ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1180.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1180/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně C.(L.) S. A., zastoupené Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovaným 1) M. H., 2) J.K., 3) V. N., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, 4) K. S., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, a 5) D.N., zastoupenému JUDr. J.B., advokátem, o zaplacení částky 377.592,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 23 Cm 45/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 6 Cmo 198/2005-92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 6 Cmo 198/2005-92, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. dubna 2005, č. j. 23 Cm 45/96-65, v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu k první, třetí a čtvrté žalovaným a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní a těmito žalovanými, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 23 Cm 45/96-65, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 274.000,- Kč s 35% úrokem z prodlení od 30. ledna 1996 do zaplacení (výrok I.), co do částky 103.592,80 Kč s „35% z prodlení z částky 274.000,- Kč od 30. ledna 1996 do zaplacení“ žalobu proti první žalované zamítl (výrok II.), ve vztahu ke druhému, třetí, čtvrté a pátému žalovaným žalobu rovněž zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na nesporná tvrzení účastníků a provedené dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. (dále jen „banka“) a první žalovanou byla dne 23. dubna 1993 uzavřena smlouva o úvěru č. 71/93 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 400.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však řádně splácen, dlužné splátky úvěru představují částku 274.000,- Kč. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru byla uzavřena dne 21. dubna 1993 smlouva o zřízení zástavního práva (dále jen „zástavní smlouva“) „k nemovitosti č. p. 3535 stav. parcele č. 4010 v katastrálním území J. n. N. mezi bankou a K. N. jako vlastníkem ideální 1/6 nemovitosti, D. N. jako vlastníkem ideální 1/6 nemovitosti a V. N. jako vlastníkem ideálních 2/3 nemovitosti“. Tato smlouva byla za vlastníky podepsána jen třetí a čtvrtou žalovanými. V době uzavření zástavní smlouvy byl pátý žalovaný nezletilý, návrh na schválení tohoto právního úkonu soudem za pátého žalovaného nebyl podán.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a žalobkyně má proti první žalované právo na zaplacení dlužných splátek úvěru ve výši 274.000,- Kč spolu s 35% úrokem z prodlení od 30. ledna 1996 do zaplacení podle článku IV. smlouvy o úvěru. Ve zbývající části ohledně dalšího příslušenství, a to poplatků a úroků z úvěru ve výši 103.592,80 Kč, jež nebyly v žalobě a následně ani po výzvě dle §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o .s. ř.“) specifikovány, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a z toho důvodu byla žaloba zamítnuta.
Ve vztahu k druhému žalovanému žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace tohoto žalovaného, když žalobkyně neprokázala tvrzené přistoupení k závazku podle §533 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Zamítnutí žaloby ve vztahu ke třetí, čtvrté a pátému žalovaným soud prvního stupně odůvodnil závěrem, podle něhož má-li být celá nemovitost, jež je v podílovém spoluvlastnictví, zatížena zástavním právem, je třeba k platnosti tohoto úkonu souhlasu všech podílových spoluvlastníků. Nejde o hospodaření se společnou věcí, o němž by se rozhodovalo na základě majoritního principu podle §139 odst. 2 obč. zák. Zástavní smlouva nebyla podepsána v té době nezletilým pátým žalovaným, a protože nebyla ani tvrzena existence soudního rozhodnutí o schválení úkonu za nezletilého, je zástavní smlouva absolutně neplatná.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 6 Cmo 198/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k první žalované a ve vztahu ke třetí a čtvrté žalovaným, a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní a první, třetí, čtvrtou a pátým žalovanými potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Námitku žalobkyně, podle níž jsou žalovaní povinni prokázat rozsah splacení úvěru, nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyni není vytýkáno neprokázání poskytnutí úvěru v původní výši 400.000,- Kč, ale nesplnění povinnosti tvrzení ohledně požadavku na zaplacení částky 103.592,80 Kč, ohledně níž jen uvedla, že jde o úroky a poplatky, aniž by je blíže specifikovala. Požaduje-li žalobkyně po žalovaných jiné nároky než dlužné splátky úvěru s úroky, je povinna tento svůj další nárok vyčíslit a prokázat. Žalobkyně tak neučinila ani po výzvě soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 o. s. ř.
Nepřisvědčil rovněž námitce, že zástavní smlouva platně vznikla, a zdůraznil, že k zástavě věci v podílovém spoluvlastnictví je třeba souhlasu všech spoluvlastníků. V zástavní smlouvě vyjádřili podíloví spoluvlastníci zřejmý úmysl zastavit celou nemovitost, nikoliv pouze své spoluvlastnické podíly, jak tvrdí žalobkyně. Neobsahuje-li zástavní smlouva podpis jednoho z podílových spoluvlastníků, nebyla platně uzavřena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nesplnila povinnost tvrdit a prokázat, z čeho se skládá částka 103.592,80 Kč nezaplacených úroků a poplatků. Má za to, že jde o obdobnou situaci jako ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cmo 152/2004, v níž odvolací soud uvedl, že „navrhovatel splní povinnost tvrzení týkající se výše a složení žalované částky již jen tím, že prokáže vyčerpání úvěru“. Částka 103.592,80 Kč nepředstavuje nesouvisející další částku, jde o příslušenství za dobu do 30. ledna 1996 a související poplatky. Další specifikace není pro přiznání nároku rozhodující. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku „nakolik je povinností žalobce prokazovat splacení dlužné částky v případě, kdy plně prokázal vyčerpání předmětného poskytnutého úvěru“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/01 namítá, že zástavní smlouva „je právním úkonem složeným ze tří samostatných právních úkonů každého podílového spoluvlastníka, kterými mělo být zřízeno zástavní právo k jednotlivým spoluvlastnickým podílům“. Absence podpisu pátého žalovaného na zástavní smlouvě mohla způsobit částečnou neplatnost zástavní smlouvy v části podílu tohoto žalovaného, ale nemůže být důvodem neplatnosti celé smlouvy, neboť tato část je oddělitelná. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §151b obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy) vyplývá, že zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2).
Podle ustanovení §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Sporné ujednání zástavní smlouvy podle (v dovolání nezpochybněných) skutkových zjištění soudů nižších stupňů zní: „Č. s. a. s. … a N. K., … vlastník ideální 1/6 nemovitosti, N. D., … vlastník ideální 1/6 nemovitosti, N. V., … vlastník ideálních 2/3 nemovitosti … zřizují ve prospěch spořitelny zástavní právo k nemovitosti č. p. 3535 stav. p. č. 4010, k. ú. J. n. N.,…“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že spoluvlastníci nemovitosti (rozuměj K. N. a V. N., které zástavní smlouvu podepsaly) zřídili zástavní právo k nemovitosti v rozsahu svých spoluvlastnických podílů, o čemž ostatně svědčí i uvedení těchto podílů u každého ze spoluvlastníků; zajišťují tak - bez ohledu na to, že zamýšleným cílem bylo zastavit nemovitost v rozsahu podílů všech spoluvlastníků - pohledávku zástavní věřitelky právě jen svými spoluvlastnickými podíly na nemovitosti (k tomu obdobně srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 364/2006).
Na tomto závěru není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že podle zástavní smlouvy se zástavní právo zřizuje „k nemovitosti č. p. 3535…“; jde totiž o vymezení předmětu zástavního práva - zástavy (podstatné části zástavní smlouvy) jako celku, jenž sestává z podílů ve vlastnictví jednotlivých podílových spoluvlastníků. To, že zástavní smlouva ohledně spoluvlastnického podílu D. N. nebyla uzavřena (popř. je v této části neplatná), nezakládá neplatnost zástavní smlouvy jako celku; tato část právního úkonu je totiž (vzhledem ke shora uvedeným závěrům) oddělitelná od jeho ostatního obsahu (k tomu srov. obdobně rozhodnutí uveřejněné pod číslem 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud shledává nesprávným rozhodnutí odvolacího soudu i co do závěru o nedůvodnosti žaloby ohledně částky 103.592,80 Kč požadované „z titulu nezaplacených úroků a poplatků“. Neuvedla-li žalobkyně, o jaké konkrétní poplatky jde a jaká je jejich výše, a nespecifikovala-li úroky částkou (jistinou), ze které je úrok uplatňován a obdobím, za něž je požadován, byla v tomto směru žaloba neprojednatelná. Zmíněná vada žaloby přitom soudu - vzhledem k úpravě obsažené v ustanovení §43 o. s. ř. - nedovolovala, aby v daném rozsahu věc projednal a meritorně rozhodl.
Jelikož závěry odvolacího soudu, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nejsou správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud zrušil - v rozsahu uvedeném ve výroku - i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzve žalobkyni k odstranění vady žaloby v části týkající se požadavku na zaplacení částky 103.592,80 Kč vylíčením rozhodujících skutečností s poučením o následku nesplnění výzvy podle §43 odst. 2 o. s. ř. Současně nepřehlédne, že otázkou zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu k věci se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 12/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěru se přihlásil i ve shora zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 364/2006.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu