ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1371.2005.3
sp. zn. 29 Odo 1371/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., proti žalované L. V. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, o zaplacení částky 264,445.600,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 125/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2005, č. j. 4 Cmo 145/2004-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 41 Cm 125/2000-164, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 264,445.600,94 Kč s 10% úrokem z částky 120,000.000,- Kč od 11. ledna 2000 do zaplacení a 17% úrok z částky 175,537.582,37 Kč od 11. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní předchůdkyní původní žalobkyně B.H. a. s. (dále též jen „banka“) a žalovanou byla uzavřena dne 31. srpna 1994 smlouva o úvěru č. 940000303 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 120,000.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Částka 120,000.000,- Kč byla žalované dne 31. srpna 1994 převedena na její běžný účet a téhož dne žalovanou poukázána na účet třetího subjektu. Úvěr nebyl splácen, žalovaná nezaplatila ani jednu splátku jistiny a úroků. Podle notářského zápisu sp. zn. NZ 244/94 (N 249/94) se dne 1. září 1994 konala valná hromada společnosti Z.D.K., a. s., se sídlem v B., jejímž akcionářem byla také žalovaná, která schválila nepeněžitý vklad J. O., tj. vklad veškerých nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1952 pro obec D. K. Na valné hromadě bylo konstatováno, že žalovaná zaplatila za J. O. bance dlužnou částku, splacením 120,000.000,- Kč žalovaná prakticky převzala závazek J. O. a valná hromada souhlasí s převodem 17.270 kusů akcií ve jmenovité hodnotě 10.000,- Kč znějících na majitele dosud ve vlastnictví J. O. na žalovanou.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) upravujících smlouvu o úvěru. Námitku, že kopie smlouvy o úvěru založená ve spise není totožná s originálem, nepovažoval za důvodnou s ohledem na výpovědi svědků a jiné listinné důkazy. Nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná nepožádala o poskytnutí úvěru, s tím, že k podpisu smlouvy o úvěru, k poskytnutí úvěru i převodu peněžních prostředků žalovanou na třetí subjekt došlo v jediný den a pokud by žalovaná nepožádala o poskytnutí peněžních prostředků, měla možnost je vrátit. Pokud tak neučinila a poskytnuté prostředky převedla na účet třetí osoby, s poskytnutím úvěru souhlasila. Výhradu žalované, podle níž úvěr nečerpala, odmítl s ohledem na příkaz k převodu částky 120,000.000,- Kč z úvěrového účtu na běžný účet žalované, příkaz k převodu této částky na účet třetího subjektu, výpis z běžného účtu žalované a notářský zápis z 1. září 1994. K námitce vzájemné závislosti smlouvy o úvěru a smlouvy o úvěru na částku 140,000.000,- Kč uvedl, že vzájemná závislost ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák. z obsahu smluv nevyplývá.
Zabývaje se námitkou (ne)účinnosti smlouvy o úvěru soud prvního stupně uzavřel, že jde o platnou smlouvu, která dnem podpisu smluvními stranami nabyla i účinnosti, neboť ujednání v článku IV. bodu 3 smlouvy je i v návaznosti na ujednání v článku I. bodu 4 neurčité a v této části je smlouva o úvěru neplatná podle ustanovení §37 a §41 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na tento závěr považoval za nedůvodnou i námitku promlčení, neboť promlčecí doba pohledávky z platné smlouvy o úvěru je čtyřletá.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. července 2005, č. j. 4 Cmo 145/2004-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud provedl důkaz ověřenou kopií smlouvy o úvěru č. 940000303 a zjistil, že byla uzavřena mezi B.H., a. s. a žalovanou, banka se zavázala poskytnout žalované střednědobý úvěr ve výši 120,000.000,- Kč na investice, žalovaná se zavázala čerpat úvěr dne 31. srpna 1994 z účtu č. ve prospěch účtu a splácet jej ve prospěch účtu č. v dohodnutých termínech a splátkách. Ve smlouvě bylo dohodnuto zajištění úvěru smlouvou o uzavření smlouvy budoucí, smlouvou o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým a zástavní smlouvou k věcem nemovitým a movitým.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi bankou a žalovanou byla uzavřena platná smlouva o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák., příkazem k úhradě z 31. srpna 1994, jímž pracovníci banky dali příkaz k uvolnění úvěru z účtu č. ve prospěch účtu č. bylo prokázáno čerpání úvěru žalovanou a žalovaná netvrdila ani neprokázala vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Za irelevantní považoval okolnost, zda a jak žalovaná s peněžními prostředky nakládala a z toho důvodu i otázku, zda příkaz k úhradě částky 120,000.000,- Kč z účtu žalované na účet třetího subjektu obsahuje podpis jednatele žalované či nikoliv, když není podstatné, zda si žalovaná peněžní prostředky ponechala.
Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za neplatné ujednání v článku IV. bodu 3. V něm bylo ujednáno, že smlouva nabývá platnosti okamžikem podpisu k tomu oprávněnými osobami a účinnosti spolu s účinností sjednaného zajištění úvěru. Byla-li smlouva podepsána 31. srpna 1994 a v souladu s článkem I. bodu 2 byl úvěr čerpán téhož dne - pokračoval odvolací soud - byl čerpán na základě platné smlouvy o úvěru a otázka účinnosti smlouvy nemá pro posouzení oprávněnosti žaloby význam.
Výhradu žalované, podle níž nebyly provedeny jí navržené důkazy, nepovažoval za důvodnou s tím, že soudem prvního stupně byly provedeny všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Za nedůvodnou považoval i výhradu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, odůvodněnou tvrzením, že byla postoupena neexistující pohledávka. Za správný považoval i závěr, podle něhož smlouvy o úvěru na částky 120,000.000,- Kč a 140,000.000,- Kč nejsou smlouvami závislými ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák., když z povahy smluv o úvěru závislost nevyplývá a nevyplývá ani ze stranám známého účelu těchto smluv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zjistil, že peněžní prostředky byly poskytnuty a šlo o čerpání úvěru. Má za to, že nemohla úvěr čerpat, neboť v okamžiku domnělého čerpání nebyla smlouva o úvěru účinná, když podle článku IV. bodu 3 byla účinnost smlouvy vázána na účinnost jejího zajištění, a ta mohla nastat až zápisem do katastru nemovitostí, nikoliv tedy téhož dne, kdy byla podepsána. Povinnost banky poskytnout úvěr dne 31. srpna 1994 neexistovala, nemohlo proto jít o plnění ze smlouvy o úvěru, ale mohlo jít o plnění „omylem“ a to bez právního důvodu, tedy o bezdůvodné obohacení, jež se promlčelo 31. srpna 1998. Akcentuje, že plnění z platné a neúčinné smlouvy je bezdůvodným obohacením a pohledávka žalobkyně je promlčena. Závěr o promlčení pohledávky dovozuje i z té skutečnosti, že žalovaná o poskytnutí úvěru - jak vyžaduje ustanovení §497 obch. zák. - nežádala. Pokud banka přesto prostředky poskytla, jde o bezdůvodné obohacení. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo prokázáno, že příkaz k úhradě, kterým byly prostředky z úvěrového účtu převedeny na běžný účet žalované, byl dán žalovanou. Žalovaná příkaz k převodu prostředků ze svého úvěrového účtu na běžný účet nedala, proto z něj prostředky neměly být převedeny.
Dále dovolatelka namítá, že odvolacím soudem - i soudem prvního stupně - jí byla upřena její procesní práva a porušena zásada rovnosti účastníků, neboť soudy prováděly jednostranné dokazování, nedbaly jejích návrhů na provedení důkazů a upřely jí Ústavou garantované právo na projednání věci v přítomnosti žalované. Má za to, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazu ohledně existence žádosti o úvěr. Soudy tak žalobkyni „odpustily“ důkazní povinnosti vyplývající pro ni ze zákona, kdežto žalované neumožnily dokazovat rozhodné skutečnosti v její prospěch. Obsáhle argumentuje, o která zjištění a důkazy šlo s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda plnění z neúčinné smlouvy je plněním po právu nebo bezdůvodným obohacením a zda poskytnutí peněžních prostředků, pokud dlužník o tyto prostředky smlouvou stanoveným způsobem nepožádal, je poskytnutím úvěru nebo jde o bezdůvodné obohacení.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení v souladu s ustanovením §20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně Č.k. a. s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a jejím univerzálním právním nástupcem se stal stát, zastoupený ministerstvem, na něhož přešla práva a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne 26. února 2008, č. j. 29 Odo 1371/2005-319, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Č. r. – M. f.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení důkazů, jež měly sloužit k prokázání tvrzení žalované, že o čerpání úvěru nežádala, nedala příkaz k převodu peněžních prostředků z úvěrového účtu na běžný účet ani příkaz k převodu na účet třetí osoby, stejně jako námitka projednání věci v nepřítomnosti žalované, přestože žádala o odročení jednání, a výhrady co do (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacím soudem z provedených důkazů.
Dovolací námitky, jimiž je namítáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr o (ne)účinnosti smlouvy o úvěru, založený na výkladu článku IV. bodu 3 smlouvy. Jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, a proto nelze ohledně této otázky považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že banka plnila na základě platné smlouvy a nejde o bezdůvodné obohacení, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem - ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. co do výkladu ujednání článku IV. bodu 3 smlouvy o úvěru - neboť není pochyb o tom, že toto ujednání mělo sloužit k ochraně banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění pohledávky. Převedla-li banka peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet žalované, a tak poskytla úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když k poskytnutí sjednaného zajištění nedošlo.
K otázce, jakou formou může dlužník požádat o poskytnutí peněžních prostředků ve smyslu ustanovení §501 odst. 1 obch. zák., se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005, v němž odůvodnil závěr, podle kterého žádost o poskytnutí peněžních prostředků může být, jako projev vůle dlužníka čerpat úvěr, učiněna i konkludentně tím, že dlužník plnění poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme nebo tím, že svým (i následným) jednáním dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v konkrétní výši. Existence výslovné žádosti dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků není nezbytným předpokladem, za jehož splnění lze peněžní plnění realizované - podle smlouvy o úvěru - bankou ve prospěch dlužníka považovat za plnění povinnosti poskytnout úvěr.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná tím, že peněžní prostředky - převedené úvěrující bankou z úvěrového účtu na běžný účet žalované - převedla dále, vyjádřila souhlas s jeho poskytnutím, neboť pokud nemínila úvěr čerpat, mohla poskytnuté peněžní prostředky bance převést zpět, je tak s výše uvedeným rozhodnutím v souladu.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu