ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.701.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 701/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2008 o dovolání podaném obviněnou M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 358/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 104/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 1 T 104/2006, byla obviněná M. K. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 4. 9. 2006 kolem 11.00 hodin v K., v sídle společnosti E. B., s. r. o., jejíž je jednatelkou, po neuznané reklamaci fyzicky napadla poškozenou G. K., kterou uchopila nejdříve za ruku a poté ji prudce vystrčila z kanceláře společnosti na ulici, přičemž poškozená K. při pohybu vzad nedošlápla na schod přede dveřmi kanceláře a upadla na chodník, v důsledku toho utrpěla mimo jiné zlomeninu střední části těla levé klíční kosti bez posunu kostních úlomků, což poškozenou podstatně omezovalo v běžném způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů, po kterou trpěla bolestmi levého ramenního kloubu a nosila ortopedický aparát – Delbetovy kruhy“. Za tento trestný čin byla obviněná podle §221 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a G. K. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 358/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 1. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka vyslovila přesvědčení, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a s vyloučením pochybností prokázáno, že svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestného činu, který jí byl kladen za vinu, zejména pak po stránce subjektivní. Její údajné srozumění, že inkriminovaným jednáním způsobí poškozené zranění, pak odvolací soud dovodil toliko ze skutečnosti, že v případě poškozené se jednalo o starší osobu. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že neměla námitek proti zjištěnému charakteru zranění poškozené, nelze podle dovolatelky s touto formulací souhlasit, protože ve skutečnosti zpochybňovala rozsah zranění poškozené, která nejprve uváděla, že po příjezdu do K. opakovaně upadla. Přitom podle posudku znalkyně z oboru zdravotnictví mohlo zranění poškozené vzniknout i při běžném pádu. Dovolatelka dále poukázala na to, že její jednání nedosahovalo takového stupně společenské nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin. Z tohoto důvodu proto přicházelo v úvahu posouzení jejího jednání podle zvláštního právního předpisu, a to podle zákona o přestupcích.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněná v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 13 To 358/2007, zrušil a tomuto soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit výtky dovolatelky, jimiž zpochybňuje skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování a po vyhodnocení provedených důkazů. Podle názoru státní zástupkyně výše uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky směřující proti mechanismu vzniku zranění poškozené a jeho charakteru, ve spojení s námitkami o nutnosti správného určení stupně společenské nebezpečnosti, jako hledisek rozhodných pro posouzení toho, zda jednání obviněné (dovolatelky) je trestným činem, anebo zda se jedná pouze o přestupek. Státní zástupkyně pak se zřetelem k povaze projednávaného případu vyložila, v čem spočívají formální a materiální znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a dospěla k závěru, že se lze ztotožnit s argumentací uvedenou na str. 4 napadeného usnesení. Zjištěné okolnosti předmětného útoku a způsobený následek totiž podle názoru státní zástupkyně umožňují dovodit, že kromě prokázaných formálních znaků výše uvedené skutkové podstaty, byla naplněna i materiální stránka trestného činu. Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně tím, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami a výhrady dovolatelky tudíž nelze označit za důvodné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněná M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, v jejichž rámci dovolatelka sama hodnotí úplnost či výsledky provedeného dokazování, přičemž skutkový stav věci pak interpretuje s vlastním závěrem, v němž se naznačuje, že poškozená mohla inkriminované zranění utrpět jiným způsobem, než zjistily soudy, a že se předmětný skutek (konflikt s poškozenou) ve skutečnosti odehrál jinak, a to za okolností majících podstatně příznivější dopad na posouzení dovolatelčiny viny. Dovolatelka v uvedeném směru totiž ve skutečnosti neuplatnila žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhala revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy ve svých rozhodnutích vycházely (viz zejména str. 16 až 20 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítla, že odvolací soud - ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. - vadně posoudil její úmyslné zavinění (ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b/ tr. zák.) z pouhého strčení do starší poškozené a že se nevypořádal ani s otázkou, zda vůbec došlo k naplnění materiálních znaků trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za ublížení na zdraví se považuje porucha zdraví (onemocnění, poranění), která porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje poškozenému výkon obvyklé činnosti, nebo má vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a která zpravidla vyžaduje lékařské ošetření. Taková porucha přitom musí trvat déle než jen po krátkou, zcela přechodnou, dobu (srov. R 2/1966, R II/ 1965 SbRt.). V soudní praxi se (za splnění všech uvedených hledisek) vychází z toho, že znesnadnění obvyklého života poškozeného, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v újmě na zdraví (zde srov. např. rozhodnutí R 22/1968/I a R 19/1963 SbRt.).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze odvolacímu soudu vytknout, že by jeho rozhodnutí trpělo dovolatelkou vytýkanými vadami. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že mezi dovolatelkou a poškozenou došlo dne 4. 9. 2006 ke sporu ohledně neuznané reklamace zboží. Původně slovní konflikt vyvrcholil tím, že obviněná (dovolatelka) uchopila poškozenou za ruku a poté ji prudce vystrčila z kanceláře na ulici. Poškozená při pohybu dozadu nedošlápla na schod nacházející se přede dveřmi kanceláře, ztratila rovnováhu a dopadla na chodník. V důsledku toho utrpěla především zlomeninu střední části těla levé klíční kosti bez posunu úlomků, což si vyžádalo standardní léčení a následné omezení poškozené v běžném způsobu života po dobu několika týdnů. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z jejíhož posudku jako jednoho z důkazů soudy vycházely, hodnotila mechanismus zranění poškozené jako důsledek působení tupého násilí o větší intenzitě na levou stranu hrudníku, na levý loket, levé stehno a pádu na levé rameno. Zlomenina klíční kosti s výše uvedenou dobou léčení je pak z hlediska právního nepochybně poruchou zdraví předpokládanou ustanovením §221 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o zavinění dovolatelky, je pak podstatné nejen to, že vůči poškozené G. K. úmyslně jednala (soudy zjištěným způsobem), ale především to, že k použití násilí přistoupila s cílem přinutit ji, aby opustila kancelář společnosti, kde poškozená neúspěšně uplatňovala reklamaci zboží. Fyzické síly pak dovolatelka použila k prudkému strčení do hrudníku poškozené v místech prostoru vstupu do kanceláře, kde se nacházel schod, čehož si dovolatelka musela být vědoma, stejně jako skutečnosti, že jedná svémocně a užívá násilí vůči staré osobě.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Dovolatelka přitom jednala za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že poškozenou úmyslně silou vystrčila z kanceláře společnosti, ale že si zároveň počínala způsobem svědčícím o srozumění s případnou ztrátou rovnováhy poškozené, jejím následným pádem na chodník a vzhledem k věku poškozené zároveň i s tím, že se při pádu poraní. K tomu také skutečně došlo. Jednala tedy v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o námitku dovolatelky týkající se nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti jejího jednání pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), pak v uvedeném směru neuplatnila žádnou bližší argumentaci. Nejvyšší soud proto odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 SbRt., podle něhož již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se pak uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. O takovou situaci se však podle Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nejedná.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně a jednání obviněné (dovolatelky) po právní stránce posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolatelce nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jí vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích je napadené rozhodnutí odvolacího soudu možno považovat za věcně správné. Nejvyšší soud proto podané dovolání (ani v jeho relevantně uplatněné části) neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné M. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler