ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.1205.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1205/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. S., zastoupenému advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 23/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2007, č.j. 5 Cmo 96/2007-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. října 2006, č.j. 34 Cm 23/2006-77, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. března 2006, č.j. 34 Sm 59/2006-26, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3,800.000,- Kč s 6% úrokem od 11. února 2005 do zaplacení a náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že soudy nižších stupňů nepřezkoumaly „řádně uvedené skutečnosti“. Setrvává na výhradě, podle níž žalobci „na základě jeho výhrůžek podepsal směnku bez uvedení finanční částky a komu je určena“ a žalobce „veškeré tyto údaje do směnky dopsal“. Konečně zdůrazňuje, že od žalobce „žádné finance nikdy neobdržel. „Navrhoval ověření těchto údajů znalcem a postoupení testu na detektoru lži“.
V doplnění dovolání (sepsaném soudem ustanoveným zástupcem) dovolatel odkazuje co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítá, že: řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele mu soud prvního stupně odňal možnost „jednat před soudem a hájit zde svá práva“, když věc přes písemnou omluvu z důvodu „náhlé hospitalizace“ projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. „Možná právě proto, že se nemohl vyjádřit k prováděným důkazů, soud tyto důkazy zhodnotil nesprávně a na základě těchto chybných hodnocení dospěl k celkově nesprávnému právnímu posouzení věci“. Jelikož předmětná směnka byla - pokračuje dovolatel - vyhotovena „v souvislosti s trestnou činností skupiny osob“ (v doplnění dovolání jmenovaných), požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, popřípadě dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že výhradou, podle níž mu byla odňata možnost jednat před soudem, dovolatel neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nýbrž namítá existenci tzv. zmatečnostní vady ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která ale přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř,) pak dovolatel zpochybňuje právě na základě argumentace spojené se shora uvedenou vadou, přičemž vychází z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci; posuzováno podle obsahu tak uplatňuje z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300, Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu