ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5196.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5196/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) S. Š., b) H. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, za účasti m. T., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 163/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2007, č.j. 26 Co 137/2007-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 10. 2006, č.j. 9 C 163/2005-84, kterým byl zamítnut návrh na stanovení povinnosti žalovanému, aby uzavřel do 10 dnů od právní moci rozsudku se žalobci smlouvu o převodu nemovitostí, kterou by byly do vlastnictví žalobců převedeny pozemková parcela č. 1115/4, zapsaná na LV č. 1002 katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální pracoviště T. a k.ú. S. R., a pozemková parcela č. 1115/5 o výměře 2573 m2, která vznikla na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 284-554/2002, zpracovaného společností G. T. s.r.o. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobci jako postupníci uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které jim byl postoupen nárok vyplývající z restitučních předpisů na vydání náhradních pozemků ve vlastnictví státu. Výše nároku činila 191.234,- Kč, přičemž původní nevydané pozemky se nacházely v okrese Ch. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nemohou domáhat svého nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o půdě“), neboť požadované náhradní pozemky se nacházejí v jiném katastrálním území než ty, za něž má být náhrada poskytnuta. Jde o vyjádření principu subsidiarity, který vychází z podstaty a smyslu zákona o půdě; smyslem restituce je znovunastolení dříve panujících vlastnických poměrů. Tomuto požadavku odpovídá, aby se kvalita náhradních pozemků, k níž je třeba počítat i jejich polohu, co nejvíce blížila kvalitě pozemků původních. Smyslem restituce jistě nebylo to, aby žalobci mohli obklopit svůj stávající dům č.p. 14 se stavební parcelou č. 203 v k.ú. S. R. dalšími pozemky, které požadovali po žalovaném na základě svého restitučního nároku, a které nemají s pozemky původně odňatými žádnou místní souvislost. Odvolací soud měl za to, že vydání konkrétně označených pozemků brání jednak ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě (nyní §11a), který nedává oprávněné osobě právo, aby si sama určila, který pozemek jí má být převeden, a také novela zákona o půdě č. 253/2003 Sb., která stanovila konečnou lhůtu pro převod náhradních pozemků k datu 31. 12. 2005 ve vztahu k osobám, které nejsou původními oprávněnými osobami a na něž byl restituční nárok převeden formou postoupení pohledávky. Účinky této tzv. restituční tečky nastupují i v případě, kdy bylo právo na vydání pozemku uplatněno u soudu ještě před výše uvedeným datem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci a v existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci. Dovolatelé vytýkali soudu prvního stupně, že je nevedl k úpravě žalobního petitu tak, aby splnil svou povinnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání dovolatelů na vydání náhradních pozemků. Dovolatelé mají zato, že požadované pozemky tvoří jeden funkční celek s nemovitostmi v jejich vlastnictví. Dovolatelé se vždy řídili pokyny žalovaného a bylo jim jedno, zda požadované pozemky získají podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Dovolatelé tvrdili, že žalovaný jim nenabídl náhradní pozemky ani v obvodu obce Ch. a ani v obvodu obce T., naopak svým postupem a svými doporučeními vyvolal u žalobců očekávání, že jim naprosto konkrétní pozemky v k.ú. N. R., označené v jejich žádosti ze dne 26. 3. 2001, při splnění jeho doporučení vydá. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřují žalobci v tom, že posouzení nároku žalobců podle zákona o půdě, uplatněného původní žádostí na převod pozemků ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb., je třeba hodnotit ve smyslu chování žalovaného, který žádosti žalobců z roku 2001 posuzoval liknavě a nekvalifikovaně. Podle dovolatelů trpělo řízení před soudy obou stupňů nedostatky v dokazování, neboť soudy nevyhověly návrhu žalobců na připojení příslušného spisu pracoviště žalovaného v T. Dovolatelé požadovali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Vedlejší účastník se k dovolání vyjádřil. Tvrdil, že žalobci žádali část pozemku parc.č. 1115/1 v k.ú. S. R., která nemůže být funkčně spojena s jejich stavbou, neboť podle územního plánu z roku 1998 má být funkčně spojena s jinou stavbou. Vedlejší účastník nespatřoval v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam a navrhl, aby dovolání žalobců Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolací soud vychází z toho, že vypořádání nároků oprávněných osob vyžaduje posouzení z více hledisek. Správným shledává nadále závěr, obsažený již v jeho dřívějším rozsudku sp. zn. 28 Cdo 452/2000, podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku, což je třeba chápat tak, že oprávněná osoba nemá přímé právo na převod pozemku podle vlastního výběru. Při projednávání nároků na převod náhradních pozemků musí proto soud nárok posuzovat jako návrh na určitý způsob vypořádání ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., pokud oprávněná osoba výslovně tento postup neodmítne. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci nepřipouštěli možnost uspokojení svého nároku převodem jiných vhodných pozemků než těch, jejichž převodu se domáhali.
Problematikou tzv. restituční tečky se dovolací soud zabýval ve svých rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 167/2007, 28 Cdo 209/2007, 28 Cdo 604/2007, 28 Cdo 2259/2006 a dalších. V posledně citovaném rozhodnutí uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f., nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež zákon sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení.
K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Na základě výše uvedeného dovolací soud opakuje právní názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 (zejména odst. 2) zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva vztahujícího se na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen – i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005.
Dovolací soud poznamenává pro úplnost, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb., se již zabýval Ústavní soud v rozhodnutí Pl. ÚS 6/05, a to se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Jejím marným uplynutím nastává zánik subjektivního práva
a k tomu se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání věci zde je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Dovolací soud tedy neshledal judikatorní přesah či kontradikci napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Stejně tak nelze hovořit ani o posouzení určujících právních otázek v rozporu s hmotným právem, ani o procesní vadě, kterou snad (viz odkaz dovolatelů na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) měl napadený rozsudek (či řízení před jeho vydáním) vykazovat.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu