ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.611.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 611/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce S. v. b. j. M. 2, zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. b. d. P. 10, o 321.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 366/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007, č. j. 25 Co 164/2007-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 321.569,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které spočívalo v nevyplacení nevyčerpané finanční částky na údržbu a správu domu před ukončením správcovské činnosti prováděné žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 21 C 366/2005-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 321.569,- Kč s příslušenstvím
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) s tím, že byly splněny kvalifikované podmínky pro jeho vydání, když vyjádření žalovaného ze dne 9. 8. 2006 (součást odporu proti platebnímu rozkazu), kromě popření nároku, neobsahovalo žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala obrana žalovaného, a z nichž by bylo možné stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování, ačkoliv žaloba podrobně popisovala skutečnosti, na jejichž podkladě žalobce určil výši částky, jíž se domáhal. Uzavřel, že uvedené vyjádření žalovaného bylo nedostatečné (žádné další ve stanovené lhůtě podáno nebylo) a došlo tak k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě žalovaným za splnění zákonných podmínek podle
§114b o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 25 Co 164/2007-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Postup soudu prvního stupně shledal správným, neboť pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny všechny zákonné předpoklady. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, dovodil, že na výzvu soudu podle §114b o. s. ř. je nezbytné se vyjádřit kvalifikovaně, pouhý nesouhlas s žalobou uplatňovaným nárokem neobstojí. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani v základních obrysech nevylíčil rozhodné skutečnosti, ze kterých by byla patrná jeho obrana a sporná tvrzení účastníků, jež by byla předmětem dalšího dokazování, neuposlechl tak výzvy soudu prvního stupně a vydání rozsudku pro uznání bylo za daných okolností zcela opodstatněné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Namítá, že své povinnosti vyjádřit se k výzvě soudu podle
§114b o. s. ř. dostál tím, že ve vyjádření uvedl, že „neuznává, a to ani zčásti, nárok, který žalobce uplatňuje v žalobě“ a „že se v žádném případě neobohatil“. Toto vyjádření považuje za dostatečné – kvalifikované. Ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. spojuje následky fikce uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným výlučně s případem, kdy se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří, nikoliv s případy, kdy se vyjádří včas, ale podle názoru soudu nedostatečně. Tedy fikce uznání může nastat jen tehdy, když se žalovaný bez vážného důvodu k žalobě nevyjádří vůbec anebo se vyjádří opožděně. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda již tvrzením „neobohatil jsem se“ může být u žaloby o vydání bezdůvodného obohacení splněna povinnost vyjádřit se na výzvu podle §114b o. s. ř. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl zamítnutí dovolání. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 a sp. zn. 30 Cdo 2602/2004 uvádí, že je nedostačující, pokud žalovaný na výzvu soudu podle §114b o. s. ř. reagoval pouze jednou větou, že nárok neuznává, a to ani zčásti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 2, věty první, o. s . ř. může být vydáno usnesení podle odstavce 1, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
Povinnost vyjádřit se podle §114b odst. 2 o. s. ř. splní žalovaný jak tím, že v odůvodnění odporu uvede skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, a označí důkazy, tak tím, že odpor neodůvodní a v určené lhůtě se ve věci vyjádří samostatným kvalifikovaným podáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4073, sešit CD 4, ročník 2007). Žalovaný se tedy ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže v základních obrysech vylíčí rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování).
V otázce splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Z obsahu spisu vyplývá, že k výzvě soudu ze dne 2. 6. 2006, č. j. 21 C 366/2005-29 (obsažena na jedné listině s platebním rozkazem), se žalovaný vyjádřil pouze písemným podáním ze dne 9. 8. 2006, které kromě popření nároku neobsahovalo žádné skutečnosti, na nichž by stavěl svoji obranu a z nichž by soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování, přičemž v žalobě jsou podrobně popsány skutečnosti, na jejichž podkladě žalobce určil výši částky, jíž se na žalovaném domáhá. S ohledem na výše uvedené nelze toto podání žalovaného (v určené lhůtě žádné další nepodal) považovat za splnění povinnosti vyjádřit se (ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.). Uplynutím určené lhůty k podání vyjádření tak došlo k fikci uznání nároku, který byl žalobou uplatňován (podle §114b odst. 5 o. s. ř.).
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tak zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží odměna z částky 321.569,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu