalovaný 3), budou muset být praktické otázky spojené s výkonem práv uvnitř obory řešeny (pokud možno) dohodou účastníků.
Úspěšnému žalobci by náleželo podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu