ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.798.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 798/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 3 To 666/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 104/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 10 T 104/2007, byli obvinění M. P. a M. M. uznáni vinnými trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 28. 11. 2004 od 11.41 do 12.16 hodin společně s dalším dosud nezjištěným pachatelem přes počítač identifikovaný IP adresou v internetové kavárně U., umístili na veřejně přístupnou počítačovou síť internet, stránky rozdělené do celkem osmi sekcí, obsahující symboly, obrazové záznamy a texty vyjadřující podporu a sounáležitost se subkulturou evropských skinheads a amerických hammer skins, oznamující obnovení činnosti hnutí Bohemia hammer skins na území Č. r., stránky podporující a vychvalující ideologii německého národního socialismu 30. až 40. let dvacátého století, myšlenky a odkaz Adolfa Hitlera, vyzývající k národnostní a rasové nenávisti, ke spojení sil všech příznivců za účelem likvidace podřadných etnik a národů, zejména Romů a Židů, pro blaho bílé rasy“. Za výše uvedený trestný čin byli oba obvinění podle §260 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání tří let, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanoveném v §26b odst. 1 tr. zák. Soud dále podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. uložil oběma obviněným trest propadnutí věci, a to u obviněného M. M. věcí jednotlivě specifikovaných pod body 1/ až 17/ výroku o trestu propadnutí věci a u obviněného M. P. věcí pod body 18/ až 80/ tohoto výroku.
O odvolání obviněného M. M. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 3 To 666/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 9. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. M. následně dovoláním, které současně směřoval i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy v jeho případě nesprávně vyložily ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. a závěr o jeho spolupachatelství založily na jeho pouhé přítomnosti při páchání trestného činu. Ačkoliv zákon u spolupachatelství vyžaduje společné jednání a v tomto smyslu zapojení se do páchání činu, pak z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění není podle dovolatele patrné, jak se měl na spáchání trestného činu podílet. Dovolatel zároveň provedl vlastní rozbor některých důkazů provedených ve věci a na tomto podkladě dospěl k závěru, že k jakékoliv jeho aktivní činnosti nebyl proveden žádný důkaz, přičemž z jeho samotné přítomnosti u počítače nelze bez dalšího dovodit, že se na spáchání trestného činu podílel. Podle dovolatele přitom hypoteticky nelze vyloučit ani možnost umístění stránek na internetovou síť z počítače umístěného mimo předmětnou kavárnu. Závěr o dovolatelově vině přitom podle jeho názoru nebylo možno založit ani na výsledku domovní prohlídky a především ani na výpovědi svědkyně H. B., neboť postup při provádění rekognice podle něj neodpovídal ustanovení §104b tr. ř. Z tohoto důvodu pak výsledky poznávacího řízení vzbuzují důvodné pochybnosti. Dovolatel soudům zároveň vytkl, že důkazy provedené v jeho věci hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když v pochybnostech byly provedené důkazy vyhodnoceny v jeho neprospěch. Dovolatel zdůraznil, že nesprávná realizace důkazního řízení má vždy vliv na správnost (resp. nesprávnost) skutkových zjištění a tedy i na právní posouzení projednávaného skutku. Podle judikatury Ústavního soudu proto v případech extrémních excesů při zjišťování skutkového stavu věci musí dovolací soud brát v úvahu i procesní otázky, neboť je-li rozhodnutí založeno na důkazech získaných procesně nepřípustným způsobem, má to za následek porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 666/2007, ze dne 17. 9. 2007 a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 10 T 104/2007 ze dne 20. 6. 2007, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v celém textu dovolání se nepodává, jaké podmínky předpokládané v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vlastně dovolatel postrádá. Tento uplatněný dovolací důvod proto zůstal bez jakéhokoliv argumentačního podkladu. Pokud jde o druhý deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak podle státního zástupce mu v naprosté většině dovolatelem použitá argumentace nevyhovuje. Tento důvod dovolání totiž nelze opírat o námitky, jež se soustředí na hodnocení důkazů a na skutkové okolnosti, pokud absentuje poukaz na vady v aplikaci ustanovení hmotného práva. Dovolatelovo tvrzení o existenci extrémního nesouladu zatěžujícího rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. výsledky dokazování v hlavním líčení, je dle názoru státního zástupce nedůvodné, neboť nalézací soud velmi pečlivě hodnotil provedené důkazy (jak na to ve svém rozhodnutí poukazuje i odvolací soud) a vyvodil z nich náležité skutkové a posléze i právní závěry.
Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce obviněného, která jediná dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, a sice že rozsudek nalézacího soudu blíže nespecifikuje okolnosti jeho spolupachatelství na předmětném trestném činu. Ve skutečnosti však ve skutkové větě výroku o vině je spolupachatelství obviněného, M. P. a další nezjištěné osoby vyjádřeno tak, že tito pachatelé společně umístili na internet v rozsudku blíže specifikované webové stránky, přičemž znak spolupachatelství je pregnantně vyjádřen i v právní větě výroku a důvody, proč soud prvního stupně závěr o spolupachatelství učinil, jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku na str. 13 a 14. Tvrzení dovolatele, že se rozsudek s touto hmotně právní kategorií nevyrovnal, je tedy nedůvodné. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že dovolatel se trestného jednání spolu s dalšími dvěma pachateli účastnil v situaci, kdy nemohl nevědět, jaký obsah vložený do webových stránek se zavádí do celosvětové počítačové sítě, a při tomto úkonu setrval od začátku do konce. Za těchto okolností je nepochybné, že ke škodlivému následku trestného činu došlo v souladu s jeho vůlí, neboť nijak nedal najevo, že s tímto konáním nesouhlasí. Celou situaci podle státního zástupce navíc dokresluje i povaha předmětů nalezených u obviněného při domovní prohlídce a posléze zahrnutých do výroku o trestu propadnutí věci.
Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce tím, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal důvody pro rozhodnutí jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst.1 písm.a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být v posuzovaném případě naplněna, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotil výsledky provedeného dokazování, polemizoval se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, popřípadě namítal, že obsah některých důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo nebyl interpretován v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Uplatněné námitky se tak ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod převážně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě odůvodnily (viz zejména str. 10 až 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rovněž vyložil, z jakých důvodů zamítl obviněným (dovolatelem) navrhované důkazy (viz str. 14), přičemž odvolací soud se ve svém rozhodnutí blíže zabýval i otázkami týkajícími se kvality a použitelnosti výpovědi svědkyně H. B. (str. 6).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy se náležitě nezabývaly a ve svých rozhodnutích se nevypořádaly s hmotně právní otázkou spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) a vytkl jim, že závěr o jeho údajném spolupachatelství ve vztahu k jednání dalších osob dovodily pouze z jeho pasivní činnosti (v inkriminovanou dobu měl být také přítomen u počítače).
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. pak půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Není přitom nezbytné, aby míra podílu na trestném činu byla u každého ze spolupachatelů identická. Podstatné ovšem je, aby činnost každého z nich (dílčí akty) byla zahrnuta společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt.). Tento společný úmysl nemusí přímo zahrnovat výslovnou dohodu jednotlivých spolupachatelů, postačí i konkludentní dohoda.
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Skutková zjištění soudů lze stručně shrnout tak, že z nich v prvé řadě vyplynulo, že obviněný M. M. (dovolatel) a spoluobviněný M. P. byli v době spáchání trestného činu osobami silně inklinujícími k ultrapravicovému extrémistickému uskupení skinheads s neonacistickou orientací a že inkriminovaného dne 28. 11. 2004 ve společnosti další (nezjištěné) osoby navštívili internetovou kavárnu U. v Č. K. Zde si u obsluhy objednali práci na počítači a vykonávali na něm činnost, jejímž výsledkem bylo to, že na veřejně přístupnou počítačovou síť internet umístili stránky s neonacistickým a rasistickým obsahem, jenž je blíže specifikován ve výroku rozsudku. Ačkoliv se nepodařilo objasnit, jaké konkrétní technické úkony při obsluze počítače obviněný (dovolatel) a jeho společníci provedli, považoval soud prvního stupně za rozhodné, že všichni do kavárny přišli společně, po dobu asi jedné hodiny „seděli“ u počítače, přičemž na něm vykonávanou práci - která vedla ke zcela konkrétnímu výsledku - každý z nich se zaujetím sledoval a věnoval jí pozornost. Zároveň s sebou museli mít i materiál, který pak byl na internet umístěn (viz č. l. 13, 14 rozsudku). Za těchto okolností nelze pochybovat o tom, že se na spáchání činu podíleli sice v nezjištěné míře, ale nepochybně ve společném úmyslu a se znalostí všech rozhodných skutečností. Jestliže právě obviněný M. M. (dovolatel) u obsluhující H. B. objednal službu spočívající v použití internetu (viz č. l. 6 rozsudku), pak i takové jednání lze v rámci společného úmyslu považovat za jeden z dílčích aktů, který v souhrnu s jednáním dalších spolupachatelů vedl ke spáchání trestného činu. Námitkám dovolatele o absenci jeho spolupachatelství proto nelze přisvědčit.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za těchto okolností pak nelze přiznat opodstatnění ani námitce dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného M. M. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler