ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.823.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 823/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným A. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2008, sp. zn. 9 To 501/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 120/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 2 T 120/2006, byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. na tom skutkovém základě, že společně s již odsouzeným M. Z. „dne 12. 5. 2005 v autobazaru A. H., ods. M. Z. jako klient a obžalovaný A. H. jako zástupce věřitele společnosti G. M. M., a. s., při uzavírání úvěrové smlouvy na částku 97.300,- Kč na koupi motorového vozidla Ford Mondeo, úmyslně uvedli nepravdivé údaje o tom, že ods. M. Z. je zaměstnán ve společnosti S. G. S., s. r. o., a jeho čistý měsíční příjem činí 17.560,- Kč, ačkoli oba obžalovaní věděli, že u uvedeného zaměstnavatele v době sepisování úvěrové smlouvy již nepracoval, čímž poškozené společnosti G. M. M., a. s., způsobili škodu ve výši 97.300,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §250b odst. 3 tr. zák., za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost G. M. M., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se měl dopustit společně s již odsouzeným M. K.
O odvoláních obviněného A. H. a státního zástupce, který v neprospěch obviněného napadl toliko zprošťující část předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2008, sp. zn. 9 To 501/2007, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 1. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. H. následně dovolání, které současně směřoval i do odsuzujícího výroku z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že z popisu skutku, jímž byl uznán vinným, a z toho, co bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, nelze v žádném případě dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Poukázal na ohrožovací povahu přisouzeného deliktu v jeho základní skutkové podstatě, kdy k naplnění jejích formálních znaků postačuje pouze uvedení nepravdivé informace při sepisování úvěrové smlouvy, ovšem současně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovil názor, že při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je vždy třeba vzít v úvahu, zda případná nepravdivá informace s ohledem na další zjištěné skutečnosti je opravdu způsobilá přivodit subjektu, jemuž byla uvedena, újmu. V této souvislosti dovolatel uvedl, že z výpovědi již odsouzeného M. Z., kterou soudy obou stupňů považovaly za spolehlivou a věrohodnou, vyplynulo, že tento v rozhodné době pracoval a vydělával, nicméně se tak dělo „na černo“, a tudíž nemohl svůj výdělek žádným způsobem doložit. Proto byl na žádosti o úvěr uveden nepravdivý údaj, že je zaměstnancem společnosti S. G. S., s. r. o., s čistým měsíčním příjmem 17.560,-Kč. Vzniká tak pochybnost, zda za situace, kdy odsouzený M. Z. reálně vydělával, hrozila poškozené společnosti újma nebo existovalo zvýšené riziko, že splátky úvěru nebudou hrazeny. Dovolatel poukázal na to, že jediným důvodem, pro který odsouzený M. Z. splátky nakonec nehradil, byla podle jeho vlastní výpovědi následná osobní tíživá situace s bydlením, kterou byl nucen řešit a činit investice právě tímto směrem. Dovolatel má zato, že k prodeji předmětného vozidla třetí osobě by se Z. v dané situaci uchýlil i tehdy, pokud by skutečně ve společnosti S. G. pracoval.
V další části dovolání obviněný namítl, že jeho jednání nedosáhlo stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného, když znovu poukázal na to, že k plné úhradě sjednaných splátek nedošlo pouze s ohledem na momentální platební neschopnost odsouzeného Z., který pracoval, byť v jiné společnosti, než byla uvedena na žádosti o úvěr. Soudy však tyto skutečnosti při svém rozhodování nezohlednily, ačkoli měly dle názoru dovolatele podstatný vliv na trestnost jeho jednání.
Dovolatel rovněž zpochybnil správnost hodnocení provedeného dokazování soudy obou stupňů. Podle dovolatele z výsledků dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že to byl M. Z., kdo mu diktoval jednotlivé údaje při vyplňování žádosti, a to ze své původní pracovní smlouvy, kterou měl uzavřenou se společností S. G. Za dané situace neměl dovolatel důvod pochybovat o tom, že údaje, které jsou mu takto uváděny, jsou nepravdivé. To znamená, že nebylo možno vzít za prokázané, že na jeho straně došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu. Navíc bylo podle něj jednoznačně potvrzeno, že jednotlivé žádosti a podklady byly vyplněny, resp. poskytnuty v souladu s pokyny vydanými poškozenou společností, která tak měla z objektivního hlediska dostatek prostoru tyto údaje si ověřit. To, že se tak nestalo, svědčí spíše o selhání jejích kontrolních mechanismů a nikoliv o jeho úmyslu uvést při sjednávání úvěru nepravdivé údaje.
Oba soudy se dle dovolatele nezabývaly ani jeho námitkou, zda ho lze vůbec označit za pachatele či spolupachatele přisouzeného trestného činu, když on sám nebyl přímo účastníkem předmětné úvěrové smlouvy, ale toliko pouhým prostředníkem či zprostředkovatelem při jejím uzavírání. Za předpokladu, že by jednání, které je mu kladeno za vinu, bylo dovolateli skutečně prokázáno, mohlo by se v jeho případě jednat toliko o určitou formu účastenství na trestném činu, nikoliv však o spolupachatelství.
Podle dovolatele lze pochybovat rovněž o správnosti soudy použité právní kvalifikace vzhledem ke škodě, která měla být trestným činem způsobena. Dovolatel soudům vytkl, že nebylo spolehlivě zjištěno, zda výše škody činila skutečně v rozsudku uvedených 97.300,- Kč. Pokud by ve skutečnosti nešlo o více než 25.000,-Kč (což je škoda nikoliv malá), nebylo by skutek možno právně kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. K zodpovězení této otázky proto dovolatel navrhoval další dokazování, které však soud prvního stupně pro nadbytečnost odmítl provést. Dovolatel připomněl též výpověď odsouzeného M. Z., který uvedl, že jednotlivé splátky úvěru v současné době řádně splácí. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 7 Tz 84/99, v němž bylo konstatováno, že škodou nelze rozumět výši úvěru získaného trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. bez zřetele na okolnosti týkající se jeho splácení.
S ohledem na výše uvedené důvody vyslovil v závěru dovolání přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné a navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2008, č. j. 9 To 501/2007-268, a stejně tak i vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu řízení a projednání“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle které v duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 je třeba vždy posuzovat, zda nepravdivá informace při uzavírání úvěrové smlouvy je způsobilá reálně ohrozit ochranu investic úvěrové společnosti a v kvalifikovaném případě se zabývat otázkou její způsobilosti vyvolat zákonem předepsaný škodlivý následek. V posuzované věci však nelze dovolatelův odkaz na citovaný nález Ústavního soudu považovat za případný. Námitky uplatněné dovolatelem k podmínkám odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu jsou podle státní zástupkyně podloženy jinou než přisouzenou verzí skutkového děje a tedy byly použity jen formálně. Nebylo totiž prokázáno, že by v předmětné úvěrové smlouvě vyplněné údaje o zaměstnání a dosahovaném příjmu spoluodsouzeného M. Z. byly pravdivé, ale naopak bylo zjištěno, že v době uzavření úvěrové smlouvy na koupi motorového vozidla již nepracoval, žádného jiného příjmu nedosahoval, natož pak takového, kterým by byl schopen pokrýt dohodnuté splátky sjednané úvěrové platební povinnosti. Za daného stavu věci stěží mohla být jediným důvodem, pro který odsouzený M. Z. nejen neplatil dohodnuté splátky úvěru, ale vozidlo pořízené za úvěrové finanční prostředky prodal třetímu subjektu, pouze ta skutečnost, „že se dostal do problémů s bydlením“.
Za věcné naplnění námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státní zástupkyně považovat ani dovolatelem vyjádřenou pochybnost o průkaznosti způsobené škody ve výši 97.300,- Kč, a to s ohledem na nijak nedoložené a důkaznímu stavu věci odporující údajné tvrzení M. Z., že jednotlivé splátky úvěru již řádně splácí. Pokud dovolatel v této souvislosti poukázal na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 7 Tz 84/99, pak zvolil zcela nepatřičný odkaz, který by bylo na místě použít jen tehdy, pokud by celkové finanční možnosti odsouzeného M. Z. i přes nepravdivou informaci o jeho zaměstnání, dovolovaly přijatý úvěrový závazek uspokojit. Jedině za takto zjištěných skutkových okolností by podle státní zástupkyně skutková podstata přisouzeného trestného činu úvěrového podvodu ze strany M. Z., a tím i dovolatele, nemohla být naplněna materiálně.
Kvalifikovaným způsobem nebyla podle státní zástupkyně podložena také námitka nedostatku dovolatelova zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Při jejím odůvodnění totiž uvedl, že mu odsouzený M. Z. diktoval údaje o svém zaměstnání ze své pracovní smlouvy a tedy neměl důvodu pochybovat o tom, že se jedná o údaje nepravdivé. Podle opatřených skutkových zjištění však tomu tak nebylo a naopak z nich vyplynulo, že na podkladě Z. pravdivé informace, že již nikde nepracuje, jej dovolatel vyzval, aby „zkusil napsat jméno posledního zaměstnavatele“. Je tedy zřejmé, že tak činil s plným vědomím skutečnosti, že s uváděnou nepravdivou výší Z. příjmu dojde k uzavření úvěrové smlouvy, k odebrání vozidla v hodnotě 97.300,- Kč a ke způsobení škody v uvedené výši. Na správném právním závěru o naplnění jeho podvodného záměru nemůže podle státní zástupkyně ničeho změnit ani námitka, že postupoval podle manuálů a dalších obdobných dokumentů vydaných poškozenou společností.
Za jedinou kvalifikovanou, avšak nedůvodnou námitku, považovala státní zástupkyně názor dovolatele, zda jej vůbec lze označit za pachatele nebo za spolupachatele trestného činu, pokud nebyl přímým účastníkem úvěrové smlouvy uzavírané mezi odsouzeným M. Z. a poškozenou společností, když vystupoval pouze jako jejich prostředník. O takto nabízenou formu trestné součinnosti ve formě účastenství se však podle státní zástupkyně nemohlo jednat, protože dovolatel vystupoval v postavení zástupce poškozené úvěrové společnosti a v tomto smyslu měl postavení účastníka předmětné úvěrové smlouvy ze dne 12. 5. 2005. Proto ani tato jediná k věcnému projednání způsobilá námitka nesprávného právního posouzení dovolatelova jednání nemůže ve světle výroku o jeho vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. obstát.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně své písemné vyjádření shrnula tak, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání odsouzeného A. H. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný A. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotil (resp. přehodnotil) výsledky provedeného dokazování, a na tomto podkladě dospěl k vlastní skutkové verzi, s níž spojoval existenci namítaných hmotně právních vad. Uplatněné námitky se tak ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkového stavu věci, ze kterého soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily (viz zejména str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně neponechal bez povšimnutí ani otázku, zda měl inkriminovaný úvěrový vztah standardní průběh či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod I. ÚS 631/05), a k tomu si vyžádal zprávy od poškozené společnosti G. M. M., a. s. Ze zprávy této společnosti ze dne 22. 2. 2007 na č. l. 181 spisu vyplývá, že na předmětné úvěrové smlouvě (uzavřené dne 12. 5. 2005 na částku 97. 300,- Kč, s první splátkou od 12. 6. 2005 /viz č. l. 57/) došla k výše uvedenému datu pouze jediná platba ve výši 3.000,- Kč. O vině obviněných A. H. a M. Z. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. přitom Okresní soud v Příbrami rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 2 T 120/2006-188. Tento rozsudek nabyl ohledně obviněného M. Z. (úvěrového dlužníka) právní moci dne 28. 4. 2007. Z toho lze dovodit, že jeho případné pozdější další platby, jichž se nyní v mimořádném opravném prostředku ve svůj prospěch dovolává obviněný A. H., mohou mít toliko povahu náhrady způsobené škody. Skutková zjištění, ze kterých vycházejí nyní napadená rozhodnutí (viz především výrok a str. 4 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2007), se tak nedostávají do extrémního rozporu s jejich právními závěry.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy se náležitě nezabývaly otázkou rozlišení mezi pachatelstvím trestného činu úvěrového podvodu a účastenstvím na tomto trestném činu a nevypořádaly se též s otázkou jeho zavinění (tzv. subjektivní stránka trestného činu).
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí mj. ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a činem způsobí škodu nikoliv malou (tj. škodu ve výši nejméně 25.000,- Kč /§89 odst. 11 tr. zák./). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), přičemž ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odstavci třetím postačí vzhledem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.). Se zřetelem k povaze projednávaného případu pak Nejvyšší soud dále poznamenává, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být jenom účastník takové smlouvy, tzn. dlužník, věřitel nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může proto být jen pomocníkem ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. R 27/2001 SbRt.).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Skutková zjištění soudů lze stručně shrnout tak, že z nich v prvé řadě vyplynulo, že obviněný A. H. (dovolatel) byl účastníkem inkriminované Smlouvy o úvěru ze dne 12. 5. 2005, uzavřené mezi G. M. M., a. s., na straně jedné a M. Z. na straně druhé, neboť při uzavírání smlouvy zastupoval věřitele a jednal jeho jménem (viz předmětná smlouva na č. l. 57 až 59 spisu). Dále bylo zjištěno, že jednal se znalostí toho, že M. Z. v době sepisování úvěrové smlouvy nebyl nikde zaměstnán. To znamená, že si musel být vědom i toho, že příjmy uvedeného klienta - dlužníka jsou v důsledku výše uvedené skutečnosti značně nejisté. V tomto smyslu si musel být vědom též toho, že vzniklý úvěrový vztah může být ohrožen neplacením stanovených splátek, jak k tomu v daném případě také následně došlo (viz výše). Se znalostí všech těchto rozhodných skutečností pak jednal a věřitele (G. M. M., a, s,), jehož při uzavírání smlouvy zastupoval, podvedl tím, že se s M. Z. podílel na uvedení vědomě nepravdivých údajů o jeho zaměstnání a výši jeho příjmů. To mělo za následek, že M. Z. byl poskytnut úvěr na nákup osobního automobilu ve výši 97.300,- Kč, a to ke škodě výše uvedeného věřitele.
Soudům proto nelze vytknout, jestliže rovněž v jednání obviněného (dovolatele) A. H. spatřovaly trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož znaky naplnil jak po objektivní, tak po subjektivní stránce. Jeho zavinění přitom zahrnovalo jak úmysl (§4 tr. zák.) vztahující se k odstavci 1, tak (přinejmenším) nedbalost (§5 tr. zák.) zahrnující následek podle odstavce 3, tj. následek předpokládaný v kvalifikované skutkové podstatě. S ohledem na to, že dovolatel měl z činu rovněž prospěch a že výše způsobené škody významně převyšovala hranici škody nikoliv malé, která podle §89 odst. 11 tr. zák. činí 25.000,- Kč, lze použití odstavce 3 akceptovat i z materiálního hlediska (§88 odst. 1 tr. zák.).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným. Za těchto okolností pak nelze přiznat opodstatnění ani námitce dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak bylo dovolání obviněného A. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler