ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.183.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 183/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka ve věci žalobkyně M., spol. s r. o. “v likvidaci“, , zastoupené JUDr. J. H., advokátkou, proti žalovanému Ing. O. K., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r. o., , zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, , o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 275/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-119, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-151, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-119, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-151, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. července 2005, č.j. 27 Cm 275/99-73, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu na vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty K., spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“), uzavíraje, že žalovaný sporné nemovitosti pojal do soupisu majetku konkursní podstaty v souladu s ustanovením §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-119, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2006, č.j. 15 Cmo 220/2005-151, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že sporné nemovitosti vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) A. P., a.s. v likvidaci (dále též jen „banka“) a úpadkyně uzavřely 17. ledna 1995 zástavní smlouvu, jíž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem, a to pro „zajištění všech budoucích pohledávek včetně úroků, které vzniknou zástavní věřitelce (bance) vůči úpadkyni ze smluv o úvěru v celkové výši 3,000.000,- Kč, poskytnutých do roku 2002“, a zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí;
2) banka a úpadkyně uzavřely čtyři smlouvy o úvěru, a to 25. ledna 1995 (úvěr ve výši 1,500.000,- Kč), 19. září 1995 (úvěr ve výši 1,400.000,- Kč), 13. prosince 1995 (úvěr ve výši 1,500.000,- Kč) a 15. února 1996 (úvěr ve výši 1,000.000,- Kč);
3) banka a G.L., s. r. o. uzavřely 15. září 1995 zástavní smlouvu, jíž zřídily zástavní právo k souboru vzduchotechniky, a to k zajištění pohledávky banky za úpadkyni ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 19. září 1995;
4) úpadkyně uzavřela dne 26. srpna 1997 se žalobkyní kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí, podle jejíhož článku III. měla žalobkyně zaplatit kupní cenu převodem na úvěrové účty úpadkyně, vedené bankou; v článku IV. úpadkyně prohlásila, že zaplacením kupní ceny budou splaceny úvěry, „pro něž vázne“ na sporných nemovitostech zástavní právo; vlastnické právo žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí;
5) úvěry poskytnuté podle smluv ze dne 25. ledna 1995, 13. prosince 1995 a 15. února 1996 byly splaceny a
6) banka přihlásila do konkursu pohledávku za úpadkyní ve výši 1,497.032,40 Kč z titulu nesplaceného úvěru, poskytnutého podle smlouvy o úvěru ze dne 19. září 1995, a to s nárokem na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí.
Odvolací soud – poukazuje na skutkové okolnosti, „časové souvislosti“, omezení zástavního práva „do celkové dlužné částky 3,000.000,- Kč“ a poskytnutí čtyř úvěrů v celkové výši 5,400.000,- Kč – považoval za „podstatná“ ujednání o způsobu zajištění, obsažená v jednotlivých smlouvách o úvěru. V pořadí první, třetí a čtvrtá smlouva obsahují ujednání, podle nichž jsou pohledávky banky z těchto smluv zajištěny „smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem“. Ve smlouvě z 19. září 1995 je „naopak“ obsaženo ujednání, podle kterého jsou pohledávky z této smlouvy zajištěny zřízením zástavního práva k movitým věcem.
„Ze shora uvedeného podle názoru odvolacího soudu logicky vyplývá, že zástavní právo zřízené podle zástavní smlouvy ze dne 17. ledna 1995 se nevztahovalo na dosud nesplacený jediný dluh z úvěru ze dne 19. září 1995, protože v souvislosti s jeho poskytnutím se účastníci úvěrové smlouvy dohodli o zajištění tohoto úvěrového dluhu toliko zástavou movitých věcí podle zástavní smlouvy ze dne 15. září 1995“. Jelikož „ostatní úvěry zajištěné zástavním právem váznoucím na sporných nemovitostech jsou již splaceny“ – pokračoval odvolací soud – zástavní právo v souladu s ustanovením §151g občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) zaniklo a důvod pro zápis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty dán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zástavní právo zřízené smlouvou ze 17. ledna 1995 nezajišťuje pohledávky z úvěru, poskytnutého podle smlouvy o úvěru z 19. září 1995. Zdůrazňuje, že zástavní právo ke sporným nemovitostem bylo zřízeno již uvedenou zástavní smlouvou a obecná ujednání obsažená ve smlouvách o úvěru nemají „pro zajištění pohledávky význam“. Namítá, že zástavní smlouva o zřízení zástavního práva k movitým věcem ze dne 15. září 1995 je neplatná, neboť jí byla dána do zástavy součást nemovitosti.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V průběhu dovolacího řízení byl vzhledem k úmrtí původního žalovaného – správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. V. K. – ustaven novým správcem konkursní podstaty Ing. O. K. (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2007, č.j. K 210/96-273). K této skutečnosti dovolací soud přihlédl při označení účastníků v záhlaví rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
S ohledem na datum uzavření zástavní smlouvy (17. ledna 1995) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodující především výklad občanského zákoníku ve znění zákona č. 267/1994 Sb. a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění zákona č. 156/1994 Sb.
Podle ustanovení §299 odst. 1 obch. zák. lze zástavní právo zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
V „budoucnu vzniklými pohledávkami“ ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí takové pohledávky, které v době uzavření zástavní smlouvy smluvní strany nemohou identifikovat jinak, než osobou věřitele a osobního dlužníka a dále druhovým vymezením (např. pohledávky ze smluv o úvěru). Zástavní právo k nemovitosti, zřízené k zajištění budoucí pohledávky, vzniká již dnem vkladu do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15). Spadá-li konkrétní (posléze vzniklá) pohledávka do „okruhu“ pohledávek vymezených v zástavní smlouvě, je (bez dalšího) zajištěna zástavním právem zřízeným touto smlouvou, ledaže se její strany dohodnou (§516 obč. zák.), a to písemně (§272 odst. 1 obch. zák., §151b odst. 1 a §40 odst. 2 obč. zák.), jinak. Sjednání dalšího zajištění (např. zástavním právem k movitým věcem) pak není změnou zástavní smlouvy, uzavřené podle ustanovení §299 odst. 1 obch. zák.; jediná pohledávka může být zajištěna více zajišťovacími instituty.
V poměrech projednávané věci je proto zcela bez významu, zda si smluvní strany sjednaly i další způsob zajištění některých pohledávek z úvěru, popř. zda ve smlouvách o úvěru výslovně uvedly, že pohledávky z těchto smluv jsou zajištěny zástavním právem k nemovitostem. Závěr odvolacího soudu, jenž tyto skutečnosti považoval za významné a v důsledku toho dovodil, že zástavní právo ke sporným nemovitostem se nevztahuje na pohledávku ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 19. září 1995 a tudíž (s ohledem na splacení ostatních úvěrů) zaniklo podle ustanovení §151g obč. zák., tak správný není.
Proto Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval důvodností dalších dovolacích námitek, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu