ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.649.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 649/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 o dovolání podaném obviněným P. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 13 To 353/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 66/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 22 T 66/2007, byl obviněný P. B. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil útoky (skutky) jednotlivě podrobně popsanými pod bodem II/1) – 5) výroku rozsudku, a dále trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil útokem (skutkem) popsaným pod bodem II/6) výroku rozsudku. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku jednotlivě specifikovaných věcí. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Týmž rozsudkem byl pod bodem I/ obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tři dílčí útoky (skutky) pokračujícího trestného jednání, neboť nebylo prokázáno, že by je obviněný spáchal. O uplatněných nárocích na náhradu škody bylo ve zprošťující části rozsudku rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř.
O odvoláních, která podal obviněný proti odsuzující části předmětného rozsudku (bod II) a státní zástupkyně v jeho neprospěch proti zprošťujícímu výroku rozsudku (bod I/), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 13 To 353/2007, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 2. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které současně směřovalo i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, v rozsahu, v němž ji napadl již řádným opravným prostředkem (odvoláním). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že se dopustil trestného činu krádeže a porušování domovní svobody útokem popsaným pod bodem II/1) výroku rozsudku soudu prvního stupně ke škodě J. a J. T. v P. – R. n. L., a trestného činu loupeže útokem popsaným pod bodem II/6) téhož rozsudku ke škodě H. P. a R. a J. H. v H. Pokud jde o skutek spáchaný vůči poškozeným J. a J. T. v R. n. L., dovolatel namítl, že na místě zajištěné důkazy orgány činnými v trestním řízení vykazují pouze druhově a nikoliv individuálně určenou shodu. Pachové stopy jsou dle jeho názoru nepoužitelné, když u hlavního líčení bylo prokázáno, že se staral o psy a rovněž poškození psy doma chovali. Za této důkazní situace ho tak nebylo bez pochybností možno uznat vinným tímto skutkem a pokud tak soud prvního stupně učinil a odvolací soud jeho závěr aproboval jako správný, došlo z jejich strany k nesprávnému hodnocení provedených důkazů, k porušení zásady in dubio pro reo a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel dále uvedl, že od počátku kategoricky popírá, že by se dopustil trestného činu loupeže (bod II/6), neboť nikdy nikomu nevyhrožoval a nechoval se násilným způsobem. K důkazům, na základě kterých soudy dovodily jeho vinu, lze mít podle dovolatele zásadní výhrady. V uvedeném směru především zdůraznil, že v domě poškozené se nenašly žádné upotřebitelné stopy, a to ani DNA, ani daktyloskopické, trasologické či pachové stopy. Na místě byla zjištěna pouze trasologická stopa, která nebyla druhově shodná s jeho stopou, ale naopak byla shodná se stopami v jiném vyloupeném domě. K prokázání jeho viny tak byla použita toliko rekognice s poškozenou H. P., která byla dle názoru dovolatele provedena nezákonně a bylo jí porušeno jeho ústavní právo na obhajobu, neboť v době, kdy k ní byl odvezen, byl již měsíc ve vazbě a byly tak dány podmínky nutné obhajoby. Ovšem jeho obhájce, kterého již v té době měl, o tomto úkonu vyrozuměn nebyl a nemohl se ho zúčastnit. Soudy takto provedenou rekognici a před ní provedený výslech poškozené nesprávně považovaly - s ohledem na účast soudce při těchto úkonech - za použitelné jako důkaz v řízení před soudem, ačkoliv se podle názoru dovolatele nejednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a to jak vzhledem k době, jež uplynula od spáchání údajného trestného činu do provedení těchto úkonů, tak s ohledem na zdravotní stav poškozené. Výše uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení je tak podle něj dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť v průběhu trestního (přípravného) řízení došlo u dovolatele k odnětí možnosti mít obhájce.
Závěrem svého dovolání obviněný zdůraznil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na porušení zásady o volném hodnocení důkazů, když provedené důkazy soudy v pochybnostech posuzovaly v jeho neprospěch a v důsledku toho řádně neobjasnily skutkový stav věci. V řízení navíc došlo i k porušení dovolatelova práva na obhajobu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 13 To 353/2007, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 22 T 66/2007, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně konstatovala, že dovolatelovy námitky jsou založeny především na tom, že soudy obou stupňů neměly ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny potřebné důkazy, přičemž soudy nezohlednily jeho obhajobu založenou na tvrzení, že se popsaných jednání nedopustil. Takové námitky jsou podle názoru státní zástupkyně pouhou polemikou s tím, jakým způsobem nalézací soud provedl dokazování, jak provedené důkazy hodnotil a jaký zjistil skutkový stav věci. V žádném případě tedy nejde o hmotně právní námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale naopak o námitky procesní, které jsou právně irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec dovolatelem uplatněného zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zároveň mimo rámec všech důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř. Na tomto místě státní zástupkyně zdůraznila zjevnou logickou návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními úvahami soudů obou stupňů, včetně toho, jak se vyrovnaly s obviněným uplatněnou obhajobou. Nelze tak podle jejího názoru dovodit, že by mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními existoval jakýkoliv nesoulad, natož pak nesoulad extrémní, který by mohl být imperativem ke změně skutkových zjištění.
K námitce dovolatele, že při rekognici s poškozenou H. P. dne 21. 12. 2006 nebyl přítomen jeho obhájce a tím je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že dovolatel byl v posuzované trestní věci vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 24 Nt 522/2006, z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř., a to v návaznosti na trestní stíhání vedené Policií ČR SKPV Pardubice pod č. j. ORPA-4303/TČ-70-2006, kdy byl stíhán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obvinění pro trestný čin loupeže v H. bylo obviněnému sděleno až dne 23. 2. 2007, a to usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství Policie ČR SKPV Pardubice, č. j. ORPA-4303/TČ-70-2006, ze dne 17. 1. 2007. Soudy obou stupňů přitom posoudily zmíněnou rekognici jako neodkladný úkon, neboť jeho provedení směřovalo k identifikaci pachatele a i s ohledem na věk a zdravotní stav obviněné hrozilo její zmaření. V případě, že byl úkon podle §158a tr. ř., tedy úkon neodkladný nebo neopakovatelný spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, proveden za účasti soudce a v souladu se zákonem, je možné protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení přečíst podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. k důkazu, a to bez jakýchkoli dalších podmínek. Obdobně tomu je i ve veřejném zasedání o odvolání. Totéž se týká rekognice, která je z hlediska vymezení v trestním řádu zvláštním druhem výslechu svědka. V případě výslechu prováděného podle §104b odst. 2 a §93 odst. 2 věta před středníkem ve spojení s §103 tr. ř. jde o úkon, který vlastní rekongici předchází, ale z hlediska §158a tr. ř. jde o součást rekognice prováděné jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ať už se tento výslech protokoluje samostatně nebo je součástí protokolu o rekognici. V kontextu s výše naznačenými skutečnostmi tak podle názoru státní zástupkyně dovolatel nemohl být zkrácen na svém právu na obhajobu obhájcem, neboť v daném případě bylo třeba rekognici považovat za neodkladný úkon.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný P. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výrok o vině či další v rozsudku uvedené výroky. Své dovolání - pokud jde o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - založil na tvrzení, že soudy neměly ke svému rozhodnutí o otázkách viny opatřeny a provedeny potřebné důkazy a nezohlednily jeho obhajobu, podle které se některých stíhaných skutků nedopustil. Zároveň jim vytkl procesní pochybení vztahující se k použitelnosti výsledků provedené rekognice a dále to, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotily obsah jednotlivých důkazů v pochybnostech nikoliv k jeho prospěchu, ale naopak k jeho tíži.
To znamená, že s primárním poukazem na procesní vady a na ně navazující nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval názor, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno, když se ve skutečnosti v dovolání namítaných skutků nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 6 až 8) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8, 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o jeho vině a právní posouzení stíhaných skutků jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst.1, odst. 2 tr. zák. a trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanoveních §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě vyložily a odůvodnily. Na tomto místě je třeba konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Odvolací soud se v rámci provedeného přezkumu současně zabýval i procesní otázkou zákonnosti výslechu poškozené H. P. a provedené rekognice a dospěl k závěru, že tyto úkony byly provedeny vzhledem k věku poškozené jako neodkladné a zároveň v souladu se zákonem za přítomnosti soudce (viz str. 8 usnesení).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně vyjmenovaných procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Nejvyšší soud často vykládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. příliš restriktivně, ačkoliv Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení výsledku dokazování ve svůj prospěch, tedy zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších a zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování po rozboru provedených důkazů v úvahu.
Pokud by dovolání obviněného bylo opřeno toliko o námitky, s nimiž spojoval existenci hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by třeba toto dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména §36 tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“). Proto je porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení.
Jestliže dovolatel v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu namítl, že mu bylo odňato právo na obhajobu obhájcem, ačkoliv jej měl mít i při výslechu poškozené H. P. a při následné rekognici, přičemž jeho obhájce nebyl o těchto úkonech trestního řízení ani vyrozuměn, lze tyto námitky považovat z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Z předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný (dovolatel) P. B. byl pro výše uvedené trestné činy krádeže a porušování domovní svobody stíhán vazebně od 1. 12. 2006. Tato skutečnost zakládala důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Svého obhájce pro toto řízení si obviněný sám zvolil, a to advokáta Mgr. R. M. (viz plná moc na č. l. 26 spisu, „obhajoba v trestním řízení - §238 odst. 1, 2 a §247/1b, e, 2 tr. zák.“), který následně vykonával úkony obhajoby.
Pokud jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který obviněný (dovolatel) spáchal dne 14. 11. 2006, bylo jeho trestní stíhání zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 17. 1. 2007 (č. l. 5 spisu). Vydání tohoto usnesení předcházely úkony uvedené v H. deváté trestního řádu (postup před zahájením trestního stíhání) spočívající ve výslechu svědkyně H. P. a dále v provedení rekognice. Návrh na provedení těchto úkonů podala z podnětu policejního orgánu v souladu s ustanovením §158 odst. 8 tr. ř. s odkazem na ustanovení §158a tr. ř. státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně (č. l. 449 spisu). Důvodem jejího postupu bylo to, že ze spáchání trestného činu loupeže, kterého se měl původně dopustit neznámý pachatel, se stal posléze důvodně podezřelým P. B. Neodkladnost a neopakovatelnost předmětných úkonů, kterými mělo být podezření proti němu budˇ potvrzeno nebo naopak vyvráceno, pak byla spatřována ve vysokém věku poškozené a případném vlivu této skutečnosti na pozdější důkazní kvalitu její výpovědi. Ze spisu pak vyplývá, že výslech svědkyně H. P. a následně rekognice byly provedeny policejním orgánem dne 21. 12. 2006 (viz č. l. 454 až 460 spisu) za přítomnosti státní zástupkyně a především soudce (JUDr. P. J.), jehož účast zákon vyžaduje.
Podle §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce, který v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do provedení úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.
Zatímco účast soudce při výše uvedených úkonech je zde přímo ze zákona povinná, trestní řád výslovně neřeší otázku, zda těmto úkonům prováděným před (možným) zahájením trestního stíhání může být přítomen právní zástupce podezřelé osoby (advokát). Nejvyšší soud s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (srov. přiměřeně nálezy publikované pod č. 50/2005 a 153/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) připouští, že vzhledem k ústavnímu právu na právní pomoc zakotvenému v čl. 37 odst. 2 Listiny nelze vyloučit možnost, aby advokát, s nímž má - v procesním smyslu jen podezřelá (tj. nikoli obviněná) osoba - uzavřenou smlouvu o právní pomoci, byl přítomen při výslechu svědka či následné rekognici ještě před zahájením trestního stíhání. Na druhé straně z toho zároveň nelze nijak dovozovat, že v dané fázi trestního řízení by příslušný orgán měl za povinnost zajistit k těmto úkonům podezřelé osobě advokáta či o nich předem vyrozumívat právního zástupce (advokáta) takové osoby, popř. neodkladné a neopakovatelné úkony odkládat jen proto, že si podezřelý u nich přeje advokáta mít.
V posuzovaném případě měl obviněný (dovolatel) P. B. zvoleného obhájce (Mgr. M.) v probíhajícím řízení, v němž byl trestně stíhán pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ke spojení s další věcí přitom došlo až po zahájení trestního stíhání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kde jej jmenovaný obhájce rovněž zastupoval.
Konečně z výpovědi dovolatele ze dne 21. 12. 2006 na č. l. 453 spisu vyplývá, že po telefonické dohodě se svým advokátem Mgr. M., „který jej zastupuje již v jiném trestním řízení“, se rozhodl, že se provedení rekognice zúčastní. Z toho lze dovodit, že dovolatelův obhájce o tomto úkonu věděl. Dovolatel se zároveň nijak nedomáhal jeho účasti ve smyslu realizace práva na právní pomoc garantovaného v čl. 37 odst. 2 Listiny. Trestní řád - jak uvedeno výše - přitom účast obhájce při neodkladných a neopakovatelných úkonech nijak neupravuje.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů obou stupňů, nedošlo v dovolatelem vytýkaném směru k pochybení spočívajícímu v tom, že neměl v řízení či jeho části obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Námitkám uplatněným na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného P. B. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler