ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1201.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1201/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně R. K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalovanému Mgr. M. Š., zastoupenému Mgr. M.Ř., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 92/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, č.j. 9 Cmo 391/2005-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.282,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č.j. 9 Cmo 391/2005-118, potvrdil rozsudek ze dne 13. září 2005, č.j. 53 Cm 92/2003-90, jímž Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 53 Sm 210/2003-7.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §10, §17 a §20 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalovaný prokázal, že směnkou zajištěná pohledávka (rozuměj pohledávka z leasingové smlouvy č. 266/2000, uzavřené mezi žalovaným a společností N. L. s. r. o. - dále jen „společnost“) zanikla, pročež údaj ohledně směnečné sumy a data splatnosti byl do blankosměnky doplněn v rozporu s vyplňovacím prohlášením. Přípustnost námitky zániku kauzální pohledávky a nesprávného vyplnění blankosměnky přitom dovodil z toho, že žalobkyně směnku nabyla až po uplynutí lhůty k protestu od společnosti V. l. s. r. o., která se stala majitelkou směnky dle rubopisu společnosti (směnka byla vystavena na vlastní řad výstavce) sice před splatností směnky, nicméně při nabývání jednala vědomě na škodu dlužníka (čl. I §17 směnečného zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do přípustnosti na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka akcentuje, že „v daném případě je klíčové posouzení otázky, zda došlo k zániku závazku žalovaného zajištěného blankosměnkou a zda tudíž byla blankosměnka vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením“. Přitom zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů argumentem, podle něhož soudy opomněly skutečnost, že dohoda o ukončení leasingové smlouvy ze dne 22. ledna 2003 (dále též jen „dohoda“) a související potvrzení o ukončení leasingové smlouvy nebyly podepsány osobou oprávněnou jednat za společnost, jelikož je podepsal „odvolaný jednatel pan L.“. V situaci, kdy výše uvedená skutečnost byla známa jak původnímu vlastníku směnky, tak i dovolateli, nemohl žádný z nich „jednat vědomě na škodu žalovaného“, nehledě na to, že „tato skutečnost byla s největší pravděpodobností žalovanému známa“.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká neprovedení důkazů navržených za účelem „zpochybnění věrohodnosti svědků Z. a L.“, jimiž hodlala „vyvrátit skutkové závěry soudu prvního stupně o porušení povinnosti při nabytí směnky a porušení povinnosti původního majitele blankosměnky při jejím vyplnění, jakož i prokázat, že žalovaným tvrzený zánik závazku byl pouze předstírán nevěrohodnými svědky“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, co do oprávnění pana L. jednat za společnost poukazuje na výpis z obchodního rejstříku společnosti a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že samotná (dovolatelkou tvrzená) skutečnost, že dohoda byla podepsána „odvolaným jednatelem“, neznamená, že by byla podepsána osobou, která nebyla oprávněna za společnost jednat (resp. jejíž jednání by společnost nemohlo zavazovat). Přitom nelze přehlédnout, že J. L. (podle dovolatelky odvolaný jednatel společnosti) k datu uzavření dohody byl (a nadále je) jako jednatel zapsán v obchodním rejstříku (k tomu srov. ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném k datu uzavření dohody, podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům pak jsou právně bezcenné dovolací námitky, podle nichž soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navrhované důkazy, nehledě na to, že zmíněnou námitkou dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem s poukazem na „možnost“ zjištění jiného skutkového stavu, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 30. srpna 1996, která podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006 a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.482,- Kč činí 9.282,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu