ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4735.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4735/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce S.V.Ú.O.M. P., a. s. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému ČR – Ú. k. a z. ú. z., za nějž před soudem vystupuje Ú. pro z. s. ve v. m., územní pracoviště B., o zaplacení 5.439.357,90 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 26/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2007, č.j. 28 Co 289/2005-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky odpovídající v daném čase a místě obvyklému nájemnému za užívání nebytových prostor v objektu označeném jako 10b stojícím na pozemku tehdejšího p. č. 1351 v k. ú. B., P. 9 (dále též jen „objekt“ nebo „předmětný objekt“), v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1993, neboť právní předchůdce žalovaného (Ú. k. a z. ú. z.) užíval tyto nebytové prostory, k nimž měl v rozhodné době právo hospodaření právní předchůdce žalobce (Státní výzkumný ústav ochrany materiálu). Privatizací majetku státu nabyl žalobce ke dni 1. 1. 1994 k předmětnému objektu vlastnické právo.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 2. 2004, č.j. 13 C 26/95-233 (poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 5. 1997, č.j. 10 C 26/95-30, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2001, č.j. 28 Co 607/97-67), zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen uhradit žalobci částku 5.439.357,90 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat aktivní legitimaci ve sporu. Právním předchůdcem žalobce byla státní rozpočtová organizace zřízená rozhodnutím Ministerstva těžkého průmyslu s účinností od 1. 1. 1951, která se na základě rozhodnutí Ministerstva hutnictví
a těžkého strojírenství ČSSR ze dne 18. 12. 1971 stala samostatnou příspěvkovou organizací. Tento právní subjekt byl sice ke dni 11. 2. 1991 zapsán do obchodního rejstříku jako státní podnik, v řízení se však nepodařilo prokázat, že by dotčená příspěvková organizace byla ve státní podnik přeměněna. Státní výzkumný ústav ochrany materiálu, příspěvková organizace, není totožný se státním podnikem téhož názvu, neboť se jedná o dvě odlišné právní formy. Rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku ČR ze dne 27. 9. 1993, č.j. 620/36740/93, došlo k privatizaci odlišného právního subjektu než toho, který disponoval právem hospodaření k předmětnému objektu. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by na žalobce přešel nárok, z něhož je odvozena pohledávka, jež je předmětem daného sporu. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož se na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a toto rozhodování nepodléhá soudnímu přezkumu. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda žalobce vůbec nabyl právo hospodaření k předmětnému objektu, a na základě zjištění, že právo hospodaření původně náleželo Vývojové a provozní základně výzkumných ústavů, která jako předávající uzavřela se Státním výzkumným ústavem ochrany materiálu jako přejímajícím hospodářskou smlouvu č. 917 ze dne 16. 9. 1991, jíž však bylo převedeno právo hospodaření toliko k pozemkům, nikoliv ke stavbám, dovodil, že právní předchůdce žalobce v rozhodné době právem hospodaření k předmětnému objektu nedisponoval. Následně soud prvního stupně uzavřel, že žalobce získal předmětný objekt spolu s dalšími nemovitostmi, které byly před privatizací ve vlastnictví státu, až zápisem o předání a převzetí majetku a závazků ze dne 30. 1. 1994. V předchozím období stát jako vlastník vyslovil souhlas s bezplatným užíváním nebytových prostor v předmětném objektu, jak vyplývá z delimitační dohody ze dne 27. 12. 1991 a dohody ze dne 1. 3. 1993. Měl-li žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, k bezplatnému užívání dotčených nebytových prostor souhlas vlastníka,
a vlastnické právo je „silnějším titulem“ než právo hospodaření, nemohlo na jeho straně vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť je vyloučeno, aby žalovaný získal užíváním nemovitosti ve vlastnictví státu majetkový prospěch, když sám je jako státní rozpočtová organizace přímo napojen na státní rozpočet. Stran námitky promlčení vznesené žalovaným, přijal soud závěr, že byl-li by nárok žalobce shledán po právu, byl by za období od 1. 1. 1992 do 23. 1. 1993 promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č.j. 28 Co 289/2005-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval většinu listinných důkazů a doplnil dokazování dalšími listinami, vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce Státní výzkumný ústav ochrany materiálu, nikdy nebyl státním podnikem, nýbrž příspěvkovou organizací. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování vyplývá, že existoval pouze jediný subjekt uvedeného identifikačního čísla a nesprávné zápisy rejstříkového soudu týkající se právní formy tohoto subjektu, jehož majetek byl privatizován na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku ze dne 27. 9. 1993, č.j. 620/36740/93, jímž byl schválen privatizační projekt č. 207777, nemají zásadní vliv na skutečnost, že takto privatizovaný majetek státu byl vložen (F. n. m. České republiky jako zakladatelem obchodní společnosti S.V.Ú.O.M. P. a.s.) do základního jmění žalobce a žalobce tak nabyl vlastnické právo (mimo jiné) i k předmětnému objektu. Odvolací soud dále poukázal na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., z něhož vyplývá, že s vlastnickým právem přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku i jiná práva a závazky s tímto majetkem související s tím, že je nepochybné, že žalobcem tvrzený nárok na zaplacení úhrady za užívání předmětného objektu s privatizovaným majetkem souvisí. Současně však bylo nutné vyřešit otázku, zda subjektu, jehož majetek byl privatizován, uvedený nárok vůbec vznikl, tj. zda měl tento subjekt v rozhodné době právo hospodaření k objektu užívanému žalovaným, resp. jeho právním předchůdcem. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že kolaudačním rozhodnutím ze dne
30. 4. 1990 (správně 1980), č.j. 1800/80/výst/Ja/Kr., bylo k žádosti Vývojové a provozní základny výzkumných ústavů povoleno užívat stavbu objektu 106 (10b) pro S.V.Ú.O.M. v areálu výzkumných ústavů v P. 9 – B., včetně objektů poloprovozů, a že vzhledem k charakteru tohoto subjektu jako státní organizace byl vlastníkem objektu stát a zmíněná státní organizace jako investor k němu získala právo hospodaření. Odvolací soud se dále zabýval hospodářskou smlouvou č. 917 ze dne 16. 9. 1991 uzavřenou mezi „Vývojovou a provozní základnou VÚ B.“ a Státním výzkumným ústavem ochrany materiálu a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že se jedná o platnou smlouvu, jíž bylo na právního předchůdce žalobce převedeno právo hospodaření k pozemkům ve smlouvě blíže specifikovaným. Skutečnost, že právní předchůdce žalobce měl na základě uvedené hospodářské smlouvy v rozhodné době právo hospodaření k pozemku tehdejšího p. č. 1351 v k.ú. B. sama o sobě neznamená, že měl současně i právo hospodaření k předmětnému objektu na tomto pozemku stojícímu, neboť i podle tehdy platné právní úpravy platilo, že stavba není součástí pozemku, nesleduje bez dalšího jeho právní osud, jakkoliv tato zásada nebyla v rozhodné době v právním řádu výslovně vyjádřena. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že do 31. 12. 1992 byla evidence nemovitostí vedena na evidenčním principu a podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1993 se o nabývání nemovitostí v rámci tzv. velké privatizace provádí zápis do katastru nemovitostí záznamem, což znamená, že katastrální úřad je povinen zápis provést, aniž by zkoumal nabývací tituly či správnost předchozích zápisů.
Odvolací soud se zabýval rovněž hospodářskou smlouvou ze dne 5. 11. 1991 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce jako předávajícím a právním předchůdcem žalovaného jako přebírajícím, jíž mělo být převedeno právo hospodaření k pozemku tehdejšího p. č. 1351 v k. ú. B. a části předmětného objektu. Soud tuto smlouvu shledal podle ustanovení §24 odst. 1 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť majetek touto smlouvou převáděný nebyl dostatečně specifikován tak, aby mohl být samostatným předmětem převodu. Stejně tak nemohlo být platně převedeno právo hospodaření k dotčenému pozemku a části předmětného objektu na základě delimitační dohody uzavřené dne 27. 12. 1991 mezi nadřízeným orgánem právního předchůdce žalobce Ministerstvem průmyslu ČR jako předávajícím a nadřízeným orgánem právního předchůdce žalovaného Ministerstvem zemědělství ČR jako přejímajícím, neboť tato dohoda, na níž je dle odvolacího soudu třeba nahlížet jako na opatření ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 vyhl. č. 119/1988 Sb. v tehdy platném znění, nebyla doložena potřebnými doklady.
Co se týče námitky promlčení vznesené žalovaným, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že nárok je zčásti promlčen v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, která začala běžet již právnímu předchůdci žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nedisponoval v rozhodné době právem hospodaření k předmětnému objektu, je jeho právní posouzení věci v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, pokud toliko na základě kolaudačního rozhodnutí k předmětnému objektu ze dne 30. 4. 1990 (správně 1980), č.j. 1800/80/vyst/Ja/Kr., dovodil, že vlastníkem tohoto objektu se stal stát a právo hospodaření získala státní organizace Vývojová a provozní základna výzkumných ústavů, aniž by svůj závěr náležitě odůvodnil s odkazem na konkrétní ustanovení právních předpisů, z nichž vycházel. Dovolatel s odkazem na ustanovení §65 odst. 1, 2 a §66 odst. 1 hospodářského zákoníku a §3 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. (vše ve znění platném v době vydání kolaudačního rozhodnutí) namítá, že právo spravovat majetek patřící do vlastnictví státu mohlo vzniknout pouze organizaci, které měl tento majetek sloužit v souvislosti s plněním jejích úkolů. Jelikož státní organizace Vývojová a provozní základna výzkumných ústavů nikdy neměla předmětný objekt užívat
a neplnila žádné povinnosti při správě národního majetku, nemohla získat k tomuto objektu právo hospodaření. Závěru odvolacího soudu odporuje i faktický stav věci
a provedené důkazy, s nimiž se však odvolací soud nijak nevypořádal, ačkoliv zopakoval dokazování. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že byl-li objekt předmětem privatizace, a žalobce k němu tak nabyl vlastnické právo, muselo právo hospodaření v souladu s ustanovením §1 zákona č. 92/1191 Sb. (správně 1991) svědčit jeho právnímu předchůdci Státnímu výzkumnému ústavu ochrany materiálu. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o částečném promlčení uplatněného nároku, jenž však soud prvního stupně nijak neodůvodnil, je rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatele vadné a nepřezkoumatelné. Závěr o částečném promlčení nároku by navíc nikdy nemohl vést k zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Dovolatel k tomu dále uvádí, že vztah mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem žalovaného by byl ve smyslu ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. podřízen režimu obchodního zákoníku, z nějž bylo nutno vycházet při stanovení délky promlčecí doby.
Dovolatel má současně za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiných závěrech než rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud sice rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, změnil však důvody pro zamítnutí žaloby. Dovolatel proto uplatňuje rovněž dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř., přičemž odvolacímu soudu vytýká pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, a to zejména v souvislosti s jeho závěry týkajícími se práva hospodaření k předmětnému objektu v rozhodné době. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že žalobce nebyl v řízení před soudem prvního stupně řádně poučen ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř a v odvolacím řízení nebyla zjednána náprava. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal dovolateli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel v dovolání pouze vyjadřuje nespokojenost s rozhodnutími soudů obou stupňů, aniž by definoval otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Jeho polemika je přitom založena na stejných argumentech, s nimiž se již oba soudy pečlivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle žalovaného žalobce (dovolatel) nepředložil v řízení žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že jeho právnímu předchůdci náleželo právo hospodaření k předmětnému objektu, resp. právo správy národního majetku. Stejně tak je dle žalovaného nepravdivé tvrzení dovolatele, že závěr odvolacího soudu o částečném promlčení jeho nároku nebyl náležitě odůvodněn. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na s. 15 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a připomíná, že zástupkyně žalobce se ke vznesené námitce promlčení nevyjádřila, ačkoliv k tomu byla při jednání vyzvána, jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 2. 2004. Žalovaný dále upozorňuje na pochybení v označení účastníka řízení na straně žalované v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 201/2002 Sb., je účelem dohodnutého jednání Ú. pro z. s. ve v. m. toliko vystupování před soudem namísto organizační složky státu, jejíž hmotněprávní odpovědnost zůstává nedotčena. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku nebo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nepřichází v úvahu. Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (obdobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura sešit 11, ročník 2003, pod č. 190). Jestliže se v posuzované věci odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce (dovolatel) nemá právo na zaplacení žalované částky coby úhrady za bezesmluvní užívání předmětného objektu žalovaným, resp. jeho právním předchůdcem, jelikož právní předchůdce žalobce neměl v rozhodné době k tomuto objektu právo hospodaření, a na základě tohoto závěru zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nejedná se o měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného, byť jsou některé dílčí závěry odvolacího soudu odlišné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém předchozím rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel sice výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že závěr odvolacího soudu o tom, komu v rozhodné době svědčilo právo hospodaření k předmětnému objektu, je v rozporu s hmotným právem, jeho námitky však zpochybňují především skutková zjištění, na nichž je uvedený právní závěr založen (viz jeho zásadní argument, že „státní organizace Vývojová a provozní základna výzkumných ústavů neměla nikdy objekt 10b užívat, nikdy neměla ani úmysl jej užívat, stavba neměla sloužit k plnění jejích úkolů a tato organizace neplnila žádné povinnosti při správě národního majetku“). Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Ze stejných důvodů nemá z hlediska přípustnosti dovolání právní relevanci ani obecná námitka dovolatele, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s faktickým stavem a provedeným dokazováním.
Stran otázky posouzení běhu promlčecí lhůty, resp. toho, zda měl soud aplikovat ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, dovolací soud konstatuje, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, spočívá na závěru, že dovolatel, resp. jeho právní předchůdce, neměl v rozhodné době právo hospodaření k předmětnému objektu, proto na straně žalovaného nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor. Okolnost, zda uplatněný nárok dovolatele byl či nebyl promlčen, popř. v jakém rozsahu, by měla význam pouze za předpokladu, že by byl tento nárok shledán důvodným. V posouzení délky promlčecí lhůty proto nelze spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Co se týče námitky dovolatele, že nabyl-li v rámci privatizace vlastnické právo k předmětnému objektu, muselo v souladu s ustanovením §1 zákona č. 92/1991 Sb. právo hospodaření k tomuto objektu svědčit jeho právnímu předchůdci, dovolací soud připomíná, že podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. se na rozhodnutí o privatizaci nevztahují obecné předpisy o správním řízení a toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Rovněž Nejvyšší soud ve svém stanovisku obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. dubna 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/1994, vyslovil názor, že rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů je rozhodováním státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Takové rozhodnutí státu nemá povahu rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat. V důvodech stanoviska Nejvyšší soud také vysvětlil, že u subjektů, jejichž konkrétní majetková práva by doznala újmy rozhodnutím o privatizaci, nevylučuje právní úprava podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. (v době vydání stanoviska již ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb.) možnost domáhat se žalobou u soudu ochrany svých práv.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tedy zcela správně konstatoval, že soudu nepřísluší zkoumat, za jakých okolností byl privatizovaný majetek vložen do základního jmění žalobce. Jak se podává ze shora citovaných závěrů Nejvyššího soudu, nic nebrání přijmout v občanském soudním řízení závěr, že právo hospodaření k privatizovanému státnímu majetku (jeho části) nenáleželo státní organizaci, jejíž právní nástupce nabyl dotčený majetek v rámci privatizace, nýbrž státní organizaci odlišné. Ostatně správnost závěru o nabytí privatizovaného majetku žalobcem není pro výsledek určující a již z toho důvodu nelze úvahám z tohoto závěru se odvíjejícím přiznat zásadní právní význam nezbytný k založení přípustnosti dovolání.
Považuje-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soud za nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění a pro neposkytnutí poučení dle §118a o.s.ř., nemohl se dovolací soud touto námitkou vady řízení zabývat, neboť k vadám řízení uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, jen je-li dovolání přípustné; uvedené vady samy o sobě však, i kdyby jimi řízení bylo skutečně postiženo, přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovoláním je výslovně napadán i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti nákladových výrokům, jež mají povahu nemeritorního usnesení, však z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud s přihlédnutím k námitce žalovaného obsažené ve vyjádření k dovolání upřesnil označení žalovaného v záhlaví svého usnesení tak, aby vyjadřovalo skutečnost, že za žalovaného vystupuje před soudem ve smyslu §21a odst. 1 písm. a) o.s.ř. na základě dohody uzavřené dle §6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů Ú. pro z. s. ve v. m., Ú. z. a k. ú. z. však zůstává ve smyslu §21 odst. 4 citovaného zákona organizační složkou státu příslušnou hospodařit s majetkem, kterého se řízení týká.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu