ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1415.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1415/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Č. s. , proti žalovaným 1) F. T., 2) T. T., 3) J. T., a 4) R. B., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 331.430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 288/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2006, č. j. 2 Cmo 21/2004-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2006, č. j. 2 Cmo 21/2004-110, se v měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. srpna 2002, č. j. 20 Cm 288/98-80, zastavil řízení co do částky 286,50 Kč spolu s 22% úrokem z prodlení z částky 331.430,- Kč od 17. července 1997 do 10. prosince 1997, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 331.143,50 Kč s 22% úrokem z prodlení od 11. prosince 1997 do zaplacení s tím, že první a druhá žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně, a plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Žalovaným dále uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13.248,- Kč.
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi žalobkyní a prvním a druhou žalovanými byla uzavřena dne 15. června 1995 smlouva o úvěru č. 53-56302-6 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl poskytnut prvnímu a druhé žalovaným (dále jen „dlužníci“) úvěr ve výši 350.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, dlužníci úvěr nespláceli. Splnění závazku dlužníků bylo zajištěno ručením třetího a čtvrtého žalovaných založeným prohlášením o ručitelském závazku ze dne 15. června 1995 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Žalobkyně vyzvala dlužníky a třetího žalovaného k úhradě ručitelského závazku ve výši 48.000,- Kč upomínkou ze dne 20. června 1997, výzvou ze dne 20. října 2001 vyzvala dlužníky k zaplacení částky 331.143,50 Kč s 22% úrokem z prodlení od 23. listopadu 1997 (tyto výzvy byly doručeny uložením) a výzvami ze dne 22. října 2001 vyzvala třetího a čtvrtého žalované k zaplacení téže částky z titulu ručitelského závazku. Žádný z žalovaných dluh neuhradil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a platným je i ručitelský závazek podle §303 a násl. obch. zák. třetího a čtvrtého žalovaných. Za nedůvodnou považoval námitku čtvrtého žalovaného, že ručitelské prohlášení je neplatné, neboť v něm není přesně identifikován dlužník a věřitel, a nepřisvědčil ani námitce nesprávné výše úroku z prodlení a námitce, že dlužníci nebyli k úhradě dluhu řádně vyzváni.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání čtvrtého žalovaného proti té části rozsudku soudu prvního stupně, kterou byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 331.143,50 Kč s 22% úrokem z prodlení od 11. prosince 1997 do zaplacení, a proti výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 2 Cmo 21/2004-110, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým žalovaným ohledně částky 331.143,50 Kč a úroků z prodlení ve výši 13.560,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývající odvoláním napadené části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 22% z částky 331.143,50 Kč od 30. ledna 1998 do 10. listopadu 2005 ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým žalovaným zamítl, žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení čtvrtému žalovanému (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a dlužníky byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž dlužníci závazky z této smlouvy přes výzvu nesplnili. Po opakování důkazu ručitelským prohlášením dovodil, že ručitelské prohlášení „nesplňuje nezbytné náležitosti stanovené ustanovením §303 obch. zák., neboť neobsahuje prohlášení, že ručitelé splní závazek dlužníka pouze za situace, nesplní-li jej dlužník sám“. Není-li v prohlášení ručitelů splnění závazku ručitele vázáno na nesplnění závazku dlužníkem, je toto prohlášení v rozporu s účelem institutu ručení upraveného v ustanovení §303 obch. zák., a pro rozpor s účelem zákona je neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Za řádné a určité - pokračoval odvolací soud - nelze označit určení dlužníků, jestliže první z nich je označen jen jménem a příjmením a druhý jen křestním jménem. Přisvědčil námitce čtvrtého žalovaného, že k identifikaci osoby nepostačuje pouze jméno a příjmení osoby, natož uvedení jen jména. Minimálním požadavkem na určitost je uvedení dalšího údaje - data narození či bydliště označené osoby. Odvolací soud uzavřel, že k platnému zajištění závazku ručením čtvrtého žalovaného nedošlo.
Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil platnost ručitelského prohlášení. Přitom zdůrazňuje, že výklad ustanovení §303 obch. zák. odvolacím soudem v tom smyslu, že absence prohlášení ručitele o tom, že věřitele uspokojí, nesplní-li dlužník svůj závazek, způsobuje neplatnost tohoto právního úkonu, je formální. Z povahy samotného ručení podle §303 obch. zák. je zcela zřejmé, kdy povinnost ručitele nastává. Za nesprávný považuje i závěr o nedostatečném označení dlužníků v ručitelském prohlášení, s tím, že odkaz na smlouvu, jež je „právní skutečností“ vzniku zajišťovacích závazků, je dostatečný. Dovolatelka má za to, že ručitelský závazek čtvrtého žalovaného platně vznikl, když ve prospěch tohoto závěru svědčí i podpis čtvrtého žalovaného jako ručitele na smlouvě o úvěru. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobkyně za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že prohlášení o ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník.
Sporné ručitelské prohlášení podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zní: „Každý z podepsaných J.T.,… R. B.,… v souladu s ustanovením §303 a násl. obchod. zák. prohlašuje, že uhradí veškeré závazky dlužníka (dlužníků) vyplývající z úvěrové smlouvy č. 53-56302-6 uzavřené mezi dlužníkem (dlužníky) a spořitelnou dne 15. června 1995. Dále prohlašuje, že byl seznámen s obsahem závazku, za který se zaručuje a s právy a povinnostmi, které pro něj z ručení vyplývají. Zároveň souhlasí s tím, že podmínka písemné výzvy dlužníka bude splněna, zašle-li spořitelna výzvu na poslední známou adresu dlužníka(ů). Toto vyzvání není třeba, jestliže je spořitelna nemůže uskutečnit nebo je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.“ Přitom výše uvedený text je nadepsán „Prohlášení o ručitelském závazku k úvěru č. 53-56302-6 - T. F.a T.“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák., §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, je nepochybné, že ručitelské prohlášení obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením §303 obch. zák. (k těmto náležitostem obecně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006). I když v něm povinnost ručitele k plnění není expresis verbis vázána na nesplnění závazku dlužníkem, lze zmíněnou vazbu z obsahu dotčeného právního úkonu dovodit (viz souhlas ručitelů co do splnění podmínky písemné výzvy k plnění dlužníkům ze smlouvy o úvěru, ve spojení s odkazem na ustanovení §303 obch. zák.).
Neobstojí ani závěr, podle něhož je označení dlužníků v ručitelském prohlášení neurčité. Jak vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů, je v označení listiny za textem „Prohlášení o ručitelském závazku“ uvedeno „k úvěru č. 53-563002-6 - T. F. a T.“. Z tohoto označení dlužníků v ručitelském prohlášení (T. F. a T.), ve spojení s odkazem na smlouvu o úvěru, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že dlužníky jsou F. a T. T., tj. dlužníci ze smlouvy o úvěru (viz č. l. 34).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty ze středníkem o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á, v. r.
předsedkyně senátu