ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1397.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1397/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 3, PSČ 120 00, proti žalované MUDr. J. H. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 C 247/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2005, č. j. 56 Co 9/2005-215, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. května 2004, č. j. 27 C 247/2000-117, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2005, č. j. 56 Co 9/2005-215, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.250,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 20. května 2004, č. j. 27 C 247/2000-117, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 4 o velikosti 3+1 ve 2. patře a vestavěné garáže č. 1, obojí v domě v P., ve vlastnictví Stavebního bytového družstva mladých v Plzni (dále jen „družstvo“) a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že dne 6. prosince 1999 byla uzavřena mezi žalobcem jako převodcem a T. K. jako nabyvatelem dohoda o převodu členských práv a povinností (dále též jen „dohoda“) k družstevnímu bytu č. 4 o velikosti 3+1 ve 2. podlaží v domě na ulici P. v P. (dále jen „byt“) a ke garáži č. 1 v témže domě (dále jen „garáž“). V dohodě obě strany prohlásily, že bylo provedeno vzájemné majetkové vypořádání a uvedly, že zůstatková hodnota členského podílu k bytu a ke garáži činí 72.161,25 Kč a 11.542,68 Kč. Podpisy na dohodě byly ověřeny 6. prosince 1999 zaměstnankyní družstva. Téhož dne žalobce a T. K. předložili družstvu prohlášení, že údaje uvedené v dohodě jsou pravdivé. Současně předložili oznámení o převodu a přihlášku T. K. za člena družstva. Dohoda byla družstvem zaregistrována 8. prosince 1999. Odpoledne toho dne se dostavil žalobce a sdělil, že převod nechce uskutečnit na T. K., ale na jinou osobu. Zaměstnankyní družstva mu bylo sděleno, že převod členských práv a povinností podle dohody již byl zaregistrován. Následně T. K. uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností k bytu a garáži s J. V. a ten členská práva a povinnosti převedl na žalovanou. Dne 26. listopadu 2001 žalovaná uzavřela s družstvem smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, a to bytu a garáže. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly 20. prosince 2001. Soud prvního stupně dovodil, že dohoda je platnou nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Tato smlouva musí obsahovat dostatečnou identifikaci smluvních stran, určení převáděných práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, určení hodnoty členského podílu, údaj o úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohodu o vzájemném vypořádání. Uvedené náležitosti dohoda obsahuje.
Námitku nedostatečného označení družstva v dohodě nepovažoval za důvodnou s tím, že z dohody je nepochybné, kterého subjektu se týká, neboť subjekt označený „SBDM“ byl v Plzni jediný a stranám uzavírajícím dohodu bylo známo, který subjekt je vlastníkem bytu i garáže. Nepřisvědčil ani výhradě, že v dohodě není uvedeno přesné bydliště nabyvatele. Nabyvatel T. K. byl dostatečně identifikován uvedením data narození a čísla občanského průkazu, navíc jeho bydliště lze dovodit i z určitého poštovního směrovacího čísla. Zdůraznil, že z dohody jednoznačně vyplývá, že jsou převáděna členská práva a povinností spojená s bytem a garáží, což zároveň vylučuje možnost převodu práv nebydlícího člena družstva. Jsou-li v dohodě uvedeny dvě částky hodnoty členského podílu, je z obsahu dohody zřejmé, že jedna částka se vztahuje k bytu a druhá ke garáži a je nepochybné, že při podpisu dohody byla tato skutečnost oběma stranám známa, což vyplývá i z oznámení o převodu, které rovněž podepsaly, a v němž potvrdily správnost všech údajů uvedených v dohodě. Důvodem neplatnosti dohody nemůže být ani následné doplnění údaje o podnájemníkovi nabyvatelem. Tato skutečnost by mohla způsobit neplatnost pouze té části, která byla doplněna. Přitom nejde ani o nový návrh dohody, neboť dohoda byla oběma stranami podepsána, tedy uzavřena 6. prosince 1999. Navíc údaj o podnájemníkovi je pro žalobce jako převodce nevýznamný, v jeho právech se tím nic nezmění. Nerozhodnou je i otázka, kdo ze smluvních stran předložil dohodu družstvu k registraci. Byla-li dohoda uzavřena, podpisy smluvních stran ověřeny, bylo družstvo podle ustanovení §230 obch. zák povinno převod členských práv a povinností zaregistrovat. Pokud si žalobce následně uzavření dohody rozmyslel, nemá to vliv na již uzavřenou dohodu. Ostatně tvrzení žalobce si odporují, protože na jedné straně tvrdí, že dohoda nevznikla a na druhé, že byla podepsána a chtěl ji zrušil. V dohodě obě strany potvrdily, že se dohodly na majetkovém vypořádání a tato skutečnost vyplývá i z dalších důkazů.
Soud prvního stupně uzavřel, že dohoda byla uzavřena a je platná. Z toho vyplývá i závěr, že žalobce není aktivně věcně legitimován domáhat se vyklizení bytu.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce domáhat se vyklizení bytu. Zdůraznil, že soud prvního stupně se správně zabýval jako předběžnou otázkou platností dohody, na jejímž základě družstvo vzalo na vědomí převod členských práv a povinností vztahujících se k bytu a ke garáži na T. K. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že jde o platnou smlouvu, a žalobce jí převedl svá členská práva a povinnosti v družstvu na osobu odlišnou od žalované. Z důkazů provedených soudem prvního stupně je zcela zřejmé, že obě strany dohody věděly, o jaká členská práva a povinnosti jde. Přisvědčil i závěru o nedůvodnosti námitky neplatnosti dohody pro neuvedení přesného bydliště T. K. a označení družstva zkratkou „SBDM“. Ztotožnil se s argumentací soudu prvního stupně i ke všem ostatním žalobcem namítaným důvodům neplatnosti dohody.
Za nedůvodnou považoval rovněž námitku žalobce, že nebyl dostatečně poučen podle ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., jež měl zřejmě žalobce na mysli, je na místě tehdy, zjistí-li soud, že účastník nenavrhl dosud důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. O takový případ v dané věci nejde, protože soud prvního stupně důkazy potřebné k posouzení uplatněného nároku provedl, a žalobce v odvolání provedení jiných důkazů nenavrhl a jiná tvrzení než ta, která prezentoval před soudem prvního stupně, nepředkládá. Uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován k tomu, aby se domáhal vyklizení předmětného bytu, který družstvo převedlo do vlastnictví žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýká, že se nevypořádal se všemi předloženými důkazy a jeho námitkami. Zejména se soud prvního stupně nevypořádal s účastnickou výpovědí žalobce a s rozdílnými výpověďmi svědků ve spise policie, ani s argumentací judikaturou Nejvyššího soudu. Protože se soud k výpovědi dovolatele vůbec nevyjádřil, považuje ji za tzv. opomenutý důkaz.
Dovolatel dále argumentuje ve prospěch závěru, že dohoda je neplatná pro neurčitost. K tomu uvádí, že z obsahu dohody nevyplývá, zda byla uzavřena úplatně či bezúplatně. Pokud šlo o dohodu uzavřenou úplatně, pak není zřejmá výše úplaty, neboť provedené důkazy jsou rozporné. Setrvává na stanovisku, že soud prvního stupně svá skutková zjištění neopřel o určité a konkrétní důkazy a odvolací soud tato pochybení nenapravil. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že z obsahu dohody plyne jednoznačně, že jde o převod všech členských práv a povinností, když dle jeho názoru není jednoznačné, zda nešlo pouze o převod jejich části. Stejně tak není zřejmé k jakému bytu a garáži se členská práva a povinnosti vztahují. Na podporu svých tvrzení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 207/2001, 29 Odo 440/2001 a 25 Cdo 1507/99).
Dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se procesu uzavírání dohody. Jestliže T. K. formulář dohody doplnil poté, co jej podepsal dovolatel, a následně doručil družstvu, nebyla dohoda v okamžiku, kdy ji podepsal, perfektním návrhem (ofertou) smlouvy. K tomu uzavírá, že i samotný návrh smlouvy musí být dostatečně určitý a musí mít náležitosti vyžadované obecně právními předpisy pro právní úkony. Nevypořádal se rovněž s výhradou, že dohoda - i kdyby byla řádně podepsána a platná - nemohla nabýt účinnosti, „neboť ve smlouvě bylo stanoveno, že tato smlouva nabývá účinnosti až její registrací družstvem“. Má za to, že šlo o „odkládací podmínku nemožnou, která způsobila absolutní neplatnost smlouvy“.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno, že se odvolací soud nevypořádal se všemi „předloženými“ důkazy, a že jeho skutková zjištění jsou neúplná a nesprávná, neboť jde o námitku nesprávných skutkových zjištění podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní otázka, zda dohoda o převodu členských práv a povinností byla uzavřena a zda je platnou smlouvou, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Jde o otázku konkrétního posouzení v individuální věci, závislého na konkrétních skutkových zjištěních soudu o obsahu dohody. Právní posouzení věci odvolacím soudem jako platné dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §230 obch. zák.). Doplnění údaje o „podnájemníkovi“ po podpisu dohody je pro řešení otázky vzniku smlouvy nevýznamné, neboť se tak stalo poté, kdy dohoda byla již uzavřena.
Právně nevýznamným pro posouzení otázky platnosti dohody přitom Nejvyšší soud shledává rovněž ujednání, podle něhož (dohoda) „nabývá účinnosti dnem registrace“ družstvem (při respektování výkladových pravidel podle ustanovení §266 obch. zák. a §35 odst. 2 občanského zákoníku a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 totiž nelze než uzavřít, že šlo o vyjádření následků spojených s předložením dohody družstvu - §230 věta druhá obch. zák.).
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 950,- Kč podle ustanovení §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a činí celkem 1.250,- Kč. Vzhledem k ukončení výkonu advokacie zástupce žalované k 31. lednu 2008, je žalobce povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu