ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.538.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 538/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně P. C. C., a. s., , zastoupené JUDr. J. P., advokátem, , proti žalovanému F. Č., , zastoupenému JUDr. A. D., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 92/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 6 Cmo 71/2006-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. října 2005, č.j. 55 Cm 92/2005-37, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. března 2005, č.j. 53 Sm 77/2005-4, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (P., a. s.) částku 51.147,- Kč s 6% úrokem od 22. února 2005 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o „revolvingové půjčce“ (dále jen „smlouva“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 94.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 5.222,- Kč podle splátkového kalendáře „počínaje od 16. června 2000 do 16. listopadu 2001“;
2) k zajištění splácení půjčky žalovaný vystavil blankosměnku, kterou byla žalobkyně - ve smyslu vyplňovacího prohlášení ze dne 7. června 2000 - oprávněna vyplnit co do směnečné sumy, zahrnující, ale nepřekračující veškeré pohledávky ze smlouvy, neuhrazené splátky, půjčky a penále, které budou splatné ke dni splatnosti směnky a co do platebního místa libovolným údajem;
3) 21. února 2005 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 52.147,- Kč, sestávající z dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 2.207,- Kč, penalizační faktury ve výši 1.940,10,- Kč a smluvní pokuty ve výši 50 % z půjčky, tj. 47.000,- Kč.
Cituje ustanovení §175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka žalovaného, podle níž směnečnou sumu před podáním žaloby v plné výši zaplatil, a to zaplacením dlužných splátek, není důvodná, neboť „uhrazením dlužných splátek nebyla uhrazena směnečná suma vyčíslená žalobkyní na směnce, resp. původní blankosměnce s odkazem na vyplňovaní prohlášení směnečné“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze 26. září 2006, č.j. 6 Cmo 71/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Vyšel z toho, že doplněním neúplné směnky se tato stala směnkou mající veškeré náležitosti určené čl. I §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), přičemž byla splatná dne 21. února 2005. Žalovaným předložené důkazy o platbách realizovaných v letech 2000 až 2002, tj. před vznikem perfektní směnky a před její splatností, nepovažoval ani odvolací soud za platby na směnku, a shledal tak závěry soudu prvního stupně správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že odvolací soud (i soud prvního stupně) „věc posoudil v rozporu s hmotným právem“, když žalobkyni přiznal směnečnou pohledávku, ačkoli „žalovaný včas vznesl kauzální námitku“, že „směnečná suma byla před podáním žaloby zaplacena“.
Dovolatel zdůrazňuje, že „vznesl skutková tvrzení“, podle kterých žalobkyni vůči němu „svědčila“ pohledávka ze smlouvy ve výši 94.000,- Kč a pohledávka ze směnky ve výši 51.147,- Kč, přičemž žalovaný žalobkyni již před podáním žaloby v době od září 2000 do prosince 2002 uhradil částku 146.216,- Kč. Nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že poskytnuté plnění nemohlo být plněním na směnku, argumentuje, že k plnění došlo po vystavení směnky (po datu 7. června 2000), přičemž závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo plněno před doplněním blankosměnky „o veškeré náležitosti“, nemá oporu ani ve skutkových tvrzeních účastníků, ani v provedeném dokazování. Jelikož doplněním chybějících podstatných náležitostí směnky se z listiny stává platná směnka s účinky ke dni vystavení, i kdyby žalobkyně skutečně chybějící údaje doplnila až po uhrazení směnečné sumy, „hledí se na ně tak, jakoby je do směnky doplnil žalovaný v den vystavení směnky“. Dále dovolatel akcentuje, že „nelze vyloučit možnost úhrady směnečné sumy přede dnem splatnosti směnky“; příjme-li věřitel takové plnění, „je závazek splněn před splatností a věřitel se jej nemůže po splatnosti dovolávat opakovaně“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila obchodní firmu na P. C. C., a. s. a Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává
Je tomu tak již proto, že posouzení, zda žalovaný žalobkyni směnečnou sumu uhradil, nemá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný opodstatněnost námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (zaplacení směnečné sumy) neprokázal, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem. Dovolatel totiž jednak (nepřípustně) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, co do data vyplnění blankosměnky o údaj směnečné sumy (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přitom k dispozici nemá), jednak evidentně (a nesprávně) nerozlišuje mezi úhradou směnkou zajištěné pohledávky a plněním na směnku. V soudní praxi přitom není pochyb, že námitka zaplacení směnky a námitka zaplacení pohledávky směnkou zajištěné jsou založeny na odlišných skutkových tvrzeních (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006 a ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 354/2008).
Konečně nelze přehlédnout, že byť účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají - jak správně zdůraznil dovolatel - ex tunc, lze si jen stěží představit, že by dovolatel žalobkyni „na směnku“ plnil dříve, než byla o směnečnou sumu (a další náležitosti) doplněna, nehledě na to, že před datem vyplnění blankosměnky by jen stěží mohla být taková „směnka“ žalovanému k placení předložena. Tomu, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zaměnil námitku úhrady kauzální pohledávky s námitkou úhrady směnky, nasvědčuje i jeho tvrzení u jednání 25. října 2005, podle něhož je smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, jakož i srovnání plateb realizovaných v období let 2000 až 2002 na směnkou zajištěnou pohledávku ze smlouvy.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu