ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1570.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1570/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 5 To 608/2007-100, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 257/2004, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 5 To 608/2007-100, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2007, č. j. 1 T 257/2004-89, zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2007, č. j. 1 T 257/2004-89, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od konce 90. let 20. století, nejdříve však od měsíce listopadu roku 1998, nejméně do 30. 6. 2004 v Ú. n. L., užíval garáž bez čísla popisného či evidenčního, stojící na dnešní parcele v katastrálním území P., v majetku poškozené s. r. o. S. T., přinejmenším tak, že v ní měl uskladněn stavební materiál a uzamkl ji, ačkoli zpočátku byl přinejmenším srozuměn s tím a nejméně od roku 2002 věděl, že tato garáž není v jeho vlastnictví a není k ní nadán ani žádným jiným právem, které by mu umožňovalo její využití“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §249a odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60.000,- Kč. Výrokem podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Poškozená s. r. o. S. T. byla se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 5 To 608/2007-100, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. - při nezměněných ostatních výrocích - byl obviněnému podle §249a odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. znovu uložen peněžitý trest, a to ve výměře 30.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. V. následně dovoláni, kterým tento rozsudek napadl ve všech jeho částech (výrocích). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel znovu vyslovil přesvědčení, že se žádného trestného činu nedopustil. V rozhodné době byl vlastníkem nemovitosti, ze které vedly dveře do přístřešku pevně s touto nemovitostí spojeného, do něhož současně vedly i přívody elektrické energie a vody z jeho nemovitosti. Onen přístřešek navíc nevykazoval všechny znaky stavby tak, jak je definována stavebním zákonem. Právní skutečnost, že pozemek pod přístřeškem není jeho vlastnictvím, dovolatel v rozhodné době neznal a vycházel pouze z informací původního majitele nemovitosti. To, že pozemek pod uvedeným přístřeškem odkoupil jiný vlastník, zjistil dovolatel až později a poté začal s novým majitelem jednat o jeho odkoupení. Navrhovaná cena však dosahovala ceny, za kterou se v dané lokalitě prodávají řádně postavené a zkolaudované garáže. Proto podpis kupní smlouvy podmínil tím, že mu budou předány takové doklady, ze kterých bude mimo vší pochybnost zřejmé, že nemůže dojít např. ke správnímu řízení o odstranění stavby. Žádný takový doklad však nezískal a k podpisu smlouvy za těchto okolností nedošlo. Předmětný pozemek posléze vyklidil a předal jeho vlastníkům. Následně pak prodal i svou vlastní nemovitost.
Dovolatel dále namítl, že daný případ spadá pod Ústavním i Nejvyšším soudem judikovanou zásadu, podle níž aplikace norem trestního práva na vztahy původně civilně právní povahy přichází v úvahu až jako krajní prostředek tam, kde jiné právní prostředky ochrany práv selhávají nebo jsou neefektivní (tzv. zásada ultima ratio). Ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva. Teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě dovozovat trestní odpovědnost. V uvedené souvislosti pak dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 722/2006. Dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že se náležitě nevypořádaly s otázkou společenské nebezpečnosti jeho činu a dostatečně neakcentovaly skutečnost, kterou odvolací soud ostatně ve svém rozhodnutí zmínil, že totiž inkriminovaný prostor byl nevelký, menšího významu, na kterém poškozené společnosti nijak významně nezáleželo. Za těchto okolností pak není zřejmé, proč odvolací soud dovodil, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání byl přesto vyšší než nepatrný. V závěru dovolání obviněný zdůraznil, že celá situace byla snadno řešitelná prostředky civilního práva (např. žalobou na vyklizení či případně žalobou o náhradu škody za neuhrazené nájemné). Poškozená společnost si pak zjevně zjednodušila cestu k nalezení práva tím, že podáním trestního oznámení se zbavila důkazního břemene a zneužila k tomu trestního řízení. Oba soudy ji svým postupem v tomto účelovém řešení de facto podporovaly. Napadené rozhodnutí je proto založeno na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jeho společenské nebezpečnosti.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K jeho námitce stran neuplatnění zásady aplikace norem trestního práva na vztahy civilně právní povahy až jako prostředku ultima ratio uvedla, že dovolatelův vztah k jím užívanému nebytovému prostoru od počátku jeho vzniku nebyl pokryt žádným právním titulem nacházejícím svůj základ v normách práva civilního. Proto v daném případě při jeho řešení nebylo důvodu vycházet z právních oborů tam spadajících a tím ani shledávat důvod ke zvažování priority jejich použití před normami trestního práva. Podle státní zástupkyně se nelze přiklonit ani k dovolatelovu přesvědčení, že žádný trestný čin nespáchal, neboť svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, a to jak po stránce formální, tak i materiální. Na tomto právním závěru nemůže ničeho změnit ani namítaný nedostatek jeho zavinění, kdy namítl, že ve svém přesvědčení, že užívá vlastní nebytový prostor, byl veden okolností, že byl vlastníkem nemovitosti, ze které vedly dveře do uvedeného prostoru jím označovaného jako přístřešek s tím, že ten byl pevně spojen s jeho nemovitostí a že navíc do tohoto přístřešku byl napojen i přívod vody a elektrické energie z jeho nemovitosti. Podstatným totiž podle názoru státní zástupkyně v uvedeném směru zůstává, že předmětný přístřešek, resp. z hlediska specifikace nebytového účelu jeho určení - garáž, se nacházel na parcele odlišného čísla, než bylo označení parcely vztahující se k nemovitosti zakoupené dovolatelem a číselně specifikované v kupní smlouvě. Podle zjištění obou soudů šlo o stavbu spojenou se zemí pevným základem, jak je definováno v §119 odst. 2 OZ. Pokud dovolatel namítl, že ji podobně jako jeho právní předchůdce užíval společně s přilehlým domem, pak by taková námitka právě s ohledem na okolnost společného přívodu elektrické energie, jakož i společného vodovodního potrubí k oběma stavbám, mohla budit dojem, že právní režim předmětné garáže se v duchu ustanovení §121 odst. 2 OZ podřizuje právnímu režimu dovolatelovy sousední nemovitosti. Ani v případě takové eventuality jeho náhledu na právní povahu jeho vztahu k sousedící nemovitosti však dovolatel nemohl přehlédnout omezený rozsah svého vlastnického práva, odvíjející se od specifikace předmětu jím uzavřené kupní smlouvy, když případnou pochybnost v uvedeném směru mohl jednoduše odstranit nahlédnutím do veřejnosti běžně dostupného katastru nemovitostí, jehož zápis týkající se subjektu vlastnického práva ke „sporné“ nemovitosti byl zcela jednoznačný.
Za těchto okolností lze podle státní zástupkyně plně akceptovat shodný závěr obou soudů, že dovolatel byl minimálně srozuměn s tím, že bez jakéhokoliv právního titulu užívá nemovitost a na ní vybudovanou stavbu nesloužící k bydlení a že takovým způsobem zasahuje do vlastnického práva jiného právního subjektu. Přitom o jeho jednání dokonce v úmyslu přímém není pochyb v jeho poslední fázi, kdy již znal pravý stav věci. Když se na úplatném převodu vlastnického práva k předmětnému přístřešku s vlastníkem nemovitosti nedohodl, pokračoval vědomě v jeho neoprávněném užívání a navíc jej opatřil zámkem, tzn. že svůj zásah do vlastnického práva jiného ještě vědomě posílil.
Své písemné vyjádření státní zástupkyně uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a aby toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný R. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř. dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pod výše uvedený dovolací důvod proto nelze podřadit tu část podaného dovolání, v jejíž rámci obviněný polemizuje s výsledky (obsahem) provedeného dokazování s tím závěrem, že se vzhledem k absenci úmyslného zavinění předmětného trestného činu nedopustil. Tyto výtky mají primárně procesní základ (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a v tomto smyslu směřují k přehodnocení (revizi) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil právně relevantně námitkami, že se soudy náležitě nevypořádaly s materiálními znaky inkriminovaného činu, nesprávně posoudily stupeň jeho společenské nebezpečnosti jako vyšší než nepatrný a v daném směru se nezabývaly ani otázkou, zda v posuzovaném případě bylo namístě aplikovat trestní právo hmotné jako krajní prostředek, jímž se realizuje trestně právní ochrana (ultima ratio).
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem tohoto trestného činu je ochrana práv s jejich vlastnictvím spojená. Jde především o právo dům, byt nebo nebytový prostor užívat a disponovat s nimi. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nejprve v obecné rovině třeba uvést že pod pojmem nebytový prostor se rozumí místnosti nebo soubory místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení. Protiprávní užívání těchto prostor pak spočívá v setrvání v nich bez právního důvodu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.). V právní nauce se uvádí, že protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného, byť to zákon nezdůrazňuje, není tak závažné jako protiprávní obsazení takových objektů. V případech jejich neoprávněného užívání, pokud je občan před tím užíval po právu, by proto měl být pečlivě zvážen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (viz např. Trestní zákon – komentář, 5. vydání, C. H. BECK, Praha, str. 1342 /Šámal/).
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové společenské nebezpečnosti, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. R 43/1996 SbRt.).
V posuzovaném případě založily soudy obou stupňů závěr o tom, že obviněný R. V. spáchal trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru jiného podle §249a odst. 1 tr. zák. ve formě, že „protiprávně užíval nebytový prostor jiného“, na skutkovém základě, jenž lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) po delší - v rozsudku soudu prvního stupně specifikovanou - dobu užíval „garáž“ stojící na dnešní parcele v katastrálním území P., v majetku poškozené společnosti S. T., s. r. o., ve které měl uskladněn stavební materiál. Takto si počínal přesto, že nejméně od roku 2002 věděl, že tato „garáž“ není v jeho vlastnictví a není k ní nadán ani žádným jiným právem, které by mu umožňovalo její využití. Charakter předmětné stavby soudy blíže neobjasnily, zjistily však, že šlo o stavbu spojenou se zemí pevným základem, která právně i fakticky existovala a byla také jako nemovitost evidována v katastru nemovitostí (str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k inkriminovanému prostoru vyslovil názor, že stavba sice skutečně nebyla zkolaudována, avšak její status nebyl podle něj rozhodující, neboť zákon nevyžaduje, aby se jednalo o zkolaudovanou stavbu. Za podstatné považoval to, že se ve vztahu k obviněnému (dovolateli) jednalo o cizí nebytový prostor, který s tímto vědomím neoprávněně užíval (str. 3, 4 napadeného rozsudku). Odvolací soud současně konstatoval, že společenská nebezpečnost jednání obviněného (dovolatele) „není vysoká“, neboť se dopustil jednání typově méně závažného, než je zásah do práva k domu či bytu. Podle něj se v daném případě „jednalo o nevelký prostor menšího významu, poškozené organizaci nijak nezáleželo na jeho využití“ (str. 4). Přesto odvolací soud dovodil, že společenská nebezpečnost jednání obviněného (dovolatele) byla vyšší než nepatrná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy v posuzovaném případě řešily otázku stavby nejasného původu („garáže“ či jakéhosi přístřešku), která v soudy nezjištěné době vznikla pravděpodobně bez povolení na předmětné parcele v katastrálním území obce P. Z rozsudků soudů obou stupňů nijak nevyplývá, k jakému účelu byla stavba na pozemku postavena, zda stavební úřad ohledně ní vydal vůbec nějaké rozhodnutí (povolení), z něhož by bylo možno usuzovat na její určení jako nebytového prostoru. Podle názoru Nejvyššího soudu zde nelze zjednodušeně vystačit s poukazem na §119 odst. 2 OZ, podle něhož se za nemovitost považují jak pozemky, tak stavby spojené se zemí pevným základem, ani s tím, že předmětná nemovitost byla zapsána v katastru nemovitostí. Za předpokladu, že by se totiž jednalo o stavbu - nebytový prostor vzniklý tzv. „na černo“, nabízí se otázka, jakým způsobem by jej nový vlastník pozemku mohl v souladu s právem využívat (pronajímat apod.) a disponovat s ním, případně počínáním jiného utrpět újmu na těchto právech, jestliže by stavba ve skutečnosti neměla žádný legální status. Je tedy přinejmenším sporné, zda by se trestně právní ochrana podle §249a odst. 1 tr. zák. měla realizovat i za těchto okolností a vůči takovému nebytovému prostoru. To znamená, že bylo nutno velmi bedlivě posoudit stupeň nebezpečnosti dovolatelova jednání pro společnost a zároveň i to, zda za daných okolností přicházela v úvahu aplikace trestního práva jako krajního prostředku (viz zásada ultima ratio opakovaně připomínaná v rozhodnutích Ústavního soudu), když k vyklizení nemovitosti či k případnému odstranění nepovolené stavby bylo jinak možno použít i standardních prostředků práva civilního. Zásadu (princip) ultima ratio je třeba zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK pod T 38/2001). Ze shora uvedených hledisek se však soudy předmětnou věcí nezabývaly.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného R. V. v jeho relevantně uplatněné části plně důvodným, neboť rozsudek soudu prvního stupně a současně i napadené rozhodnutí odvolacího soudu jsou ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeny na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 5 To 608/2007-100, a zároveň rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2007, č. j. 1 T 25 257/2004-89, v celém rozsahu zrušil, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemohou tato rozhodnutí obstát v žádném z učiněných výroků. Nejvyšší soud dále podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je současně zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. V tomto novém řízení se soud bude muset v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat zejména v tom směru, že se nejprve pokusí objasnit, jakým způsobem inkriminovaná stavba („garáž“) na předmětném pozemku vznikla a k jakému účelu, zda šlo stavbu povolenou či nikoliv. V případě, že ji stavební úřad povolil, není z hlediska znaků trestného činu podle §249a tr. zák. rozhodující, zda později proběhlo též kolaudační řízení. (V tomto směru je názor odvolacího soudu správný.) Dále se soud bude muset podrobněji zabývat genezí majetkových vztahů týkající se nejen pozemku, ale též inkriminované stavby (nebytového prostoru), se zaměřením na to, zda ji obviněný R. V. původně užíval po právu. Pozornost bude nutno věnovat i civilně právním vztahům mezi obviněným (dovolatelem) a majiteli pozemku, zejména tomu, proč nakonec nedošlo k dovolatelem zmiňovanému uzavření kupní smlouvy s poškozenou společností S. T., s. r. o., a jako předběžnou otázku vyřešit, zda prodej pozemku, na kterém se nacházel inkriminovaný nebytový prostor, o jehož koupi měl dovolatel původně zájem, bylo při ne zcela vyjasněném charakteru stavby možno realizovat v souladu s hmotným právem, stejně jako jeho případný pronájem či jinou dispozici. V těchto souvislostech je pak třeba posoudit, v jak významném rozsahu mohl dovolatel svým jednáním zasáhnout - pokud jde o užívání uvedené „garáže“ - do vlastnických práv poškozeného, který k jejich ochraně nevyužil civilně právních prostředků a věc řešil tím způsobem, že na dovolatele podal trestní oznámení.
Řádné objasnění výše uvedených skutečností má význam jednak pro posouzení formálních znaků trestného činu a jednak (především) z hlediska zhodnocení stupně nebezpečnosti dovolatelova jednání pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.) a pro posouzení toho, zda z materiálního hlediska (§3 odst. 2 tr. zák.) se v daném případě vůbec mohlo jednat o trestný čin. S ohledem na povahu projednávaného případu je nezbytné, aby se soud věcí zabýval i vzhledem k zásadě ulitima ratio, když princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Ústavní soud v této souvislosti ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. Úvahy o tom je třeba založit na příslušných skutkových zjištěních, která v rozsudku zčásti chybí. Protože ke shora naznačeným otázkám bude zapotřebí v potřebném rozsahu dokazování dále doplnit, soud tak učiní, a to případně i k návrhu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler