ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.551.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 551/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání, které podal obviněný L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 To 376/2007-254, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 97/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 80 T 97/2007, byl obviněný L. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který měl spáchat skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle §250 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené M. S., na náhradě škody částku ve výši 33.096,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody soud poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 To 376/2007-254, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté sám ve věci znovu rozhodl, že se obviněný L. Č. uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom upřesněném (modifikovaném) skutkovém základě, že „jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající v oboru lesnictví pod obchodním jménem L. Č., s místem podnikání O., uzavřel dne 15. 11. 2004 ve V., s poškozenou Ing. M. S. kupní smlouvu o koupi dřevní hmoty určené k vytěžení, rostoucí v lesním porostu na pozemkové parcele zapsané u Katastrálního úřadu ve F.-M., pro katastrální území V., ve vlastnictví poškozené, které zatajil, že je proti němu vedeno exekuční řízení, se záměrem peníze získané na základě této smlouvy použít na úhradu chodu své firmy a sjednanou kupní cenu poškozené ve stanoveném termínu nezaplatit, přičemž v období od 15. 11. 2004 do 31. 12. 2004 na uvedené parcele vytěžil dřevní hmotu o objemu nejméně 144,9 m3, kterou odprodal společnosti J. E. – I., s. r. o., a firmě D. K., takto získané finanční prostředky použil pro chod své firmy a poškozené Ing. M. S. způsobil škodu ve výši nejméně 33.096,- Kč.“ Za tento trestný čin obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v téže výměře (sedmi měsíců) jako soud prvního stupně, přičemž výkon tohoto trestu mu podmíněně odložil na stejnou zkušební dobu (osmnácti měsíců). Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo vysloveno, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu škody poškozené Ing. M. S. částku 33.096,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 12. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání směřující „proti výroku o vině v plném rozsahu (a tím i o trestu a o náhradě škody).“ Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že všechny - jinak pečlivě shromážděné důkazy - neposoudily zejména v oblasti subjektivní stránky zcela objektivně. Především nebylo vzato v úvahu, že před oběma soudy byly předloženy důkazy o tom, že dovolatel v době uzavírání předmětné smlouvy byl věřitelem pohledávek ve výši rovnající se téměř jeho závazkům, což znamená, že nespoléhal na nejisté budoucí příjmy, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Závěry soudů pak podle něj měly současně ten důsledek (pro dovolatele i obecně), že pokud by nějaký podnikatelský subjekt uzavíral smlouvu (nejčastěji kupní) v době, kdy jeho ekonomicko účetní stav vykazoval záporná čísla, bylo by jeho jednání posuzováno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Podle dovolatele je však ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu podstatné, aby omyl podváděné osoby existoval již v době uzavření smlouvy, tzn. že pachatel již v této době zároveň jednal v úmyslu nezaplatit kupní cenu, resp. v úmyslu způsobit škodu. Pokud by ovšem šlo o smlouvu platnou, jednalo by se podle názoru dovolatele jen o nesplnění závazku z obchodně právního či občanskoprávního vztahu a podnikatele by nebylo možno činit odpovědným za trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. O podvod se zároveň nemůže jednat, jestliže až dodatečně vyvstaly okolnosti, které bránily dluh zaplatit, popř. když pachatel až po určité době pojal úmysl neplnit, a dále ani tehdy, jestliže dlužník v rozhodné době peníze na úhradu dluhu měl, ale použil je jinak.
Podle přesvědčení dovolatele se odvolací soud výše uvedenými hledisky neřídil a proto pochybil, jestliže jej uznal vinným trestným činem podvodu. Tím v podstatě nepřípustným způsobem kriminalizoval jeho podnikání. S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (se závazným právním názorem v otázce viny). Přípisem ze dne 14. 4. 2008 obviněný prostřednictvím obhájce sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce je v posuzovaném případě významné především to, že předmětná dřevní hmota opustila dispoziční sféru poškozené Ing. S. v důsledku omylu ohledně způsobu a doby její úhrady, přičemž do tohoto omylu ji úmyslně uvedl obviněný (dovolatel). Škoda poškozené Ing. S. přitom vznikla tím okamžikem, kdy již nemohla s dřevní hmotou disponovat, neboť v té době současně objektivně neexistovala možnost, aby za ni dostala ve sjednané lhůtě zaplaceno. Dovolatel přitom již v době uzavírání kupní smlouvy věděl, že není schopen dřevní hmotu ve sjednané době zaplatit a jednal tedy v podvodném úmyslu. Ke vzniku škody přitom došlo právě v důsledku omylu poškozené, neboť v případě, že by jí bylo známo, že obviněný má úmysl dřevní hmotu zaplatit až někdy v budoucnu podle (zcela nejistého) vývoje jeho finanční situace, kupní smlouvu by s ním neuzavřela.
Z uvedených důvodů pak státní zástupce uzavřel své vyjádření tím, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné.
Obviněný L. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Vzhledem k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovodit, že mu neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci poukazoval na neobjektivnost závěrů soudů při hodnocení provedených důkazů anebo sám hodnotil, které skutečnosti z provedeného dokazování vyplývají, s poukazem na to, že soudy k nim nepřihlížely, ač k nim podle něj přihlížet měly. Soudy totiž měly dospět k tomu (správnému) závěru, že v dovolatelově případě se jednalo o běžný civilně právní vztah, který nebyl podřaditelný pod normy trestního práva. Dovolatel však v uvedeném směru neuplatnil primárně žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) skutkového stavu věci, z něhož soudy při hmotně právním posuzování věci vycházely a který v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., aniž by soudy, a v napadeném rozhodnutí především odvolací soud, vzaly v úvahu všechna rozhodující kritéria, se kterými lze spojovat naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, tzn. že došlo k vadnému posouzení jak objektivní, tak subjektivní stránky činu (zavinění).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 2) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák., §5 tr. zák.), pokud k němu dojde v příčinné souvislosti s podvodným jednáním. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. O zamlčení podstatných skutečností pak půjde v případech, kdy pachatel neuvede jakékoliv skutečnosti, které jsou podstatné (rozhodující) pro jednání podváděné osoby, která by jinak (tj. v případě, že by jí tyto skutečnosti byly známy) nejednala tím způsobem, jaký pachatel očekával.
Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkovým práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
V posuzovaném případě založil odvolací soud závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění. Zjištěný skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) uzavřel s poškozenou Ing. M. S. dne 15. 11. 2004 kupní smlouvu o koupi dřevní hmoty určené k vytěžení, v jejímž rámci se zavázal k zaplacení kupní ceny v dohodnuté lhůtě (viz zejm. čl. III bod 4, čl. IV bod 2, 3). Přitom v době uzavírání předmětné smlouvy věděl, že jeho dluhy vůči různým subjektům převyšují jeho aktiva a že je proti němu navíc vedeno exekuční řízení. Za těchto okolností si nepochybně musel být vědom toho, že se nachází v neutěšené finanční situaci, kdy potřeboval peníze jednak na zaplacení dluhů a jednak na zajištění chodu své firmy (viz zjištění soudů rozvedená na str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4, 5 rozsudku odvolacího soudu). Žádnou z výše uvedených skutečností poškozená Ing. M. S. neznala. Obviněný (dovolatel) jí naopak předstíral svoji solventnost, když se ve smlouvě zavázal ke splnění závazku v dohodnutém termínu - platbám za odebranou dřevní hmotu, které však ve sjednané době ani následně neuskutečnil a tím se na úkor poškozené obohatil. Poškozené zatajil i to, že potřebuje peníze na úhradu jiných svých závazků a že je proti němu vedeno exekuční řízení. To znamená, že jí dílem předstíral okolnosti, jež nebyly v souladu se skutečným stavem věci a dílem jí některé podstatné skutečnosti zamlčel. Poškozená tedy jednala v omylu o rozhodných skutečnostech, neboť smlouvu uzavírala za okolností, kdy jí nebyl znám pravý stav věci. Odvolací soud se v napadeném rozsudku vypořádal i s námitkou obviněného (dovolatele), že teprve až po uzavření předmětné kupní smlouvy vyvstaly při jeho podnikání okolnosti, které mu bránily kupní cenu zaplatit. Toto tvrzení však bylo shledáno zcela v rozporu s provedenými důkazy (viz str. 5 napadeného rozsudku). Za této situace proto odvolacímu soudu nelze vytknout, že by ignoroval obchodně právní stránku věci a v posuzovaném případě řešil standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků prostředky trestního práva (jako prostředku ultima ratio).
S přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným v předcházejících odstavcích proto ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že obviněný (dovolatel) již v době uzavírání předmětné kupní smlouvy jednal v úmyslu (§4 tr. zák.) podvodně získat inkriminovanou dřevní hmotu, nezaplatit za ni, a tím se ke škodě Ing. M. S. obohatit. Byl tedy právem uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když znaky jeho skutkové podstaty naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce (zavinění). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je tedy možno uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě netrpí ve vztahu k dovolatelem uplatněným námitkám vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tomto smyslu je lze považovat za rozhodnutí věcně správné. Dovolání obviněného L. Č. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler