ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.3300.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3300/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatelky – úpadkyně E. G. a. s., s, zastoupené Mgr. P. V., advokátem, , o jmenování znalce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Nc 220/2007, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č. j. 7 Cmo 504/2007-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 1. listopadu 2007 se navrhovatelka domáhala jmenování znalce za účelem ocenění specifikovaných nemovitostí s tím, že rozhodla o jejich prodeji osobám blízkým členům svého představenstva.
Usnesením ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 46 Nc 220/2007-8, Krajský soud v Plzni návrh na jmenování znalce zamítl. Vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti jsou zapsány do konkursní podstaty navrhovatelky a že spor o jejich vyloučení z konkursní podstaty není dosud pravomocně ukončen. S poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dovodil, že za této situace náleží oprávnění nakládat s majetkem navrhovatelky pouze správci konkursní podstaty.
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Cituje ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) zdůraznil, že účelem tohoto ustanovení je ochránit společnost a její věřitele před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny jménem společnosti jednat. K dosažení tohoto účelu směřuje zejména požadavek, aby majetkové dispozice předvídané hypotézou tohoto ustanovení byly realizovány pouze za cenu určenou posudkem znalce. Výše ceny převáděného majetku tak nebude závislá pouze na vůli smluvních stran, nýbrž bude stanovena způsobem, který v dostatečné míře zajišťuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 a ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, odvolací soud uzavřel, že nedostatek určení ceny převáděného majetku posudkem znalce má za následek absolutní neplatnost právního úkonu, kterým byl majetek převeden. Absolutní neplatnost právního úkonu nelze zpětně zhojit.
Pro účely jmenování znalce podle ustanovení §59 odst. 3 obch. zák. pak z tohoto závěru dovodil, že soud může znalce jmenovat jedině předem – pro zamýšlený převod majetku, jenž bude realizován teprve v budoucnu, nikoli dodatečně – pro převod, který se již uskutečnil. Pokud tedy navrhovatelka předmětné nemovitosti převedla již v roce 2001 za cenu, která nebyla stanovena posudkem znalce, přičemž s účinností od 23. ledna 2004 byl na její majetek prohlášen konkurs s tím, že správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti zapsal do konkursní podstaty, „není její návrh na jmenování znalce pro ocenění nemovitostí opodstatněný“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a požadujíc zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Poukazujíc na to, že o prodeji majetku, jenž má být znalecky oceněn, nerozhodla v době, kdy byl zapsán v konkursní podstatě (když valná hromada, která o prodeji rozhodla, se konala 11. prosince 2001), dovolatelka tvrdí, že jmenování znalce soudem a vypracování znaleckého posudku v žádném případě neznamená, že „s majetkem bude manipulováno v rozporu s ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání“.
Dovolatelka uvádí, že požadavek obsažený v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. – sjednat cenu přesně v úrovni, kterou stanovil znalec – byl novelou obchodního zákoníku s účinností od 1. ledna 2001 nahrazen úpravou, obsahující jako podmínku určení hodnoty majetku posudkem znalce. Upozorňuje na to, že pojem hodnota je z hlediska ekonomické teorie odlišný od pojmu cena a namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí oba pojmy nepřípustně zaměňuje. Z ustanovení §196a ve znění účinném od 1. ledna 2001 není podle dovolatelky zřejmé, že by hodnota majetku stanovená v posudku znalce měla být totožná s kupní cenou, sjednanou ve smlouvě, jak tomu bylo ve znění platném do 31. prosince 2000.
Závěr odvolacího soudu, že převod majetku byl proveden v rozporu s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., má dovolatelka za předčasný, poněvadž „příslušný soudní spor ohledně platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k úplatnému převodu předmětných nemovitostí, je ještě na samém počátku“.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že ustanovení §196a obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001 žádným způsobem – tedy ani časově – nesvazuje vypracování znaleckého posudku s okamžikem prodeje. Protože souhlas valné hromady podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. lze udělit i dodatečně, je dovolatelka přesvědčena, že obdobně by mělo být přistupováno i ke stanovení hodnoty majetku znalcem. Otázku, zda znalecký posudek podle ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. muže být vyhotoven i dodatečně, poté co již proběhla majetková dispozice předvídaná hypotézou tohoto ustanovení, má přitom za po právní stránce zásadně významnou.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O takové rozhodnutí jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). V rozhodnutí řešená právní otázka musí mít zásadní význam jak pro rozhodnutí dané věci, tak i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000, formuloval a odůvodnil závěr, že byla-li při uzavření smlouvy podléhající režimu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, porušena povinnost stanovit cenu majetku na základě posudku znalce, je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil i v rozhodnutích sp. zn. 29 Odo 159/2002,29 Odo 696/2002 a 29 Odo 996/2004; taktéž v rozsudku ze dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005 dovodil, že absence znaleckého posudku určujícího podle §196a odst. 3 obch. zák. cenu za postoupení pohledávky způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o postoupení.
Absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona bez dalšího, takže právní následky úkonu hned od počátku nenastanou. Jak správně dovodil odvolací soud, absolutní neplatnost nemůže být zhojena, tj. nemůže být napravena dodatečným schválením nebo odpadnutím vady (k této otázce srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2002, případně i rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98).
Závěr, že porušení povinnosti stanovit hodnotu majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, má za následek absolutní neplatnost úkonu, jímž bylo s majetkem disponováno způsobem popsaným v ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., se plně prosadí i při výkladu tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001, když změny, k nimž v textu ustanovení v důsledku novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb., od 1. ledna 2001 došlo, oporu pro jiný závěr neskýtají.
Z uvedeného vyplývá, že dodatečně vyhotovený znalecký posudek nemůže na neplatnosti právního úkonu, kterým byla realizována majetková dispozice předvídaná hypotézou ustanovení §196a odst. 3 obch. zák., ničeho změnit (bez ohledu na to, nakolik se ve znaleckém posudku stanovená hodnota převáděného majetku přiblíží kupní ceně). Není tedy ani důvodu, aby pro takové ocenění byl poté, co k právnímu úkonu došlo, jmenován soudem znalec podle ustanovení §59 odst. 3 obch. zák.
Jelikož otázku, s níž dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, již Nejvyšší soud vyřešil, a napadené rozhodnutí je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu, neshledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným; dovolání proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Pro nadbytečnost se již nezabýval další v dovolání otevřenou otázkou, tj. zda byla navrhovatelka oprávněna žádat jmenování znalce za situace, kdy oceňovaný majetek je sepsán v její konkursní podstatě (na řešení této otázky ostatně odvolací soud své rozhodnutí ani nezaložil).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §224 odst. 1 o. s. ř. tak, že navrhovatelka nemá na jejich náhradu právo, neboť v dovolacím řízení nebyla úspěšná. V řízení, jehož se žádný další účastník, vůči němuž by toto právo bylo možno přiznat, neúčastní, ani jiný výrok nepřichází v úvahu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu