ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1282.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře rozhodl v právní věci žalobců a) Ing. M. Ch., a b) S. C.h, obou zastoupených Mgr. T. K., advokátem, , proti žalovanému JUDr. M. R., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně C. H. a. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 48 Cm 39/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č.j. 4 Cmo 169/2004-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. října 2003, č.j. 48 Cm 39/2001-183, zamítl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně C. H. a. s. Přitom uzavřel, že sporné nemovitosti byly do soupisu pojaty oprávněně, neboť ačkoliv žalovaný nevyzval žalobce k vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení ceny zástavy postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přistoupením žalobců k dluhu úpadkyně podle ustanovení §533 občanského zákoníku se majetek žalobců (tedy i sporné nemovitosti) stal součástí konkursní podstaty úpadkyně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování zjistil (na rozdíl od soudu prvního stupně), že žalovaný výzvou ze dne 9. června 2000, doručenou žalobcům 14. června 2000, tyto vyzval, aby do třiceti dnů od jejího doručení vyplatili ve prospěch podstaty zajištěnou pohledávku ve výši 10,000.000, Kč nebo aby ve stejné lhůtě složili cenu sporných nemovitostí, s poučením, že pokud tak neučiní, budou nemovitosti zapsány do soupisu podstaty. Skutečnost, že výzvu, která nebyla doručována do vlastních rukou, „převzal za žalobkyni b) žalobce a)“ (její manžel), odvolací soud neshledal právně významnou.
Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2005“), odvolací soud uzavřel, že výzva vyhovuje požadavkům ustanovení §27 odst. 5 ZKV. „Nelze totiž přehlédnout, že byla činěna v době, kdy žalovaný – vyjma výpisu z katastru nemovitostí – neměl (a ani si jinak nemohl opatřit) další údaje potřebné k precizaci částky, jež měla být vyplacena do podstaty jako úhrada zajištěné pohledávky (přihláška pohledávky byla doplňována ještě v únoru 2001) nebo jež měla být složena jako obvyklá cena zástavy“.
Konečně odvolací soud odmítl námitky žalobců, podle kterých zajištěná pohledávka a tedy i zástavní právo zanikly, když dospěl k závěru, že tomu tak není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b)].
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek „spojených s formálními a obsahovými náležitostmi výzvy správce konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV a s jejím doručováním“.
Žalovaný nemohl podle dovolatelů sporné nemovitosti pojmout do soupisu konkursní podstaty, neboť jeho výzva neobsahovala – v rozporu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV – „přesné určení aktuální výše pohledávky“ věřitele, ani určení ceny sporných nemovitostí [přičemž žalovaný neprokázal, že si nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí opatřit údaje o výši pohledávky a o ceně sporných nemovitostí], a nebyla vůbec doručena žalobkyni b). Dále namítají, že v důsledku zániku zajištěné pohledávky zaniklo i zástavní právo váznoucí na sporných nemovitostech.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak odvolacímu soudu vytýkají, že se odmítl zabývat jejich námitkou rozporu „úročení úvěru“ s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku (s odůvodněním, že tato námitka nebyla podle ustanovení §118b o. s. ř. uplatněna do skončení prvního jednání ve věci, respektive před skončením jednání ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř.), ačkoliv nebyli o povinnostech podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. a následcích jejich nesplnění soudem prvního stupně poučeni.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud nemá.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za zásadně právně významné lze rozhodnutí odvolacího soudu přitom považovat tehdy, má-li v něm řešená právní otázka význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Proto nemůže založit přípustnost dovolání námitka, podle níž žalovaný neprokázal, že si nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí opatřit údaje o výši pohledávky a o ceně sporných nemovitostí (jež se pojí k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.), ani námitka, že žalobci nebyli soudem prvního stupně poučeni o povinnostech podle §118b a §119a o. s. ř. a následcích jejich nesplnění [jejímž prostřednictvím dovolatelé namítají, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné posouzení ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle obsahu spisu se účastníkům dostalo poučení dle §119a odst. 1 o. s. ř. na jednání dne 6. října 2003 (viz protokol o jednání, č.l. 176 p.v.).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatelů, podle níž v důsledku zániku zajištěné pohledávky započtením, zaniklo zástavní právo ke sporným nemovitostem. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, že žalobci neprokázali existenci pohledávek způsobilých k započtení, a jeho zpochybněním dovolatelé polemizují s hodnocením provedených důkazů a potažmo se skutkovými závěry, na jejichž základě odvolací soud závěr o existenci zástavního práva učinil, tj. uplatňují z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod. Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledal ani rozporným s hmotným právem (dovolatelé ostatně existenci takového rozporu ani nenamítali).
Konečně otázky, s nimiž dovolatelé výslovně spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, již Nejvyšší soud vyřešil.
V R 72/2005 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na který v podrobnostech odkazuje), podle něhož musí být z výzvy podle §27 odst. 5 ZKV seznatelné, jakým plněním (úhradou zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy), vyplaceným ve prospěch konkursní podstaty ve lhůtě třiceti dnů (počítané od doručení výzvy adresátu), může osoba, které je výzva určena, odvrátit sepsání předmětu zástavy do konkursní podstaty. Zmíněný požadavek v sobě zpravidla zahrnuje i uvedení výše plnění, s výjimkou případů, kdy správce konkursní podstaty i při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, a splnění povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (srov. §8 odst. 2 ZKV), nebude schopen výši neuhrazené pohledávky, popřípadě cenu zástavy z dostupných informací zjistit.
Napadené rozhodnutí je s uvedeným závěrem v souladu, když odvolací soud se řádně vypořádal se zjištěním, že výzva neobsahovala přesnou výši plnění, jímž mohli žalobci odvrátit sepsání sporných nemovitostí do podstaty.
V rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že výzva podle §27 odst. 5 ZKV nemusí být učiněna v písemné formě, musí však být –týká-li se majetku ve společném jmění manželů – doručena oběma manželům (shodně viz. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 824/2003). Účelem výzvy je, aby zástavní dlužník byl uvědomen o úmyslu správce sepsat do konkursní podstaty věci tvořící předmět zástavy (srov. R 72/2005). Učiní-li správce výzvu v písemné formě a odešle-li ji oběma manželům prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nemusí jim být doručena do vlastních rukou. Dodal-li provozovatel poštovních služeb výzvu v souladu s tehdy platnými poštovními podmínkami [§39 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovního řádu)] manželu adresáta, jenž neměl na věci protichůdný zájem, lze výzvu považovat za řádně doručenou.
I potud závěr odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu