ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1022.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1022/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2008 o dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 5 To 402/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 147/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 5 To 402/2007, zrušuje v části týkající se obviněného J. J.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 6 T 147/2005, v trestní věci obviněných J. J. a P. K., byl obviněný J. J. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 16. 10. 2004 v době kolem 01.30 hodin v Ú. n. L. na křižovatce ulic H. a P. po předchozí slovní rozepři fyzickým úderem do hlavy napadl J. F., jemuž způsobil zranění spočívající ve zlomenině spodiny lební (obou pyramid se zakrvácením do sklípků kosti klínové a kosti čichové a stropu pravé očnice) s průvodním pohmožděním mozku (na spodině čelních s spánkových laloků, více vpravo) a rozvíjejícím se otokem mozku a krevní výrony v očních víčkách oboustranně, kdy z lékařského hlediska nelze vyloučit trvalé následky, kdy poškozený byl pro uvedená zranění hospitalizován v M. nemocnici v Ú. n. L. do 29. 10. 2004 s následnou pracovní neschopností nejméně do 2. 2. 2005“. Za to byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 59.527,- Kč. Poškozený J. F. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných J. J. a P. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 5 To 402/2007. Z podnětu odvolání obviněného J. J. zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného J. F. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 12. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části týkající se obviněného J. J. i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. J. následně dovolání. V rozsahu tohoto mimořádného opravného prostředku napadl – v části týkající se jeho osoby - i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání obviněný provedl vlastní rozbor důkazů provedených v dané trestní věci a na tomto základě dovodil, že pokud by soudy obou stupňů postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, a to zásadou presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo a zásadou hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, musely by dospět k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinily. Podle dovolatele jde především o to, že v inkriminovanou dobu sám odvracel útok J. F. na svoji osobu a samotný úder či strčení do něj v této obranné situaci lze sotva považovat za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jak oba soudy nesprávně dovodily. Ještě závažnější pochybení soudů pak podle dovolatele spočívá v tom, že byl uznán vinným rovněž trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ačkoliv výsledky provedeného dokazování ani samotná skutková zjištění soudů nesvědčily o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. O absenci tohoto úmyslu podle dovolatele svědčí především mechanismus vzniku předmětného zranění, jež nebylo způsobeno strčením ani úderem, ale vzniklo při pádu podnapilého poškozeného na zem. Ztráta jeho stability a pád přitom mohly být vyvolány i bez dovolatelova přičinění, což konečně připustil i příslušný soudní znalec. Výše uvedeným trestným činem mohl být dovolatel uznán vinným pouze za předpokladu existence úmyslného zavinění, jež by zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty, včetně příčinné souvislosti. Zjištěné skutkové okolnosti však podle dovolatele tento závěr neumožňují.
Dovolatel dále na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv odvolací soud na základě podaného řádného opravného prostředku přezkoumal správnost výroků o vině i o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a s jeho závěry se, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, plně ztotožnil.
S ohledem na shora uvedené důvody obviněný své dovolání v závěru shrnul tak, že nelze dovodit, že se dopustil „výtržnosti a úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví“, a proto navrhl, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zrušen, neboť pouhé doplnění chybějícího výroku nemůže napravit vadu rozhodování soudu, které je samo o sobě nesprávné.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že podmínky ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně v dovolatelově případě naplněny nebyly, neboť si musel být na místě činu dostatečně vědom nejen početní převahy svých kamarádů nad dvěma poškozenými, ale i stavu poškozeného J. F. při výrazných známkách podnapilosti, tedy i toho, že jeho motorika v případě strčení bude nejistá, a musel být srozuměn i s jeho případným pádem na zem. V daném případě bylo podle názoru státní zástupkyně dostatečně prokázáno, že to byl právě dovolatel, kdo poškozeného udeřil a zapříčinil jeho pád na zem. Ani stran správnosti právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. není podle státní zástupkyně pochyb, neboť šlo o fyzické napadení poškozeného na veřejné komunikaci, tj. na místě veřejnosti přístupném, jímž je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, přičemž v době činu tam bylo kromě obviněného a poškozeného nejméně pět dalších osob.
Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela tím, že s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením dovolatelova jednání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Namítanou existenci tohoto dovolacího důvodu obviněný opřel o názor, že odvolací soud o jeho odvolání proti výroku o vině a trestu vůbec nerozhodl, neboť se z podnětu tohoto řádného opravného prostředku omezil jen na rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného J. F. Uvedenou námitku lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.
K opodstatněnosti této dovolatelovy námitky Nejvyšší soud uvádí, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části.
V projednávaném případě odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl ve vztahu k dovolateli k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve výroku, jímž byl poškozený J. F. odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proto tento oddělitelný výrok z podnětu podaného odvolání zrušil s tím, že o vadně uplatněném nároku na náhradu škody nemělo být vůbec rozhodováno.
Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak na to ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatel. Závěrem zbývá poznamenat, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by podané odvolání de facto zamítl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, popřípadě poukazuje na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Soudy obou stupňů měly totiž podle něj ignorovat především skutečnost, že se v inkriminovanou dobu bránil útoku ze strany poškozeného J. F. S tím pak dovolatel spojuje vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry. Tato část jeho námitek se ve skutečnosti týká primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy zjištěný způsob jeho jednání, především pak charakter použitého fyzického násilí, ani mechanismus vzniku zranění poškozeného nedovolovaly právní závěr o jeho úmyslu (§4 tr. zák.) způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. a že z tohoto důvodu nebylo možno jeho čin (skutek) právně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3, §4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - §4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt).
V posuzovaném případě však soudy podle výše uvedených hledisek nepostupovaly.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný (dovolatel) J. J. inkriminovaného dne 16. 10. 2004 po předchozí slovní rozepři fyzickým úderem do hlavy napadl J. F., jemuž způsobil zranění spočívající ve zlomenině spodiny lební (obou pyramid se zakrvácením do sklípků kosti klínové a kosti čichové a stropu pravé očnice) s průvodním pohmožděním mozku (na spodině čelních a spánkových laloků, více vpravo) a rozvíjejícím se otokem mozku a krevní výrony v očních víčkách oboustranně, kdy z lékařského hlediska nelze vyloučit trvalé následky, a poškozený byl pro uvedená zranění hospitalizován v nemocnici do 29. 10. 2004 s následnou pracovní neschopností nejméně do 2. 2. 2005. Na základě takto popsaného skutku lze mít za to, že ke zranění poškozeného (které soud kvalifikoval jako těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e/ tr. zák.) došlo v důsledku úderu, který mu dovolatel - ve výroku rozsudku blíže nespecifikovaným způsobem - zasadil do hlavy. Takto formulovaný výrok o vině (tzv. skutková věta) však neodpovídá soudem zjištěnému skutkovému stavu věci, resp. skutkovému stavu věci, který soudy obou stupňů vzaly za prokázaný.
Z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8 až 10) i z rozsudku odvolacího soudu (viz str. 5) je totiž zřejmé, že podle jejich zjištění nemusel být úder směřující proti hlavě poškozeného příliš intenzivní (odvolací soud připustil i případné strčení), byl ale dostatečně silný k tomu, aby u podnapilého poškozeného vyvolal ztrátu rovnováhy a jeho pád na zem. Právě tímto způsobem pak mělo dojít u poškozeného k závažnému poranění jeho hlavy. Odvolací soud obviněnému (dovolateli) jednak neuvěřil, že vzhledem k početní převaze, kterou se svými přáteli měl, do poškozeného J. F. strčil v obavě před vlastním napadením, a zároveň dovodil, že při zjevně viditelných známkách podnapilosti poškozeného si musel být vědom, že „jeho motorika v případě strčení bude nejistá, a musel být srozuměn i s jeho případným pádem na zem, v daném případě na hlavu“ (viz str. 5 rozsudku). Na tomto základě pak dovodil, že obviněný (dovolatel) J. J. naplnil jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. V tomto smyslu pak shledal právní závěry soudu prvního stupně správnými.
Nejvyšší soud právní názor soudů obou stupňů o tom, že použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. bylo na místě, nesdílí. Ze soudy zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit pouze to, že obviněný (dovolatel) vůči poškozenému úmyslně jednal, tj. úmyslně vykonal něco, co následně vyvolalo těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. Způsob tohoto úmyslného jednání nebyl soudy spolehlivě zjištěn, když vedle úderu (zřejmě menší intenzity) se připouští i úmyslné strčení. Takové jednání nepochybně může vést k pádu poškozené osoby, zejména je-li ovlivněna požitím alkoholu. Jestliže obviněný (dovolatel) podle zjištění soudů tyto rozhodné skutečnosti znal, mohl případný pád poškozeného předpokládat. Následky pádu (zejména na tvrdou podložku) pak mohou být závislé na celé ředě okolností, kdy buď nemusí dojít k žádnému následku nebo naopak k následku zcela fatálnímu (popř. i ke smrti poškozeného). Pokud by obviněný (dovolatel) věděl, že pád poškozeného a následek spočívající v jeho zranění může způsobit, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej nezpůsobí, popř. to měl a mohl vědět, šlo by o zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák., dále viz §224 tr. zák.). Zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) směřující k ublížení na zdraví by zde bylo možno dovodit pouze tehdy, jestliže by intenzita jednání obviněného (dovolatele), způsob provedení útoku a další skutkové okolnosti svědčily o tom, že takový následek chce způsobit buď přímo anebo alespoň nepřímo (srozumění). Totéž platí i ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. (z hlediska formy zavinění srov. též rozdíl mezi ublížením na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c/ tr. zák. a podle §222 odst. 1 tr. zák.).
Výše uvedenými rozhodnými hledisky se však soudy v posuzovaném případě nijak blíže nezabývaly. Skutková zjištění, na kterých založily právní názor, že obviněný (dovolatel) J. J. jednal v úmyslu (byť nepřímém) způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, přitom z důvodů, jež Nejvyšší soud rozvedl výše, tento závěr zjevně neumožňují. Odvolací soud zároveň ponechal bez povšimnutí, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku je zcela zavádějící a pokud jde o mechanismus vzniku zranění poškozeného neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Rozhodnutí obou soudů jsou proto zatížena vadami, které zákon předpokládá v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu zároveň i vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v rámci odvolacího přezkumu vytýkaná pochybení nezjistil a nenapravil.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 5 To 402/2007, v části týkající se obviněného J. J. zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat odvolání obviněného a v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby si odvolací soud ujasnil otázku zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž skutková zjištění, na kterých závěr o formě zavinění obviněného založí, bude muset promítnout do popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku svého rozsudku, s uvedením všech rozhodných skutkových okolností vztahujících se ke spáchání činu, jak na to Nejvyšší soud již podrobně upozornil shora. Vytýkané vady lze přitom v rámci odvolacího řízení odstranit procesním postupem podle §258 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. V novém řízení o této věci bude soud zároveň postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler