ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.34.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 34/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 o dovolání podaném obviněným J. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 6 To 65/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 9/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 T 9/2006, byl obviněný J. Ch. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 18. 4. 2002, kdy jako pracovník realitní kanceláře N. R., s. r. o., na základě smlouvy o zřízení správy domu v P., uzavřené dne 29. 4. 1991 mezi H. D. a firmou N. R., s. r. o., spravoval tuto nemovitost, získal podvodně od H. D. zmocnění k uzavření a podepsání kupní smlouvy na prodej předmětné nemovitosti a na základě této plné moci uzavřel dne 22. 4. 2002 kupní smlouvu mezi H. D., jako prodávající a M. I., jako kupujícím, na prodej nemovitosti domu v P. v tržní hodnotě nejméně 14.548.460,- Kč, za částku 11.000.000,- Kč a následně téhož dne provedl návrh na vklad vlastnického práva na Katastrálním úřadu P. – m., právní účinky vkladu nastaly dne 25. 4. 2002, částku 11.000.000,- Kč, kterou převzal od M. I. pak použil pro svou potřebu“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování obchodu a služeb, zprostředkování prodeje, koupě a pronájmu nemovitostí, přímých obchodů s veškerými druhy nemovitostí, poradenství v oblasti nemovitostí, realitní činnosti, správy a údržby nemovitostí, na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 1 T 22/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 6 To 29/2007, ve výroku pod bodem II/, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. D. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 6 To 65/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 9. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž v něm vymezeném rámci současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku je nutno spatřovat v nesprávné právní kvalifikaci provedené soudem prvního stupně, s níž se odvolací soud ztotožnil a ponechal ji nezměněnou, ačkoliv měl skutek po právní stránce správně kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Tento právní názor dovolatel opřel o vlastní rozbor některých důkazů provedených ve věci a na tomto základě zdůraznil především to, že jednání, které odvolací soud považoval za zjištěný skutek, by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. pouze v případě, že by listiny, které předložil poškozené k podpisu, byly snadno zaměnitelné a z jejich grafické podoby by bylo zřejmé, že byly vyhotoveny s cílem možnosti jejich záměny. Tak tomu ovšem nebylo. Dovolatel zdůraznil, že listina Dodatek č. 3 k inkriminované smlouvě a plná moc se od sebe výrazně liší, včetně umístění podpisu poškozené. Při posouzení výsledku vizuálního porovnání těchto listin lze podle dovolatele učinit závěr, že jsou vyhotoveny tak, že i zcela zběžným pohledem bez nutnosti podrobného zkoumání je možno rozpoznat, že tyto listiny jsou nezaměnitelné. Poškozená tak mohla při vynaložení alespoň minimální pozornosti, kterou v daném případě bylo možno důvodně očekávat, zjistit, že dovolateli podepisuje plnou moc k prodeji svého domu; totéž mohla zjistit i při podepisování se v podpisové knize matriky, v níž jsou pojmenovány obě listiny, na kterých byly ověřovány podpisy. Měla tedy možnost se svobodně rozhodnout, zda listiny předložené dovolatelem podepíše či nikoliv. Za tohoto stavu je pak podle dovolatele vyloučeno, aby bylo možno podpis poškozené na plné moci považovat za vylákaný. Soudy se navíc vůbec nezabývaly chováním poškozené, které podle dovolatele nelze považovat za zcela standardní a logické pro údajně poškozenou osobu. To znamená, že dovolatelovo jednání ve skutečnosti nebylo možno posuzovat jako trestný čin podvodu, a to přinejmenším též vzhledem k zásadě in dubio pro reo.
Dovolatel shrnul svoji argumentaci tím, že v daném případě jeho jednání vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, včetně objektivní a subjektivní stránky. Jeho jednání totiž nesměřovalo k tomu, aby uvedl poškozenou v omyl a zbavil ji vlastnického práva k jejím nemovitostem, nýbrž k tomu, že peníze, které obdržel na úhradu kupní ceny nemovitosti, převáděné platnou kupní smlouvou, kterou uzavřel na základě platně udělené plné moci, poškozené nepředal a použil je pro svoji potřebu. Předmětný skutek měl proto být po právní stránce posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a nikoli jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudkem rozhodl tak, že ad 1/ se podle §265k tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušuje napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2006 , sp. zn. 6 To 65/2007, a ad 2/ podle §265l tr. ř. se věc přikazuje tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. V rámci dovolání také navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně posoudil možnost odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na tento postup.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž námitkám dovolatele zpochybňujícím soudy zjištěný skutkový stav věci nelze přisvědčit. V uvedené souvislosti poukázala na výsledky provedeného dokazování, jež nevzbuzují pochybnosti o správnosti skutkových a právních závěrů obou soudů. Proto se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že jeho jednání vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Nikdy mu nebylo vytýkáno pouze to, že peníze, které obdržel jako úhradu kupní ceny nemovitosti převáděné platnou kupní smlouvou, nepředal poškozené jako prodávající a použil je pro svou potřebu. Naopak z opatřených skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že dovolatelovo jednání promyšleně a systematicky směřovalo k uvedení poškozené v omyl týkající se uděleného zmocnění, na jehož podkladě ji nejen zbavil jejího vlastnického práva k domu, ale také v jejím zastoupení vyinkasoval jeho kupní cenu, kterou si zamýšlel ponechat a použít pro svou potřebu, což také skutečně učinil. Své písemné vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně uzavřela tím, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah a výsledky dokazování a poukazuje na to, že k právnímu závěru o jeho podvodném jednání soudy dospěly na podkladě nesprávného hodnocení provedených důkazů, resp. též proto, že porušily zásadu in dubio pro reo a vzniklé pochybnosti nehodnotily v dovolatelův prospěch, ale naopak k jeho tíži. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž téměř výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů v jeho případě vycházely, neumožňuje dovodit, že by se dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., nýbrž svědčí o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 3) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák., §5 tr. zák.). Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
V posuzovaném případě založily soudy obou stupňů závěr o tom, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména str. 21 až 23 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 7 usnesení odvolacího soudu). Zjištěný skutkový stav věci, který soudy vzaly za prokázaný a z něhož vycházely, lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) jako pracovník realitní kanceláře, která mj. spravovala nemovitosti poškozené H. D. s cílem obohatit se na její úkor, zneužil její důvěry i špatného zraku, aby mu podepsala listinu, o které nevěděla, že je plnou mocí udělenou obviněnému k prodeji jejího domu v P. Tento dům v tržní hodnotě nejméně 14.548.460,- Kč obviněný následně prodal zájemci M. I. za částku 11.000.000,- Kč. Tuto částku pak převzal a použil pro svoji potřebu. Ze skutkových zjištění soudů zároveň vyplývá, že obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, především to, že poškozená svůj dům neprodávala a ani tak nehodlala jeho prostřednictvím učinit. Věděl tedy, že podpis na plné moci, který na poškozené podvodně vylákal, nebyl projevem její svobodné vůle. S tímto vědomím zároveň dále jednal, předmětný dům ke škodě H. D. prodal a sebe obohatil o částku 11.000.000,- Kč, kterou získal od M. I. jako kupní cenu. V uvedené souvislosti se zároveň nabízí otázka, zda posledně uvedená osoba (pokud nebyla zjištěna její účast na jednání dovolatele), nebyla rovněž podvedena, předstíral-li dovolatel v rozporu se skutečností, že je zmocněn k tomu, aby inkriminovanou smlouvu za poškozenou uzavřel.
O trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. by se přitom mohlo jednat pouze v případě, pokud by se prodej a koupě předmětného domu uskutečnily v souladu s vůlí obou smluvních stran (tj. pokud by absentovalo dovolatelovo podvodné jednání formou uvedení jiného v omyl) a jeho úmyslné jednání by spočívalo pouze v tom, že si přisvojil částku 11.000.000,- Kč, kterou převzal jako kupní cenu, a která by v tomto smyslu byla cizí svěřenou věcí. S těmito otázkami se soud prvního stupně přitom v podstatě správně vypořádal na str. 22 a 23 svého rozhodnutí.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněného J. Ch. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného učiněný v rámci podaného dovolání, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. podal Nejvyššímu soudu návrh na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí, pak v dovolatelově případě takový návrh podán nebyl. Proto nebylo zapotřebí o této otázce rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler