ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.875.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 875/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným J. Ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 To 64/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 8/1999, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 11 T 8/1999 v trestní věci obviněných J. Ř., Ing. T. K. a P. H. byl obviněný J. Ř. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2001, č. j. 3 T 128/2001-30, byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2001, č. j. 3 T 128/2001-30, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost C. I., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody vůči obviněnému J. Ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný J. Ř., státní zástupce a poškozený – C. I., a. s., investiční fond v likvidaci, zrušil ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 To 64/2007, napadený rozsudek v celém rozsahu. Ohledně obviněného J. Ř. bylo za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že se uznává vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., s částečnou modifikací skutku, že obviněný „poté, co na základě dohody ze dne 2. 5. 1997 o převodu obchodních podílů, jejíž neplatnost mu nejprve nebyla známa a která byla následně nahrazena dalšími smlouvami o převodu obchodních podílů ze dne 5. 5. 1997 a 3. 7. 1997, na sebe převedl obchodní podíly P. H. a Ing. T. K. ve společnosti 1. B. k. s., s. r. o., a poté, co mu bylo jednateli uvedené společnosti P. H. a Ing. T. K. dne 2. 5. 1997 zřízeno dispoziční právo k bankovním účtům této společnosti, a poté, co byl na valné hromadě dne 5. 5. 1997 jmenován jednatelem uvedené obchodní společnosti, následně v období od 5. 5. 1997 do 28. 7. 1997 jako osoba oprávněná nakládat s účty jím zastupované jmenované společnosti, vybral z účtů uvedené společnosti vedených u I. a p. b., a. s., tyto částky:
- 5. 5. 1997 osobně šekem částku 9.500.000,- Kč
- 6. 5. 1997 osobně šekem částku 2.000.000,- Kč
- 9. 5. 1997 osobně šekem částku 2.500.000,- Kč
- 9. 5. 1997 šekem prostřednictvím P. S. částku 40.000,- Kč
- 12. 5. 1997 šekem prostřednictvím J. P. částku 30.000,- Kč
- 14. 5. 1997 šekem prostřednictvím J. S. částku 970.000,- Kč
- 8. 7. 1997 osobně výběrním lístkem částku 170.000,- Kč
- 16. 7. 1997 osobně výběrním lístkem částku 7.000,- Kč
- 18. 7. 1997 osobně výběrním lístkem částku 41.000,- Kč
- 28. 7. 1997 osobně výběrním lístkem částku 9.500,- Kč
tedy celkem hotovost ve výši nejméně 15.267.500,- Kč,
dále dne 2. 5. 1997 při převodu obchodních podílů převzal pokladnu uvedené obchodní společnosti včetně finanční hotovosti ve výši 3.710.000,- Kč, z těchto peněz pak dne 2. 5. 1997 předal do příruční pokladny uvedené obchodní společnosti částku 100.000,- Kč, dne 6. 5. 1997 složil zpět na účet společnosti částku 5.800.000,- Kč, dne 6. 5. 1997 předal P. H. částku 601.600,- Kč určenou k úhradě závazku společnosti pro věřitele společnosti Ing. D. P. a dne 19. 5. 1997 předal k úhradě závazku společnosti věřitelce společnosti Ing. Arch. R. Ž. částku 900.000,- Kč, avšak zbytek hotovosti v částce nejméně 11.575.900,- Kč si ponechal a použil jednak pro svoji potřebu a jednak blíže nezjištěným způsobem, čímž společnosti 1. B. k. s., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 11.575.900,- Kč.
Za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2001, č. j. 3 T 128/2001-30, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 2004, č. j. 1 T 691/2002-594, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 330/2004, byl obviněný podle §248 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Současně byl podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2001, č. j. 3 T 128/2001-30, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 2004, č. j. 1 T 691/2002-594, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 8 To 330/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se poškozená společnost C. I., a. s., investiční fond v likvidaci, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému J. Ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 12. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. Ř. následně dovolání, a to z důvodu uvedeného v „§265b odst. 1 tr. ř.“, když podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), a dále proto, že byl uložen vedlejší trest, který zákon nepřipouští (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.).
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že podle jeho názoru měla být vina všech spoluobviněných posuzována stejně, neboť nemá-li být porušena zásada rovnosti občanů před zákonem, nelze jednomu z nich přičítat zavinění a u druhého prohlásit, že týž skutek, jehož se dopustil, není trestným činem. Podle dovolatele iniciativa k jednání, které bezprostředně předcházelo tomu, co je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku, vycházela jednoznačně z jednání obou spoluobviněných, kteří nejprve podali inzerát, po němž se všichni seznámili a poté začali společně jednat. Inkriminované neplatné smlouvy podle dovolatele formulovali spoluobvinění Ing. T. K. a P. H., pak je podepsali a teprve nakonec je podepsal sám dovolatel. Neplatnost dvoustranného úkonu přitom nelze nahradit tím, že, jak vyplývá z prohlášení ze dne 3. 7. 1997, se takový úkon jednostranně prohlásí za platný.
Pokud se dovolací soud bude blíže zabývat předmětným řízením, měl by podle dovolatele rovněž posoudit, zda v daném případě bylo v řízení před soudem prvního stupně respektováno ustanovení, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a zda obstojí příkazy soudu druhého stupně, kterými se měl nalézací soud řídit v dalším postupu řízení.
Dovolatel dále namítl, že podle jeho názoru neobstojí ani „uložený vedlejší trest“, neboť nebyl statutárním zástupcem obchodní společnosti a pro nedostatek bezúhonnosti se jím ani nemohl stát.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud po provedeném řízení rozsudkem rozhodl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci se v celém rozsahu zrušuje a věc se přikazuje k dalšímu řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, aby jí projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Zároveň alternativně navrhl, aby jej dovolací soud sám podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „společně obžalovaní J. Ř., P. H. a Ing. T. K. jako společníci 1. B. k. s., s. r. o., (jak je uvedeno v napadeném rozsudku na str. 5) převedli neplatnou dohodou ze dne 2. 5. 1997 své obchodní podíly ve společnosti 1. B. k. s., s. r. o., na obžalovaného J. Ř. a společně pak v období od 2. 5. 1997 z účtu společnosti vybrali částku 11.932.951,20 Kč, kterou použili jednak pro svou potřebu, jednak na úhradu předchozích závazků společnosti ke škodě firmy C. I., a. s., kterým měl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podané dovolání není po formální stránce - pokud jde o obsahové náležitosti - právně perfektní. Nicméně s ohledem na dovolatelem užitou slovní formulaci lze podle názoru státního zástupce dospět k tomu, že jsou uplatňovány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť slovní vyjádření dovolatele koresponduje s tím, jak jsou tyto dovolací důvody zakotveny a pojmenovány v zákoně.
Státní zástupce poté provedl obsahový rozbor dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se závěrem, že námitky dovolatele jsou pouze skutkového charakteru, jimiž se snaží zpochybnit správnost skutkových zjištění a způsob hodnocení důkazů a v podstatě tak přehodnotit skutková zjištění. Dovolací soud je ovšem zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění nalézacího soudu učiněných ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, tzn. namítat, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil a jak postupoval při dokazování. Skutkové námitky směřující proti výroku o vině by podle státního zástupce mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, jestliže by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné trestní věci, a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. To se však v posuzovaném případě nestalo. Dovolatelovy námitky proto podle státního zástupce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podřadit nelze.
Další námitku dovolatele týkající se uloženého trestu zákazu činnosti pak podle státního zástupce lze subsumovat pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že dovolatel poté, kdy na sebe převedl obchodní podíly, byl dne 5. 5. 1997 jmenován jednatelem obchodní společnosti 1. B. k. s., s. r. o., a následně vybral z účtu zmíněné obchodní společnosti inkriminované finanční prostředky. To znamená, že trestného činu zpronevěry se dopustil v přímé a bezprostřední souvislosti s činností, která mu byla následně napadeným výrokem zakázána. Výměra trestu zákazu činnosti byla zároveň stanovena v rámci zákonné trestní sazby. Je tedy zřejmé, že výhrady, jež dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesl, nemohou obstát.
Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce z pověření nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Ř. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku o rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a z jichž zmiňovaných důvodů splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Pokud dovolatel po uplynutí lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.) i lhůty uvedené v §265h odst. 1 tr. ř. uplatněné dovolací důvody nad rámec vymezený v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. rozšířil též o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nebylo k této části dovolání možno přihlížet.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným jak výrok o vině, tak na něj navazující výroky napadeného rozsudku. Své dovolání založil na tvrzení, že vina všech spoluobviněných měla být posuzována stejně a nikoliv výlučně k jeho tíži, neboť jednali společně a iniciativa k trestné činnosti navíc vzešla ze strany spoluobviněných Ing. T. K. a P. H. Zhodnocení provedeného dokazování proto podle něj nemůže vyznít tak, aby někomu ze spoluobviněných bylo přičítáno zavinění a u druhého dovozen závěr, že týž skutek není trestným činem. S namítaným vadným hodnocením provedených důkazů pak dovolatel spojoval názor, že napadené rozhodnutí nemůže ve vztahu k jeho osobě obstát a že je třeba je zrušit a věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí, popř. po zrušení rozsudku zprostit dovolatele obžaloby podle §226 písm. b/ tr. zák., tzn. rozhodnout také v jeho případě se stejným výsledkem jako u již pravomocně zproštěných spoluobviněných.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 21 až 28) i z jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně odvolací soud založil závěr o tom, že se obviněný (dovolatel) dopustil skutku popsaného pod bodem II/ výroku napadeného rozsudku, který poté právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č.265/2001 Sb. Tyto skutkové a právní závěry jsou zároveň v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. v rozsudku vyloženy a odůvodněny. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí mimo jiné vypořádal i se vznesenou procesní námitkou, jež se vztahovala k otázkám totožnosti stíhaného skutku (viz str. 28, 29).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že část dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je dále nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V tomto smyslu pak Nejvyššímu soudu vytkl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svých rozhodnutích vykládá příliš restriktivně. V posuzované věci však podle názoru Nejvyššího soudu o takový restriktivní výklad nejde, neboť soudy učinily své skutkové závěry po vyhodnocení (analýze) celé řady provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a odvolací soud pak na tomto základě ve věci rozhodl, když z podnětu řádných opravných prostředků současně odstranil vady, které v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zjistil. Dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem konečně výše uvedený extremní nesoulad ani nenamítal.
Pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze podřadit ani další procesní námitku dovolatele, v níž se naznačuje, že v řízení mělo dojít k porušení principu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zároveň nelze přehlédnout ani to, že dovolatel k výše uvedené otázce neuplatnil jakoukoliv bližší argumentaci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Se zřetelem k povaze projednávané věci by napadené rozhodnutí bylo zatíženo shora uvedenou vadou, jestliže by obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti (§49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák.) za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s touto činností. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. U trestu zákazu činnosti zákon stanoví sazbu v rozpětí jeden rok až deset let (§49 odst. 1 tr. zák.).
Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítl, že nebyl statutárním zástupcem obchodní společnosti, kterým se nemohl stát pro nedostatek bezúhonnosti, a z toho důvodu mu nemohl být uložen vedlejší trest (tj. trest zákazu činnosti), je tato námitka z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že podle §49 odst. 1 tr. zák. soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustí-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle §50 odst. 1 tr. zák. pak trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejichž výkon upravuje zvláštní předpis. Není vyloučeno, aby v konkrétním případě byl zákaz činnosti vymezen širším způsobem tak, že bude postihovat několik kategorií činností, anebo že půjde o zákaz činností spadajících pod různé kategorie. Smyslem uvedeného trestu totiž je, aby byla umožněna jeho diferenciace v tom směru, aby mohl různým způsobem vyloučit (delimitovat) takové aktivity konkrétního pachatele, jaké si vyžaduje dosažení účelu trestu. S přihlédnutím k povaze projednávané věci je pak třeba dále odkázat na obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“), díl IV. (společnost s ručením omezeným), kdy podle §125 odst. 1 písm. f) ObchZ patří do působnosti valné hromady jako nejvyššího orgánu společnosti mj. jmenovat a odvolávat jednatele. Z ustanovení §133 odst. 1 ObchZ pak vyplývá, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů, kdy každý z nich je oprávněn jednat jménem společnosti samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Zastoupení jako oprávnění jednat za někoho jeho jménem (obecně) upravuje občanský zákoník (dále jen „OZ“) v ustanovení §22 a násl. Podle §23 OZ zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že obviněný (dovolatel) J. Ř. čin spáchal jako jednatel společnosti 1. B. k. o. s., s. r. o., kterým byl jmenován dne 5. 5. 1997, a to na základě rozhodnutí valné hromady této společnosti. Právě tato okolnost mu umožnila nakládat s účty jím zastupované společnosti a následně se dopustit inkriminovaného jednání. Soud tedy zjistil souvislost mezi výkonem činnosti obviněného (dovolatele) jako statutárního orgánu uvedené obchodní společnosti a spácháním trestného činu. Na tomto podkladě mu proto vedle trestu odnětí svobody uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce při zastupování všech obchodních společností a družstev v zákonné výměře (§49 odst. 1 tr. zák.) osmi let. Dopustil se však terminologické chyby, jestliže ve výroku o trestu zákazu činnosti i v odůvodnění rozsudku (str. 31) ztotožnil funkci statutárního orgánu - podle zákona oprávněného jednat za společnost - s funkcí „statutárního zástupce“, kterým obviněný (dovolatel) ve skutečnosti nebyl.
Podle názoru Nejvyššího soudu však zjištěná vada nemá takový význam, aby pro ni výrok o trestu zákazu činnosti nemohl obstát, neboť z obsahu napadeného výroku i z odůvodnění rozsudku dostatečně vyplývá, že účelem uloženého trestu bylo zabránit obviněnému (dovolateli) v zastupování obchodních společností a družstev, tj. znemožnit mu, aby po stanovenou dobu jménem takových subjektů jednal a vykonával aktivity, s nimiž bylo spáchání trestného činu spojeno. Zároveň nelze pochybovat o tom, že projednání dovolání spojené s případným formulačním upřesněním výroku o trestu zákazu činnosti by v podstatě nijak významněji nemohlo změnit (zlepšit) postavení dovolatele. Nelze tedy dospět k závěru, že by v daném případě nebylo možno na právní moci a stabilitě napadeného rozhodnutí (pokud jde o výrok o trestu) spravedlivě trvat. Projednávaná otázka pak nemá větší význam ani po právní stránce.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného J. Ř. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler