ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1099.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1099/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání podaném obviněným R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 5. 2008, č. j. 13 To 177/2008-161, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 52/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 4. 2008, č. j. 1 T 52/2008-134 byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku spolu s obviněným V. N., který byl uznán vinným rovněž trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný R. M. byl podle §202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
O odvolání státního zástupce, které proti předmětnému rozsudku podal v neprospěch obou obviněných, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 13 To 177/2008-161, jímž z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (a obviněného V. N. rovněž trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.) na částečně modifikovaném skutkovém základě, že „dne 18. ledna 2008 kolem 23:15 hodin na silnici v obci P., chůzí proti směru jízdy a máváním donutili zastavit ve směru od S. jedoucí osobní automobil, řízený V. M., se záměrem nastoupit do vozidla a nechat se dovézt do obce P., po zastavení vozidla nejprve obžalovaný N. přistoupil k zadním levým dveřím vozidla, otevřel dveře, naklonil se do vozidla a chytil poškozeného P. M., rukou za oděv, přičemž tento poškozený považujíc jednání obžalovaného N. za útok zároveň z vozidla vystoupil; mezi tím k nim přistoupil obžalovaný M. a oba poškozeného napadli údery pěstmi do obličeje a následně obžalovaný N. kopy do jeho těla, přičemž obžalovaný M. udeřil poškozeného M. pouze jedním úderem menší intenzity, tímto jednáním poškozenému způsobil obžalovaný N. zhmoždění pravé poloviny hrudníku, pravého lokte a pravého kolena spojené i s blokem krční páteře, s čímž je poškozený do současné doby stále v léčení a v pracovní neschopnosti; v průběhu tohoto jednání obžalovaných poškozená V. M. vystoupila z vozidla, křičela o pomoc a snažila se druhému poškozenému pomoci tím, že nabádala obžalované, aby napadání zanechali, poté obžalovaný M. k ní přistoupil, ona usedla zpět a tento obžalovaný v podřepu se snažil k ní přisednout, čímž obžalovaní poškozeným bránili v další jízdě, poté se obžalovaný M. zvedl a šel směrem k obžalovanému N., který přerušil napadání poškozeného M., čehož poškozený využil, vytrhl se, nasedl zpět a společně s manželkou z místa ujeli“. Obviněný R. M. byl podle §235 odst. 1 tr. zák. nově odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. M. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ačkoliv závěr soudu o naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu neodpovídá provedeným důkazům. Došlo tedy k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Dovolatel pak provedl vlastní rozbor výsledků dokazování a na tomto základě zdůraznil, že poté kdy se spoluobviněným zastavili vozidlo poškozených, došlo k potyčce, při které si zúčastněné osoby navzájem nerozuměli, neboť obvinění hovořili ve své mateřštině. Pokud dovolatel v průběhu incidentu, na kterém se jinak aktivněji nepodílel, udeřil poškozeného P. M., učinil tak proto, že jednal v domnění, že poškozený předtím napadl V. N. Podle dovolatele měl celý konflikt zcela jiný kontext, než který mu přisuzoval odvolací soud. Především nebyl motivován snahou přinutit poškozené k odvozu dovolatele a jeho společníka z místa činu, tím méně zmocnit se osobního automobilu poškozených, jak se nepodloženě domnívala svědkyně V. M. Jejich chování byl pak přisouzen jiný význam, než ve skutečnosti mělo. Dovolatel zdůraznil, že inkriminovanou potyčku s poškozeným P. M. správně vyhodnotil soud prvního stupně, který ji správně podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Tomu pak odpovídal i uložený trest, kdy soud zohlednil dosavadní bezúhonné jednání dovolatele na území České republiky a z tohoto důvodu také neuložil trest vyhoštění, když pro takový postup neshledal důvody.
V důsledku toho, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval jednání obviněných jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., uložil dovolateli nepodmíněný trest odnětí svobody a navíc i trest vyhoštění. Dovolatel poukázal na to, že jako cizí státní příslušník nemůže využít dobrodiní našeho právního řádu týkající se podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §61 odst. 1 tr. zák., byť by jeho chování dávalo záruky jeho nápravy. Trest vyhoštění se pak v jeho případě jeví jako zvlášť tvrdý, neboť má řádné povolení k pobytu, zajištěné stálé zaměstnání a jeho dosavadní chování jak v zaměstnání, tak na veřejnosti nedává důvod k takovému postupu.
Na základě výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §265k tr. ř. a přikázal mu věc k novému projednání ve smyslu §265l tr. ř., nebo aby případně po zrušení rozsudku sám rozhodl ve smyslu ustanovení §265m tr. ř.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatelova argumentace v zásadě vyhovuje deklarovanému důvodu dovolání, protože svými námitkami brojí proti podřazení zjištěného skutkového stavu pod ustanovení §235 odst. 1 tr. zák., přičemž svou představu o právním posouzení skutku sice výslovně nespecifikuje, avšak z kontextu odůvodnění dovolání lze usuzovat na jeho akceptaci právního názoru (a sankce) vysloveného soudem prvního stupně. Pokud však dovolatel namítl nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání jeho jednáním, jedná se již o zpochybnění skutkového zjištění nalézacího a především odvolacího soudu, podle něhož obvinění jednali „se záměrem nastoupit do vozidla a nechat se dovézt do obce P.“, což dostatečně specifikuje skutečný úmysl obviněných. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že v době, kdy obviněný V. N. fyzicky napadal poškozeného M. mimo vozidlo, se dovolatel pokoušel přisednout k poškozené M. na sedadlo řidiče automobilu (resp. ji z něho vytlačit). Tím zřetelně demonstroval svůj záměr užít tohoto vozidla k dopravě na místo podle své vůle. Podle státního zástupce proto nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by na straně obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu spočívající v úmyslu přinutit poškozené k tomu, aby vzhledem k použitému násilí něco strpěli (bezdůvodné přerušení své jízdy) a posléze i konali (odvezli obviněné na do obce P.). Všechny rozhodující znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byly tudíž podle státního zástupce jednáním dovolatele naplněny a jeho dovolání nelze označit za důvodné.
Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Ke stanovisku státního zástupce se dovolatel následně vyjádřil přípisem ze dne 22. 8. 2008. V něm prostřednictvím obhájce uvedl, že v žádném případě nezpochybňuje skutková zjištění soudů, avšak je přesvědčen, že soudy zjištěný skutkový stav věci nedovoluje právní závěr, že dovolatel a jeho společník jednali v úmyslu přinutit poškozené k nějaké činnosti, konkrétně k odvozu na diskotéku. To znamená, že nebyly naplněny, resp. prokázány všechny rozhodující znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Podané dovolání se tudíž jeví jako důvodné. Dovolatel zároveň vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání.
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotil výsledky provedeného dokazování se závěrem, že mu nebylo prokázáno, že násilí použil v úmyslu donutit jiné osoby, aby něco konaly nebo trpěly. Obsah provedených důkazů pak sám interpretoval způsobem pro sebe příznivějším, než jak to učinil odvolací soud, neboť podle dovolatele se inkriminovaný děj odehrál jiným způsobem, kdy vykonané násilí nebylo použito se záměrem poškozené k čemukoliv nutit. Takto uplatněné námitky se však ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky vztahující se k trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že ani skutkový stav věci, který měl odvolací soud k dispozici a z něhož při právním posouzení skutku vycházel, nedovoloval závěr o tom, že dovolatel s dalším spoluobviněným spáchali trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Pojem násilí ve smyslu ustanovení §235 tr. zák. je třeba vykládat jako použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pod pohrůžkou násilí se pak rozumí jak pohrůžka násilím, jež se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Podstatné je, aby jak samotné násilí, tak i jeho pohrůžka byly dostatečně způsobilým prostředkem působení na vůli jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na míru použitého násilí ani na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít za to, že použití fyzické síly či její pohrůžky k překonání nebo zamezení odporu poškozeného musí být poškozeným takto chápáno a musí mu být dostatečně zřejmé.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. pak půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Není přitom nezbytné, aby míra podílu na trestném činu byla u každého ze spolupachatelů identická. Podstatné ovšem je, aby činnost každého z nich (dílčí akty) byla zahrnuta společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt.). Tento společný úmysl nemusí přímo zahrnovat výslovnou dohodu jednotlivých spolupachatelů, postačí i konkludentní dohoda.
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Skutková zjištění soudů lze stručně shrnout tak, že z nich v prvé řadě vyplynulo, že obvinění R. M. (dovolatel)) a V. N. v nočních hodinách nejprve svým počínáním přiměli poškozenou V. M., aby nedobrovolně zastavila jí řízený osobní automobil. Poté obviněný V. N. otevřel dveře vozidla a snažil se z něj chytáním a vytahováním za oděv dostat ven spolujezdce – poškozeného P. M., kterého, když ten nakonec sám vystoupil, oba obvinění bezprostředně poté napadli údery pěstmi. Vozidlo poté opustila i poškozená V. M. ve snaze P. M. bránit, přičemž poté, kdy se k ní přiblížil R. M. (dovolatel), se vrátila do vozidla, kam ji obviněný následoval a snažil se k ní přisednout. Když následně vystoupil, směřoval ke spoluobviněnému a poškozenému P. M., kterému se právě podařilo útočníkovi vytrhnout a nasednout zpět. Poté se poškozeným podařilo z místa ujet.
Z rekapitulace soudem zjištěného skutkového děje je zřejmé, že dovolatelem a jeho společníkem vykonané jednání spojené s užitím fyzického násilí vůči P. M. zabránilo poškozeným po nedobrovolném zastavení jejich vozidla svobodně pokračovat v další jízdě a v tomto smyslu byli donuceni, aby podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. o trestném činu vydírání, něco trpěli. Z hlediska zavinění (§4 tr. zák.) pak oba obvinění museli znát všechny výše popsané rozhodné skutečnosti, především to, že jednají společně, resp. ve společném úmyslu a se stejným cílem (srov. §9 odst. 2 tr. zák.). To znamená, že byl-li zjištěný skutek odvolacím soudem posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., je tato právní kvalifikace správná.
Konečný záměr obviněných pak vzbuzoval určitou pochybnost, neboť hovořili ve svém jazyce, kterému poškození nerozuměli, a obvinění sami motiv svého činu neuvedli. Soud tedy musel vyhodnotit a rozhodnout, zda obvinění jednali v úmyslu zmocnit se osobního automobilu poškozených, jak tomu do značné míry nasvědčuje soudem zjištěná konkrétní situace na místě činu a jak tuto situaci chápala i svědkyně - poškozená V. M., anebo zda jednali s jiným záměrem. V prvém případě by se ovšem nejednalo o trestný čin vydírání, nýbrž o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který v jednání obviněných původně spatřovala obžaloba. Použité násilí by totiž bylo nutno považovat za prostředek ke zmocnění se cizí věci. Odvolací soud nakonec v souladu se zásadou in dubio pro reo vyhodnotil provedené důkazy tak, že obvinění násilně nejednali v loupežném úmyslu, ale se záměrem donutit poškozené, aby je odvezli do obce P. (na diskotéku), kam obvinění původně směřovali (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Ve spojení s ostatními soudem zjištěnými skutkovými okolnostmi pak tento závěr soudu odpovídá i další formě jednání právně podřaditelného pod znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (jiného násilím nutili, aby něco konal).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat – ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného R. M. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler