ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.157.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 157/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. R. K., narozeného, bytem v , zastoupeného Mgr. J. V., advokátem, se sídlem v , proti žalovaným 1) Mgr. R. K., bytem ve, jako správci konkursní podstaty úpadkyně B. A. C. s. r. o., identifikační číslo, 2) I S. I. s. r. o., se sídlem v , zastoupené JUDr. R. M., advokátem, se sídlem v , a 3) M. s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 171/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2006, č.j. 6 Cmo 168/2004-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. března 2004, č.j. 32 Cm 171/2002-44, určil, že žalobce má za úpadkyní B. A. C. s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 10,000.000,- Kč „z titulu smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 13. června 2000 s právem postavení odděleného věřitele“.
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §23 a §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ustanovení §558 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ustanovení §64 obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni vzniku úpadkyně (k 5. červnu 1997) [dále jen „obch. zák.“] a ustanovení §120 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na skutková zjištění učiněná v průběhu řízení - dospěl k závěru o důvodnosti žaloby.
Přitom zdůraznil, že spornou pohledávkou je (přes formulaci žalobního petitu) pohledávka z titulu půjčky „poskytnuté“ Sportovním klubem A. O. – P. (dále jen „sportovní klub“) úpadkyni 11. a 14. dubna (v důvodech rozhodnutí je opakovaně uvedeno nesprávné datum 14. července) 1997 (tj. po založení úpadkyně, ale před jejím vznikem) a fakticky vyplacené ve shora uvedených dnech (ve výši 2 x 5,000.000,- Kč) společnosti U. O., akciové společnosti, identifikační číslo (dále jen „společnost“). Jelikož úpadkyně 23. června 1999 dluh z titulu půjčky ve výši 10,000.000,- Kč uznala a popírající konkursní věřitelky (druhá a třetí žalované) nevyvrátily domněnku existence dluhu založené tímto uznáním (neunesly důkazní břemeno ohledně svých tvrzení co do neexistence půjčky), žalobě o určení pravosti pohledávky (včetně práva na oddělené uspokojení) vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 23. května 2006, č.j. 6 Cmo 168/2004-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, „že žaloba, aby bylo určeno, že žalobce má za úpadkyní pohledávku ve výši 10,000.000,- Kč z titulu smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 13. června 2000 s právem postavení odděleného věřitele dle §28 zákona o konkursu a vyrovnání, se zamítá“.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) ve dnech 11. až 14. dubna 1997 uhradil sportovní klub společnosti celkem 10,000.000,- Kč z titulu úhrady záloh „na výstavbu“ (resp. „na stavbu“);
2) dne 4. září 1996 byla mezi sportovním klubem (jako objednatelem) a společností (jako zhotovitelkou) uzavřena smlouva o dílo č. a dodatkem č. datovaným 30. června 1998 se sportovní klub, společnost a úpadkyně dohodli (mimo jiné) o převodu práv a závazků z této smlouvy ze sportovního klubu na úpadkyni;
3) dne 9. března 2000 sportovní klub postoupil spornou pohledávku (rozuměj pohledávku ve výši 10,000.000,- Kč z titulu půjčky) K. S. s. r. o., která ji smlouvou ze dne 13. června 2000 postoupila žalobci;
4) nemovitost zhotovovaná společností dle shora uvedené smlouvy o dílo byla sportovním klubem vložena jako nepeněžitý vklad „do kapitálu“ úpadkyně.
Za zásadní pro posouzení věci pak odvolací soud považoval „samotný petit žaloby“ a obsah smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. června 2000 „jako titulu, na základě kterého měla být podle žaloby určena pohledávka žalobce“. V situaci, kdy úpadkyni ze smlouvy o postoupení pohledávek žádný závazek nevznikl (žalobce by mohl mít vůči úpadkyni leda pohledávku z tvrzené smlouvy o půjčce ze dne 11. a 14. dubna 1997, jako právní nástupce věřitele, jímž se stal na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávek) posoudil odvolací soud již z tohoto důvodu žalobu jako nedůvodnou.
Navíc - pokračoval odvolací soud - v řízení nebylo mezi účastníky sporné, že zálohy na zhotovení díla hrazené zhotoviteli (společnosti) prováděl sportovní klub a nikoli úpadkyně, přičemž nešlo ani o plnění za úpadkyni.
Konečně odvolací soud shledal žalobu neopodstatněnou i z hlediska (případného) přechodu dluhu z půjčky na úpadkyni (po jejím vzniku) ve smyslu ustanovení §64 obch. zák., když „na základě smlouvy o půjčce mělo být placeno za závazek nikoli úpadkyně, nýbrž sportovního klubu“ a „úhrada závazku třetí osoby nemůže být považována za úkon ve věcech souvisejících se vznikem společnosti“.
Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především zdůrazňuje, že se v řízení domáhá nikoli pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. června 2000, nýbrž pohledávky z titulu půjčky ve výši 10,000.000,- Kč, kterou úpadkyně 23. června 1999 uznala a která byla na žalobce shora zmíněnou postupní smlouvou převedena.
Dále odkázal na mezi účastníky nespornou skutečnost, podle níž má sporná pohledávka původ v „poskytnutí finančních prostředků dvěma příjmovými pokladními doklady ze dnů 11. dubna a 14. dubna 1997, kterými byla poskytnuta dvakrát částka ve výši 5,000.000,- Kč společnosti jako záloha na stavbu. Peněžní prostředky poskytoval jeden ze zakladatelů úpadkyně - sportovní klub“. Těmito finančními prostředky pak byla zhotoviteli (společnosti) „uhrazena nedokončená stavba, jež byla vložena do základního kapitálu úpadkyně sportovním klubem při jejím založení, a to jako záloha na další práce spojené s jejím dokončením“. Podle dovolatele je tak evidentní, že „ony finanční prostředky v celkové výši 10,000.000,- Kč sloužily a byly použity ke zhodnocení či dokončení stavby, která byla vložena do základního kapitálu úpadkyně jako nedokončená v hodnotě 3,000.000,- Kč a stala se jejím vlastnictvím“. Sportovní klub tak vynaložil za úpadkyni finanční prostředky, jež sloužily ke zhodnocení její nemovitosti.
Konečně dovolatel s odkazem na prohlášení úpadkyně ze dne 10. května 2001 a na uznání závazku ze dne 23. června 1999 akcentuje, že úpadkyně si dluhu z půjčky byla vědoma. Ztotožňuje se i se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož závazek ze smlouvy o půjčce lze podřadit pod závazky související se vznikem společnosti ve smyslu ustanovení §64 obch. zák., dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §20 odst. 1 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu.
Podle ustanovení §23 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů (odstavec 1 věta první). Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (odstavec 2).
V projednávané věci není pochyb o tom, že právním důvodem vzniku pohledávky přihlášené žalobcem do konkursu vedeného na majetek úpadkyně je smlouva o půjčce poskytnuté ve dnech 11. a 14. dubna 1997, ve spojení se smlouvami, jimiž byla tato pohledávka postoupena žalobci, když povinnost úpadkyně k plnění žalobci lze dovodit jen ze spojení výše zmíněných smluv.
Jde-li o vymezení právního důvodu přihlášené pohledávky v žalobě na určení její pravosti (§23 ZKV), Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem soudu odvolacího. Ačkoli žalobce v návrhu rozsudečného výroku (v petitu) výslovně uvedl, že jde o pohledávku ve výši 10,000.000,- Kč z titulu smlouvy o postoupení pohledávek, dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že předmětem požadovaného určení je pohledávka, která byla zmíněnou smlouvou na žalobce převedena, tj. pohledávka ze smlouvy o půjčce. Obsahové náležitosti žaloby (§79 odst. 1 o. s. ř.) je sice zapotřebí uvést takovým způsobem, aby ze žaloby jednoznačně vyplývaly, popřípadě, aby je bylo možno bez jakýkoli pochybností z textu žaloby dovodit, nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 210). V situaci, kdy vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce k žalobě připojí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35), mohlo vymezení žalobního petitu maximálně založit rozpor mezi návrhem rozsudečného výroku a vylíčením rozhodujících skutečností, který by ale byl důvodem k postupu podle ustanovení §43 o. s. ř. a nikoli důvodem pro zamítnutí žaloby.
Přes výše uvedené shledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110).
Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích ustanovení §657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je). Přitom peníze lze dlužníku půjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003).
Přestože v projednávané věci vzhledem k uznání dluhu úpadkyní nastala vyvratitelná domněnka existence dluhu z půjčky k datu uznání, tj. popírající konkursní věřitelky nesly důkazní břemeno ohledně tvrzení vyvracejícího uvedenou domněnku, závěr o neexistenci půjčky lze učinit i na základě tvrzení samotného žalobce a mezi účastníky nesporných skutečností. Předal-li totiž sportovní klub ve dnech 11. a 14. dubna 1997 společnosti dvakrát částku 5,000.000,- Kč, není pochyb o tom, že tímto způsobem nemohl splnit povinnost ve smyslu ustanovení §657 obč. zák. přenechat uvedené částky úpadkyni. Navíc zmíněné platby byly zálohami poskytnutými sportovním klubem (objednatelem) společnosti (zhotoviteli) na základě mezi těmito subjekty uzavřené smlouvy o dílo, pročež - jak správně dovodil odvolací soud - nemohlo jít o plnění za úpadkyni, která v tomto směru neměla vůči společnosti žádné závazky.
Na výše uvedený závěr pak nemá žádný vliv ani to, že: a/ se úpadkyně stala vlastníkem předmětu díla (rozestavěná stavba byla sportovním klubem - zakladatelem žalobkyně vložena jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu úpadkyně) a b/ následně byly práva a závazky ze smlouvy o dílo převedeny ze sportovního klubu na úpadkyni.
Konečně Nejvyšší soud shledává správným i závěr odvolacího soudu, podle něhož závazek k úhradě žalobcem tvrzené pohledávky z půjčky (pro případ, že by skutečně vznikla) na úpadkyni nepřešel, když nevznikl v důsledku právních úkonů souvisejících se vznikem úpadkyně. Potud shodně s odvolacím soudem odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 30/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 114.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu