ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5095.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5095/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobců a) J. N., E, b) J. K., c) V. V., d) Ing. V. G., CSc., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. Č. R., o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 188/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2007, č. j. 12 Co 67/2007-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2007, č. j. 12 Co 67/2007-86, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2006, č. j. 7 C 188/2005-51, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobci získali nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi žalobci a původně oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobců není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený. Odvolací soud věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb. Vyslovil, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců na převod náhradních pozemků zanikl ke dni 31. 12. 2005, neboť žalobci nejsou původními oprávněnými osobami na vydání náhradních pozemků ani jejich dědici.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, a to z hlediska aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05. Namítali, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí. Tvrdili, že z dikce ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě platného v rozhodné době nevyplývá, že by byl převod pozemku podmiňován veřejnou nabídkou pozemků. Konstatovali, že P. f. Č. r. má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době a co nejširším okruhu oprávněných osob. Dovozovali, že převodem pozemků nedošlo k porušení předpisu, který zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje pozemky z převodu nebo stanovuje cenový režim převodu. Dále tvrdili, že díky souběžné realizaci zákona č. 95/1999 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. v rámci nabídek získávali pozemky nájemci pozemků a nikoliv oprávněné osoby. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že podaná žaloba nestaví běh lhůty pro poskytnutí naturální náhrady. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007 a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,, pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f. nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. - Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 s odůvodněním, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu