ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1539.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., , proti žalovanému I. P., , zastoupenému JUDr. R. Ch., Ph.D., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 141/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2006, č.j. 4 Cmo 525/2005-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 3 Cm 141/2002-49, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. června 2002, č.j. 3 Sm 180/2002-26, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 28,769.357,80 Kč s 6% úrokem od 25. září 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu a náklady řízení.
Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou námitku žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, uzavíraje, že postoupení směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru neznamená, že by došlo k zániku směnečných práv, nehledě na to, že směnka převedena nebyla a zůstala v držení žalobkyně. „Existence závazku ze směnky není závislá na existenci zajištěné pohledávky, a proto dlužník ze směnky se může jen bránit kauzální námitkou, že zajištěná pohledávka zanikla a tím zanikl i důvod směnky“; taková námitka však včas uplatněna nebyla.
Nevýznamnou shledal soud prvního stupně i výhradu, podle níž zajištěná pohledávka má být v budoucnu uhrazena z výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení vedeném na majetek směnečníka A., spol. s r. o. (dále jen „ společnost“) u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 K 25/99, když případná budoucí úhrada směnkou zajištěné pohledávky „může mít význam pouze v případném exekučním řízení“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č.j. 4 Cmo 525/2005-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §17, §32 a §47 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - zdůraznil, že „žalovaný je žalován jako aval za akceptanta cizí směnky“, vystavené žalobkyni na její vlastní řad. Jelikož je směnka v rukou prvního majitele, zabýval se dále otázkou, zda žalovanému přísluší kauzální námitka, že směnkou zajištěná úvěrová pohledávka žalobkyně vůči společnosti (úvěrovému dlužníku a směnečníku), byla postoupena K. b. P. s. p. ú., a tudíž ji žalobkyně již nemůže uplatnit.
Převzetím směnečného rukojemství - pokračoval odvolací soud - se žalovaný zaručil za zaplacení směnky. Jeho povinnost je zcela závislá na směnce a není-li směnka zaplacena, je rukojmí společně s ostatními směnečnými dlužníky solidárně povinen majiteli směnku zaplatit. Podpisem směnky avalista nevstupuje do mimosměnečných vztahů dlužníka, za kterého se zaručil, i kdyby se směnkou souvisely, pročež není oprávněn namítat okolnosti z kauzálních vztahů tohoto dlužníka k jiným osobám. I když žalovaný podepsal směnku jako avalista a současně jednatel společnosti (akceptanta cizí směnky), nemohl jako avalista bez dalšího používat námitky akceptanta, za něhož se podpisem zaručil, nýbrž byl oprávněn vznést pouze námitky ze svého konkrétního vztahu s remitentem, tj. napadnout konkrétní porušení smlouvy mezi majitelem směnky a rukojmím, což neučinil.
Konečně odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy kauzální pohledávka sice postoupena byla, ale žalobkyně ji nadále na základě mandátní smlouvy spravuje, a kdy v námitkách nebylo tvrzeno, že kauzální pohledávka zanikla, nelze přisvědčit výhradě žalovaného, že uplatnění směnky není řádným výkonem směnečného práva; postoupením kauzální pohledávky se totiž nijak neztěžuje pozice směnečných dlužníků, když směnka je nadále v rukou prvního majitele a dlužníkům ze směnky zůstávají zachovány všechny námitky plynoucí z jejich vlastních vztahů k žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, s tím, že má po právní stránce zásadní význam, neboť „existuje diametrální rozpor“ mezi rozhodovací praxí Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci. „Vrchní soud v Praze opakovaně rozhoduje tak, že pokud se avalista účastnil vzniku kauzálního závazku jako jednatel účastníka tohoto kauzálního vztahu, umožňuje mu tato skutečnost vznášet kauzální námitky. Vrchní soud v Olomouci naopak nepřiznává avalistovi právo vznášet kauzální námitky bez ohledu na to, zda byl avalista jednatelem účastníka kauzálního vztahu či nikoliv“.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož mu kauzální námitka, dle které „se rozešla pohledávka se směnkou, jež měla tuto pohledávku zajišťovat, neboť žalobkyně převedla pohledávku a ponechala si pouze zajišťovací směnku“, nesvědčí a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2006) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že odvolací soud sice nepřiznal žalovanému právo bránit se proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzální námitkou, nicméně současně uzavřel, že žalovaným uplatněná kauzální námitka není důvodná. Přitom závěr o nedůvodnosti kauzální námitky nebyl dovoláním napaden (k tomu srov. závěry shora zmíněného R 48/2006, podle nichž nejde o věc zásadního právního významu v případech, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno).
Otázkou námitek směnečného ručitele se pak Nejvyšší soud zabýval již rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85. V něm formulovaný závěr, podle něhož směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta, může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi, přitom odvolací soud plně respektoval. Možnost převodu zajišťovací směnky bez současného převodu zajištěné pohledávky pak Nejvyšší soud připustil v rozsudku ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, jakož i v usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 830/2006, jejichž závěry se obdobně - co do možnosti změny osoby věřitele kauzální pohledávky bez současné změny majitele zajišťovací směnky - uplatní i v této věci; samotná skutečnost, že směnka zůstala v držení prvního majitele a směnkou zajištěná pohledávka byla převedena na třetí osobu, tak na povinnost směnečného rukojmího nemá vliv.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu