ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.960.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) Mgr. L. K., a b) Ing. A. K., , obou zastoupených Mgr. D. Š., advokátem, proti žalovanému Ing. T. K., , jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., 19, zastoupenému JUDr. M. V., CSc., advokátem, , o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 257/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 13 Cmo 248/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 44 Cm 257/2000-39, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř. vyloučení označené bytové jednotky a garáže, se spoluvlastnickými podíly ke společným částem domu a pozemku, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že garáž a spoluvlastnické podíly ke společným částem domu a k pozemku (specifikované ve výroku) vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (první výrok), v části týkající se vyloučení bytové jednotky a souvisejících spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud ohledně garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly uzavřel, že podle gramatického výkladu §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), formulace „na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů“, určuje vlastnost budovy. Oproti tomu formulace „byty, garáže a ateliéry v budovách“ slouží k vyjádření jejich vlastnosti umístěním v definované budově, nikoliv však již k vyjádření vlastnosti jiné (totiž, že byly vystavěny s úvěrovou pomocí podle zvláštních předpisů). Úvěrová pomoc byla poskytnuta na stavbu budovy a je-li předmětem převodu vlastnictví témuž nabyvateli vedle bytové jednotky i garáž v téže budově, dopadá na garáž režim §24 zákona o vlastnictví bytů. Tento závěr nezpochybňuje ani obsah smlouvy o úvěru (uzavřené 6. října 1982), ani formulace smlouvy o převodu vlastnického práva ke garáži. Nadto - pokračoval odvolací soud - byt nebo nebytový prostor jako věc v právním smyslu slova byla zavedena do občanského zákoníku jeho novelizací provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. ledna 1992. Do 31. prosince 1991 právní řád znal byt pouze jako předmět občanskoprávních vztahů, pokud jde o jeho užívání, avšak nikoliv pokud jde o dispozice s ním.
Dovodil, že smlouva o převodu garáže je z formálního hlediska platnou smlouvou, splňující všechny náležitosti, jež zákon o vlastnictví bytů vyžaduje, neboť je určitá, srozumitelná a obsahuje ustanovení o vzájemném vypořádání ve smyslu §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů v souladu se závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/2003.
K neúčinnosti smlouvy o převodu garáže ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), uzavřel, že smyslem tohoto ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. O takový případ převodu podle §23 odst. 2 a 3 a §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů ale nejde, neboť bezplatný převod bytové jednotky a nebytové jednotky není projevem svobodné vůle dlužníka (převodce), nýbrž plyne ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání výslovně směřuje proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku.
Podstatou dovolací argumentace (tak jak je podrobně obsažena i v dovolání žalovaného v typově shodné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 382/2008 a rozebrána v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 382/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) je přesvědčení dovolatele, že nebyly splněny podmínky pro bezúplatný převod garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly ve smyslu §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Dovolatel usuzuje, že v ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jde o „bezplatné převody bytů, garáží a ateliérů, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc“ (a které jsou umístěny v budovách ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstev, v nichž jsou i takové nebytové prostory, na které tato pomoc - jako v tomto případě - poskytnuta nebyla). Kdyby šlo o vlastnost budov, znamenalo by to podle dovolatele bezúplatný převod všech prostor, které se v takové budově nacházejí, například i při pouhém spoluvlastnictví budovy bytovým družstvem.
Žalobci nedoložili, ani nemohli doložit, že na výstavbu garáže byla poskytnuta finanční či úvěrová pomoc podle zvláštních předpisů, z čehož plyne, že pozdější úpadce neměl zákonnou povinnost převést garáž na žalobce bezplatně, že však k takovému bezúplatnému převodu přesto došlo. Dovolatel tudíž namítá neplatnost i neúčinnost smlouvy o převodu vlastnictví jednotky (garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly) ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) ZKV.
Dále dovolatel podrobně rozebírá, proč při rozhodování o nákladech řízení mělo být užito ustanovení §150 o. s. ř.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho třetím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tento výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, který se týká garáže s příslušnými spoluvlastnickými podíly ke společným částem domu a pozemku, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že otázky předkládané mu k řešení dovolatelem v mezích obou uplatněných dovolacích důvodů již zodpověděl v typově shodné věci, ve které žalovaný vystupoval též jako dovolatel, ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 382/2008.
Tam uzavřel, že podmínka, aby šlo o „byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytových družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů“ je - ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů - splněna již tehdy, byla-li taková pomoc poskytnuta na „výstavbu budov ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytových družstev“. O takovou pomoc jde i v případě, že se úvěrová pomoc podle zvláštních předpisů v konkrétní úvěrové smlouvě váže jen k bytům (podle počtu bytů, jež mají výstavbou vzniknout) a nikoli - bez dalšího - k bytovým domům, které musejí být vystavěny, aby tyto byty mohly vzniknout, nebo dokonce k nebytovým prostorám v takto vznikajících bytových domech.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že obstojí-li závěr odvolacího soudu o významu §24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, pak nemůže obstát ani dovolatelův argument, že jde ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) ZKV o převod neúčinný. V takovém případě se totiž prosadí závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 66, převzatý Nejvyšším soudem např. též v rozsudku ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Poznamenal dále, že dílčí pochybení odvolacího soudu co do (zjevně nesprávných) úvah o tom, že český právní řád neznal možnost disponovat s bytem a nebytovým prostorem před 1. lednem 1992, nemá pro věc v konečném důsledku význam.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané situace za nadbytečné.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu