ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1224.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1224/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce K. J., proti žalovaným 1) společnosti T. s. r. o., 2) N. A. T., zastoupenému justiční čekatelkou Krajského soudu v Plzni, 3) Z. M. a 4) M. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1,495.000,- Kč s příslušenstvím, ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 34/2003, o dovolání čtvrtého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 9 Cmo 60/2005 – 143, takto:
Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2004, č. j. 47 Cm 34/2003 - 93, se zastavuje.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č. j. 9 Cmo 60/2005 – 143, se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud ve vztahu k třetímu a čtvrtému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. května 2004, č. j. 47 Cm 34/2003 - 93, kterým tento soud uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1,495.000,- Kč se 6% úrokem od 7. srpna 2002 do zaplacení, odměnu ve výši 4.983,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 60.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, to vše do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku (I. výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi třetím a čtvrtým žalovaným a žalobcem (II. výrok).
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že shledal obranu žalovaných nedůvodnou. Žalovaní tvrdili, že byli uvedeni v omyl, neboť se domnívali, že směnku podepisují za první žalovanou, nikoli jako fyzické osoby, že byli přesvědčeni o tom, že půjčka činí 700.000,- Kč; své podpisy na směnkách nezpochybnili. Tvrdili rovněž, že většinu peněz zpronevěřila jednatelka první žalované.
K tomu odvolací soud uzavřel, že žalovaní jsou rukojmími ze směnky, a proto jsou jejich tvrzení o tom, že finanční prostředky čerpala první žalovaná, případně osobně její jednatelka, pro existenci jejich závazku nerozhodná. Poukázal dále na to, že bylo-li učiněno nesporným, že žalovaní neměli v první žalované postavení statutárních orgánů, nelze shledat důvodnou obranu spočívající v tvrzení, že byli přesvědčeni o tom, že směnky podepisují za první žalovanou. Závazek rukojmího je materiálně nezávislý na závazku dlužníka, tudíž směnečnému rukojmímu nesvědčí námitky osoby, za kterou se zaručil. Nebyla-li zpochybněna neplatnost směnek z důvodu vady jejich formy, pak námitka výše půjčky poskytnuté první žalované (dlužnici ze směnky) není pro postavení žalovaných jako rukojmích za tohoto dlužníka důvodná, uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně rovněž i proti rozsudku soudu prvního stupně podal čtvrtý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění dovolání uvádí, že vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že se soud řádně nevypořádal s jeho námitkou, že směnky podepisoval v přesvědčení, že tak činí jako společník první žalované, nikoli jako fyzická osoba, přičemž nedostatek dovolatelovy vůle k podpisu směnek v pozici směnečného rukojmího soud pominul. To platí i o námitce, že podepsal toliko směnky zajišťující půjčku ve výši 700.000,- Kč, nikoli všech 23 předložených směnek, takže na některé z nich není jeho podpis, a že hodnota vystavených směnek sloužící k zajištění byla mnohem vyšší než sama zajišťovaná částka, přičemž dovolatel měl za to, že zajištění směnkami kryje pouze půjčku první žalované. Namítá i nedostatek poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný podal výslovně dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci). Oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní namítané vady řízení nemají judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Z uvedeného vyplývá, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech řízení je – ve shodě s ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. – odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a ostatním účastníkům žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. června 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu