ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4861.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4861/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 3. 2008, sp.zn. 30 Co 552/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 129/2003 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému N. p. ú., P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví obrazu, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení: Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 17. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 9. 2007, čj. 12 C 129/2003-69. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, která se domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně je vlastnicí rodinného portrétu I. ze S., rozené z L., který je umístěn v zámku H., eventuálně aby bylo určeno, že tento portrét náleží ležící pozůstalosti JUDr. A. S., zemřelého 27. 2. 1950. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobkyně (ve věci samé) i žalovaného (do výroku o nákladech řízení) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Co 552/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 9. 2007, č. j. 12 C 129/2003-69, potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem řízení. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní A. P. a žalovaným Národním památkovým ústavem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně byla žalovanému ústavu přiznána, a to částkou 10.621,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.819 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným; odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně vycházel ze skutkových zjištění a projednávanou právní věc také správně posoudil tak, že žalobu žalobkyně neshledal důvodnou, a to z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k obrazu – portrétu její prababičky I. ze S., který patří do ležící pozůstalosti JUDr. A. S. (zemřelého 27. 2. 1950), za jehož dědičku se žalobkyně pokládá; žalobkyně v řízení uplatnila i eventuální žalobní návrh, aby bylo určeno, že uvedený obraz je vlastnictvím ležící pozůstalosti JUDr. A. S. Podle názoru dovolatelky uvedený obraz byl nesprávně konfiskován dne 21. 6. 1945 a ze dne 4. 10. 1945 v souvislosti s konfiskací nemovitého majetku JUDr. A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) s poukazem na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05, dospěl k právnímu závěru ohledně této projednávané právní věci v tom smyslu, že „z důvodu existence restitučních předpisů nemůže být shledána opodstatněnou žaloba, kterou se vlastník (popřípadě jeho dědic) domáhá podle obecných předpisů o ochraně vlastnictví určení vlastnictví věci, která přešla na stát v rozhodném období podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), popřípadě ještě před 25. 2. 1948. Na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale nápravy majetkové újmy lze se tu domáhat jen tehdy, jestliže to připouští některé ustanovení restitučních předpisů“.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu); ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně neshledal odvolací soud žádný důvod, pro který by v řízení úspěšnému žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, takže v tomto smyslu byl výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení odvolacím soudem změněn.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30. 4. 2008 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 30. 5. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud svým rozhodnutím řešil v této právní věci otázku zásadního právního významu (a to otázky faktické ztráty vlastnictví k ryze soukromého majetku původního vlastníka v souvislosti se ztrátou vlastnictví na jeho podnikovém vlastnictví).
Dovolatelka především zdůrazňovala, že základní otázka tohoto sporu, tj. otázka, které jednotlivé části českého majetku Dr. A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát, nebyla dosud soudy v této právní věci správně posouzena, když tato otázka může být správně posouzena, jen na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. a k faktické ztrátě vlastnictví jeho soukromého majetku, a to bez právního důvodu.
Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě nedošlo k platnému přechodu vlastnictví původního vlastníka ani podle zákona č. 143/1947 Sb. Dovolatelka poukazuje totiž na to, že tento zákon předpokládal ve svém ustanovení §1 odst. 2 rozdělení S. majetku mezi Zemí Českou a Československou republikou nejpozději do tří měsíců od data vyhlášení tohoto zákona; toto jednání nebylo ve stanovené lhůtě ukončeno. Představenstvo jednotky s právní subjektivitou nazvané „Správa zemského, dříve schwarzenberského majetku“, která měla vzniknout na základě zákona č. 143/1947 Sb., jež bylo ustanoveno teprve 23. 5. 1948 Zemským národním výborem v Praze a nebylo schopno před tímto datem jakéhokoli platného jednání. Zemským národním výborem uvalená národní správa byla ponechána až do 31. 5. 1948 a zrušena byla k 1. 6. 1948; k tomuto dni pak byl schwarzenberský majetek předán uvedené Správě zemského majetku. Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka poukazovala na to, že obraz, o který jde v tomto soudním řízení není majetkem, který by patřil do některé ze skupin majetku, jak byly vymezeny v zákoně č. 143/1947 Sb., a nemohl být tímto zákonem dotčen. Obraz rovněž nebyl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani podle dekretu č. 108/1945 Sb.; šlo o předmět osobního charakteru, který má význam pouze pro příslušníky hlubocké větve rodu S.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že bez v tomto řízení požadovaném rozhodnutí o určení vlastnictví k obrazu (portrétu Idy Ze S.) nemůže dojít k projednání dědictví ohledně tohoto předmětu, protože v případě pochybností, kdo je vlastníkem uvedeného obrazu, nelze obraz do dědictví zahrnout. Nelze tedy pochybovat o tom, že žalobkyně má v této právní věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Dovolatelka je toho názoru, že její určovací žaloba tu nesměřuje k obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu právních závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05. Obraz, ohledně něhož je veden tento spor, nepřešel po právu na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. před 25. 2. 1948 (podle restitučních předpisů) a nelze tu vylučovat podání určovací žaloby, kterou tu žalobkyně v daném případě uplatnila. Dovolatelka má za to, že u zákona č. 143/1947 Sb. jde o normu s vyvlastňovacími účinky ex lege, aniž by byly naplněny hmotněprávní podmínky konfiskace majetku původního vlastníka; byly tu také odepřeny jakékoliv opravné prostředky a konfiskace byla ohledně veškerého podnikového majetku tímto zákonem dotčené osoby. Je zapotřebí vzít v úvahu, dovozovala dovolatelka, že Zemský národní výbor v Praze po vydání zákona č. 143/1947 Sb. „pověřil příslušný Okresní národní výbor v Českých Budějovicích, aby zrušil vyhlášku, vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb., aby tak zrušením této konfiskace byla otevřena cesta k širší nenapadnutelné konfiskaci podle zákona č. 143/1947 Sb. Je nesporné, že Okresní národní výbor v Českých Budějovicích vydal požadovaný výměr dne 12. 2. 1948, ale tento výměr zůstal nicotným aktem vzhledem k nedoručení uvedeného výměru prokázanému zástupci A. S. Ostatně tento výměr ani svým obsahem nevyslovil zrušení konfiskace, nýbrž pouze konstatoval, že majetek Dr. A. S. nikdy předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebyl. Uváděný výměr z 12. 2. 1948 mohl za předpokladu jeho doručení zástupci Dr. A. S. nabýt právní moci po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, tedy ke dni 28. 2. 1948, tj. v rozhodné době podle restitučních předpisů – po 25. 2. 1948. Podle názoru dovolatelky „nález Ústavního soudu z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-21/05, nijak neprotiřečí podání určovací žaloby ze strany žalobkyně A. P. v daném případě.
Dovolatelka poukazovala i na to, že v současné době Ústavní soud ČR na základě jejího podnětu zkoumá ústavnost zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být dovolací řízení u Nejvyššího soudu ČR přerušeno až do ukončení tohoto přezkoumávání.Dovolatelka poukazovala posléze i na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů uvedl (pod č. 75/1997) svůj názor (listina tohoto výboru byla soudům v této právní věci předložena), že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvu a neposkytla žalobkyni účinný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt, přičemž byl žalobkyni znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení. K tomu dovolatelka ještě dodávala, že jí byly zadržovány doklady týkající se údajného zániku vlastnictví Dr. A. S., a to Ministerstvem financí do roku 2001 a Ministerstvem zemědělství až do roku 2007.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 129/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 18. 3. 2008 (sp. zn. 30 Co 552/2007 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení nebo o ochranu právního vztahu, uplatňovanou podle obecných právních předpisů, šlo-li o nárok, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především na dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž věc převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (zejména v restitučních předpisech); poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 10. 2008, II. ÚS 2491/08, dospěl tento soud k rozhodnutí, že se „odmítá návrh A. P. na zrušení, respektive prohlášení za neúčinný, ohledně zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví hlubocké větve S. na Zemi Českou.
S poukazem na uvedené, převážně uveřejněné, závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 3. 2008 /sp. zn. 30 Co 552/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému Národnímu památkovému ústavu a ani vedlejšímu účastníku řízení (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu