ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.437.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 437/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání podaném obviněným Mgr. O. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 14 To 238/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 169/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 1 T 169/2005, byl obviněný Mgr. O. T. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 17. 10. 2004 v době mezi 06.00 hod. až 08.00 hod. ve svém osobním motorovém vozidle zn. Škoda Felicia, které zaparkoval na lesní cestě mezi obcemi H. a S. a na lesní cestě poblíž zaparkovaného motorového vozidla, přes nesouhlas poškozené M. K., za použití výhrůžky možné vážné újmy, v případě, že se nepodvolí, násilím vysvlékl ze jmenované oděv a opakovaně na ní vykonal soulož.“ Podle §241 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit jako způsobenou majetkovou újmu M. K. částku 77.612,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 14 To 238/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám nově rozhodl tak, že se obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá povinnost zaplatit poškozené M. K. částku 2.227,- Kč jako náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 11. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že výpověď poškozené z přípravného řízení ze dne 1. 3. 2005 byla u hlavního líčení přečtena jako důkaz v rozporu s trestním řádem, protože obviněný (dovolatel) ani jeho obhájkyně nedali ke čtení této výpovědi souhlas. Soudem přijatý argument o nemožnosti výslechu svědkyně ze zdravotních důvodů pak podle názoru dovolatele nebyl objektivně zjištěn. Dovolatel zdůraznil, že ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována a chráněna i v řízení o všech opravných prostředcích. V daném případě se přitom postup soudu při provádění jediného přímého důkazu, jakým výpověď poškozené nepochybně je, dostal do rozporu se zásadou ústnosti a v tomto smyslu je třeba považovat jej za nezákonný. Ve výše uvedených souvislostech dovolatel poukázal rovněž na to, že poškozená ve své výpovědi ze dne 3. 1. 2005 neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplynulo, že by poškozenou donutil k souloži násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Poškozená sama pouze uvedla, že jí dovolatel řekl: „buď hodná, nic se ti nestane“. Poškozená dále vypověděla, že dovolateli nekladla odpor, vycházela mu vstříc, neboť subjektivně cítila strach. Ve výše uvedeném kontextu pak vznikají pochybnosti jednak o tom, zda ze strany dovolatele lze vůbec dovodit pohrůžku bezprostředního násilí, a jednak, zda ve skutečnosti nejednal v negativním skutkovém omylu, když pro vstřícný přístup poškozené považoval její projev za souhlas s pohlavním stykem. Jestliže nevěděl o okolnostech naplňujících zákonné znaky trestného činu znásilnění, byla by jeho odpovědnost za tento úmyslný trestný čin vyloučena.
Dovolatel dále namítl, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně není přesná a úplná, neboť v ní nejsou vymezeny konkrétní znaky trestného činu znásilnění. V popisu skutkových zjištění podle dovolatele chybí takové skutkové okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně zřejmé, že čin byl spáchán za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a jakou konkrétní formu tato pohrůžka násilí měla.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný shrnul své dovolání tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na vadách odpovídajících dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto nemůže obstát v žádném z učiněných výroků. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci dovolání současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky před rozhodnutím o dovolání odložil či přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž je ze základních obecných hledisek možno dovolání označit za přípustné. Dále uvedla, že totožnou argumentací se zabýval již soud druhého stupně při rozhodování o řádném opravném prostředku. Dospěl k závěru, že výpověď poškozené je podepřena nejen znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ale i výpovědí svědka S., kterému krátce po opuštění dovolatelova vozidla poškozená sdělila, co se jí přihodilo. Pokud dovolatel proti vůli poškozené a přes její odpor ji násilným způsobem začal svlékat a opakovaně donutil k souloži, lze v tomto kontextu hodnotit jeho výrok, aby byla hodná, že se jí nic nestane, jako pohrůžku bezprostředního násilí. Dovolání obviněného je proto podle státní zástupkyně třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Své písemné vyjádření k dovolání uzavřela tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Mgr. O. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř. poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť odvolací soud projednal dovolání obviněného ve veřejném zasedání a ve věci rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v použitém dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí obsah některých důkazů (výpověď poškozené) a poukazuje na vady řízení (údajně nezákonné přečtení svědecké výpovědi poškozené), popř. prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž k souloži s poškozenou nedošlo za použití násilí ani pod pohrůžkou bezprostředního násilí. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně, a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na podrobném rozboru celé řady provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložily a odůvodnily (viz především str. 15 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3, 4 rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je z hlediska trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. nepřesný a neúplný a nevystihuje pravý stav věci, když ani podle konkrétních zjištění soudů nebylo jeho jednání vůči poškozené intenzivní do té míry, aby je bylo možno považovat za pohrůžku násilím, tím méně za násilí samotné. Za těchto okolností se mu údajný nesouhlas poškozené se souloží mohl důvodně jevit tak, že ve skutečnosti není míněn vážně. V takovém případě mělo být jeho jednání posuzováno podle zásad o skutkovém omylu (negativním), kdy je odpovědnost za úmyslný trestný čin vyloučena.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba se zřetelem na posuzovaným případ nejprve uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Za donucení jiného k souloži nebo k obdobnému pohlavnímu styku se považuje překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při vědomí beznadějnosti kladeného odporu. V tomto úmyslu pak pachatel jedná. Násilím se rozumí použití fyzické síly vůči znásilňované osobě, přičemž za pohrůžku bezprostředního násilí se považuje pohrůžka násilím, jež bude vykonáno ihned, jestliže se tato osoba nepodrobí vůli pachatele. Taková pohrůžka může být vyjádřena jak výslovně, tak konkludentním jednáním (např. odvezením poškozeného fyzicky silnějším pachatelem na opuštěné místo, kde beznadějnost případného odporu bude zcela zřejmá).
V posuzovaném případě nebyly výše uvedené zásady porušeny. Soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních (stručně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění obou soudních rozhodnutí), která lze shrnout tak, že obviněný (dovolatel) v rozporu s cílem cesty, na kterém se předem dohodli, zavezl poškozenou na opuštěnou lesní cestu, kde později mezi nimi došlo k opakované souloži. Obviněný (dovolatel) již během jízdy na místo činu dával poškozené vulgárně najevo, že má v úmyslu uskutečnit s ní pohlavní styk, případně i za použití násilí. Poškozená po celou prožívala silný pocit strachu a obav. Obviněný (dovolatel) ji pak násilím svlékl. Při jeho dalším počínání (souloži) byla poškozená již pasivní, neboť obviněný (dovolatel) jí říkal, „buď hodná, nic se ti nestane“ (viz č.l. 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Námitce dovolatele, že výše citovaný výrok v sobě žádnou pohrůžku násilím neobsahoval, nelze přisvědčit. Naopak podle názoru Nejvyššího soudu se (v kontextu všech soudy zjištěných skutkových okolností) nepochybně jednalo pohrůžku bezprostředního násilí, neboť dovolatel poškozené zcela srozumitelně naznačoval, že se jí „nic nestane“ za předpokladu, že „bude hodná“, tj. podvolí se jeho vůli a nebude klást odpor. Poškozená to také správně pochopila a v obavě o svůj život a zdraví pak žádný odpor nekladla. Jestliže z toho dovolatel zároveň dovozuje, že podle chování poškozené nemohl rozpoznat, zda její nesouhlas se souloží je míněn vážně, pak Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce. Dovolatel totiž musel znát všechny rozhodné skutečnosti popsané v předcházejícím odstavci. To znamená, že především si musel být vědom své fyzické převahy, strachu poškozené z jeho osoby a zároveň i toho, že jím vytvořená situace se musí poškozené jevit jako pro ni zcela bezvýchodná. Nejednal tedy v tzv. negativním skutkovém omylu, který by vylučoval jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.
S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., když poškozenou M. K. násilím i pohrůžkou bezprostředního násilí donutil k souloži. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného Mgr. O. T. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí proti kterému bylo dovolání podáno, může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Návrh dovolatele proto může být toliko podnětem k takovému postup. Jestliže současně ani Nejvyšší soud neshledal důvody k přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř., nebylo o nevyhovění návrhu dovolatele třeba rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler