ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.827.2006.1
sp. zn. 29 Odo 827/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní žalobkyně T. s. r. o., zastoupené JUDr. R.V, advokátem, proti žalovaným 1) N., spol. s r. o., a 2) Ing. J. N., oběma zastoupeným JUDr. V. O., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 66/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č.j. 12 Cmo 325/2005-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č.j. 12 Cmo 325/2005-163, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 17. ledna 2005, č.j. 45 Cm 66/2002-126, kterým Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. května 2002, sp. zn. 53 Sm 65/2002-15, jímž uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 30. října 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.666,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a na ustanovení čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení §175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se žalovaní prostřednictvím uplatněných kauzálních námitek povinnosti zaplatit směnku neubránili. Přitom zdůraznil, že směnka zajišťovala „bezvadné splnění smlouvy o dílo č. 1/2001 z 21. května 2001, podle které byla první žalovaná povinna dodat žalobkyni okna a dveře i s jejich zaměřením ve specifikaci, včetně ceny dle přílohy č. 1 s konečným termínem do 20. září 2001“, přičemž „část plnění z uvedené smlouvy o dílo nebyla splněna ani v dohodnutém termínu 20. září 2001, ani do 30. října 2001“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňují správnost právního posouzení věci.
Dovolatelé rekapitulují průběh řízení před soudy nižších stupňů a zdůrazňují, že směnka zajišťovala plnění povinnosti k dodání dveří dle smlouvy o dílo č. 1/2001 ve znění dohody ze dne 19. září 2001 a to ve lhůtě do 30. října 2001, kterýžto závazek byl první žalovanou (zhotovitelkou) splněn. Přitom zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož směnka zajišťovala bezvadné splnění smlouvy o dílo č. 1/2001 ze dne 21. května 2001 a dále tomuto vytýkají, že se nezabýval „otázkou projevu vůle účastníků při jednání o uzavření dohody z 19. září 2001 o prodloužení lhůty ke splnění dodávky dveří“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zcela se s ním ztotožňuje.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaní výslovně dovolávají. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolateli zpochybněné závěry o tom, splnění jakých povinností dle smlouvy o dílo sporná směnka zajišťovala a zda tyto povinnosti první žalovaná skutečně do 30. října 2001 splnila, totiž postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Navíc těmito výhradami - posuzováno podle obsahu - dovolatelé zpochybňují správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, tj. ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemají.
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu námitky, že se odvolací soud nezabýval otázkou projevu vůle účastníků obsaženého v dohodě z 19. září 2001 o prodloužení lhůty ke splnění dodávky dveří dle smlouvy o dílo do 30. října 2001, když odvolací soud své rozhodnutí (mimo jiné) založil právě na tom, že v uvedeném termínu (do 30. října 2001) první žalovaná závazky ze smlouvy o dílo nesplnila.
Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovaným vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činní 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v témže znění.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu