ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.980.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 980/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. R., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1567/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2004, č. j. 27 Co 173/2004-422, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2003, č. j. 11 C 1567/98-387, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal věci movité – vybavení bytu, dva automobily zn. Volha bez státních poznávacích značek a 37 ks vydělaných kůží ondater, vše v ceně 37 235,- Kč, dále jí přikázal blíže označené pozemky, zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 381 pro obec N., kat. území O., na LV č. 63 pro obec Č., kat. území J, na LV č. 102 pro obec N., kat. území H., pozemky zapsané u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 243 pro obec a kat. území M., všechny v ceně 834 684,90 Kč a víceúčelový objekt garáže a chlívku a dřevěný kurník na pozemku parc. č. 1301, zapsaném u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 54 pro obec N., kat. území H., v ceně 185 940,- Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal blíže označené věci movité v ceně 30 100,- Kč a pozemky zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 102 a č. 218 pro obec N., kat. území H., na LV č. 63 pro obec Č., kat. území J., a LV č. 571 pro obec Č., kat. území Č., v ceně 1 354 781,10 Kč a žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 1 820 405,20 Kč. Pod bodem III. rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 1312/2 – zahrada v obci N., kat. území H. Pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků, uzavřené 22. 4. 1957, zaniklo rozvodem 17. 4. 1998. K tomuto dni zaniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Do bezpodílové spoluvlastnictví účastníků patří věci, které soud učinil předmětem vypořádání. V průběhu manželství začal žalovaný se souhlasem žalobkyně podnikat, nejprve jako soukromý zemědělec, později s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej. Do roku 1996 nevedl účetnictví v souladu s příslušnými právními předpisy. K 17. 4. 1998 činila aktiva firmy žalovaného 3 800 770,21 Kč. Tato částka zahrnovala částku 993 000,- Kč, představující cenu 95 ks zvěře. Pasiva k tomuto datu činila 336 934,- Kč, takže čisté obchodní jmění žalovaného činilo 3 463 783,21 Kč. Ceny nemovitostí, vyčiněných kůží ondater a obchodního jmění žalovaného byly stanoveny znalci, jinak se účastníci na cenách věcí movitých dohodli. Soud prvního stupně přikázal věci movité a pozemky do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků vesměs v souladu se shodnými návrhy účastníků. Při výpočtu částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání, zohlednil výši čistého obchodní jmění žalovaného. Pokud žalovaný tvrdil, že k 17. 4. 1998 měl dluhy ve výši 3 939 000,- Kč, a toto tvrzení prokazoval výpověďmi svědků J. Š., K. V. a A. P., soud prvního stupně s ohledem na finanční situace žalovaného v dobách, kdy půjčky měly být poskytnuty, a obsah výpovědí těchto svědků považoval jejich výpovědi za účelové.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. května 2004, č. j. 27 Co 173/2004-422, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výroku pod bodem II. tak, že z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného vypustil stolní cirkulárku a že hodnota movitých věcí činí 27 600,- Kč, žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví čisté obchodní jmění z jeho podnikání v částce 2 525 110,- Kč a částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání, vyčíslil částkou 1 424 816,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a II. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vypustil z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného stolní cirkulárku v ceně 2 500,- Kč, neboť tuto účastníci v odvolacím řízení z vypořádání vypustili, v důsledku čehož došlo ke snížení ceny movitých věcí přikázaných žalovanému. Přisvědčil žalovanému, že soud prvního stupně pochybil, když neuvedl ve výroku rozsudku hodnotu čistého obchodního jmění ze živnosti žalovaného, která vyjadřuje hodnotu živnosti žalovaného ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a která do jejich bezpodílového spoluvlastnictví patří. Protože účastníci v odvolacím řízení učinili nesporným, že ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví činila pasiva živnosti žalovaného 1 423 692,- Kč, při vypořádání vyšel z čistého obchodního jmění v částce 2 525 110,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu znalkyně Mgr. J. Ř. správně zahrnula do aktiv živnosti žalovaného cenu lesní zvěře na pozemcích v honitbě žalovaného, neboť jde o zvěř chovanou v uzavřené oboře. Uvedl, že „podle zákona o myslivosti se sice vlastnictví ke zvířatům, která jsou předmětem práva myslivosti, nabývá až jejich ulovení či uhynutím (zhasnutím). To se však netýká těch zvířat, která jsou chována v uzavřených oborách. Tato zvířata jsou ve vlastnictví toho, kdo je koupil či vyšlechtil (vit též názor Ústavu státu a práva Akademie České republiky ze dne 1. 1. 1994, publikovaný v časopise Právník, ročník 94, v sešitě 1 na str. 81)“. Jinak rozsudek soudu prvního stupně v napadené části odvolací soud považoval za věcně správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s rozhodnutím soudů, pokud do jeho majetku byla zahrnuta lesní zvěř, žijící v jeho honitbě, oceněná částkou 993 000,- Kč, neboť zákon o myslivosti takovouto zvěř za majetek nepovažuje. Odkázal na stanovisko České myslivecké jednoty, Praha 1, Jungmannova 25, vypracované JUDr. Ing. V. Č., v němž se mj. uvádí, že „ Vlastnictví ke zvěři neulovené (nepřivlastněné) nepatří nikomu (jde o věc ničí – res nulius). Za přivlastnění nelze považovat uzavření zvěře v oboře, aklimatizační nebo přezimovací obůrce.“ Podle názoru žalovaného zákonodárce při konstrukci zákona o myslivosti měl na mysli zajištění možnosti ničím neomezeného volného pohybu zvěře, „který by mohl být a pravděpodobně byl v případě vazeb s účetnictvím a majetkem „údajným vlastníkem“ omezován“. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu proto, že tato problematika nebyla dosud judikována. Dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvoláním v celém rozsahu, neboť se vůbec nezabýval jeho námitkami, týkajícími se půjček do podnikání od svědků Š., V. a P. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, pokud do aktiv jeho živnosti byla zahrnuta lesní zvěř, chovaná v oboře žalovaného. Proto jen v tomto rozsahu bylo třeba zkoumat přípustnost dovolání. Ve vztahu k této části předmětu sporu je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, neboť v tomto rozsahu odvolací soud práva a povinnosti neposoudil odlišně od soudu prvního stupně.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť žalovaným v dovolání nastolená právní otázka, týkající se vlastnictví zvěře chované v oboře, nebyla dosud tímto soudem řešena.
Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 17. 4. 1998. Poněvadž k zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků došlo před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 91/1998 Sb., bylo třeba věc s ohledem na čl. VIII odst. 2 a 5 tohoto zákona posuzovat podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále „ObčZ“).
Podle §143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Odvolací soud v souladu se stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věc České republiky, publikovaným v časopise Právník č. 1, ročník 1994, str. 81, zaujal právní názor, že zvířata chovaná v uzavřených oborách jsou ve vlastnictví toho, kdo je koupil či vyšlechtil. Na tomto právním názoru dovolací soud neměl důvod nic měnit. Správnost tohoto závěru je zřejmá i z možnost uživatel honitby prodávat ulovenou, popř. odchycenou zvěř, zvěřinu a jiné části zvěře pocházející z jeho honitby nyní ve smyslu §51 odst. 1 platného zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Přitom platně může prodat věc, tedy i zvěř, jen její vlastník. To se samozřejmě týká i zvěře chované v oboře, která je druhem honitby s obvodem trvale dokonale ohrazeným nebo jinak uzpůsobeným tak, že chovaná zvěře z obory nemůže volně vybíhat (§2 písm. j) zákona č. 449/2001 Sb.). Z obsahu spisu je zřejmé, že zvěř, kterou žalovaný chová (choval) v oboře, koupil, resp. že pochází z jím zakoupené zvěře a že tuto zvěř mohl či může prodat za dohodnutou cenu. Bez ohledu na to, že na chov zvěře v oborách se ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vztahoval zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, z hlediska §143 ObčZ se tato zvěř stala předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť byla nabyta žalovaným za trvání manželství, a protože chov této zvěře tvoří jednu z náplní živnosti žalovaného, byla oceněna v rámci ocenění jeho obchodního jmění. Ostatně v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví obecně platí, že při ocenění vypořádávaných věci se vychází z cen odpovídajících době vypořádání. Z těchto důvodů odvolací soud v namítaném právním posouzení věci nepochybil a jeho rozhodnutí je tak správné.
Pokud jde o námitku žalovaného, že odvolací soud pominul jeho tvrzení a skutečnost, že zůstal dlužen svým věřitelům značné částky vynaložené z titulu půjčky do jeho podnikání a že aktiva jeho živnosti jsou pak podstatně nižší, nejde o případ dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], ale o uplatnění dovolacího důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Důvodnost uvedené procesní námitky by mohl dovolací soud v rámci dovolacího řízení řešit jen pokud by přímo souvisela s právní otázkou, pro jejíž řešení bylo dovolání připuštěno. Protože taková příčinná souvislost není dána, lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska možného přezkumu věci dovolacím soudem považovat za nesprávné.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 1 OSŘ dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu