ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.923.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 923/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 o dovolání podaném obviněným R. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2008, č. j. 3 To 984/2007-145, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 182/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 10 T 182/2007, byl obviněný R. N. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v době od 30. 6. 2005 do 14. 2. 2007 neplnil řádně svou zákonnou vyživovací povinnost ke svým nezletilým dětem R. N., R. N., D. N. a P. N., které žijí v K., u své matky J. P., a to přesto, že konkrétní výše vyživovací povinnosti mu byla určena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. Nc 183/2000 měsíčními částkami 600,- Kč na syna R., 550,- Kč na syna R., 500,- Kč na syna D. a 400,- Kč na dceru P. splatnými vždy předem do každého pátého dne v kalendářním měsíci k rukám matky dětí; v uvedeném období obžalovaný na výživném zaplatil pouze v dubnu 2006 částku 800,- Kč, v květnu 2006 částku 800,- Kč, v červnu 2006 částku 1.000,- Kč, v srpnu 2006 částku 900,- Kč, v říjnu 2006 částku 1.000,- Kč a v listopadu 2006 částku 600,- Kč; v důsledku hrozícího nebezpečí hmotné nouze nezletilých dětí byl Městský úřad v K. nucen od července 2005 do prosince 2006 poskytovat matce dětí na jejich výživu příspěvek za neplatícího otce; obžalovaný tak za uvedené období dluží k rukám Městského úřadu v K. částku 31.800,- Kč a k rukám J. P. částku 4.100,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §213 odst. 3 tr. zák., odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 3 To 984/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 1. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. N. následně dovolání, které současně směřovalo proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve provedl vlastní rekapitulaci soudem zjištěného skutkového stavu věci a na jejím podkladě dospěl k závěru, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti se tohoto trestného činu dopustil pouze v základní skutkové podstatě (§213 odst. 1 tr. zák.).
Dovolatel připomněl především svoji složitou situaci vzniklou tím, že musel opustit společnou domácnost s matkou svých nezletilých dětí J. P., protože začala žít s jiným mužem, a že si obtížně a neúspěšně hledal zaměstnání. Matce dětí nechal své bytové zařízení a vzdal se i svého podílu na dědictví ve prospěch strýce, jenž matku s dětmi nechal bydlet v domku, který z uvedeného prospěchu získal. Přesto podle svých schopností a možností se o své děti staral, přestože mu jejich matka původně řekla, že od něj nic nechce. V případech, kdy peníze měl, snažil se výživné alespoň částečně platit. Pokud děti cca 2x za měsíc pobývaly u něj, sám je po tyto dny živil a kupoval jim různé věci (např. R. horské kolo za asi 1.200,- Kč a boty za 500,- Kč, D. dres za 1000,- Kč). Tyto skutečnosti podle dovolatele vyvracejí, že by svoji vyživovací povinnost neplnil úmyslně, a podle jeho přesvědčení děti nebyly ani v nebezpeční nouze, neboť nijak nestrádaly ani nehladověly.
Ve výše uvedené souvislosti dovolatel soudům rozhodujícím v projednávané věci vytkl, že v jemu podobných případech jsou otcové odsuzováni toliko podle §213 odst. 1 tr. zák. a ustanovení odstavce 3 soudy používají jedině v odůvodněných případech, kdy povinný otec své děti skutečně neživí podle svých schopností a možností a v důsledku toho je pak uvede do stavu nouze. V dovolatelově věci však dětem stav nouze nehrozil, což lze mj. dovodit i z toho, že matka dětí nevyvíjela nijak intenzivní snahu k tomu, aby příspěvek na děti získala. Podle dovolatelova přesvědčení došlo k rozhodnutí o užití odstavce 3, a to již v podané obžalobě, zřejmě proto, že státní zástupkyně „uviděla, že jde o čtyři děti“. Podle dovolatelova názoru bylo jeho jednání či opominutí chybně právně posouzeno, neboť vyživovací povinnost sice neplnil, ale jen podle §213 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2008, č. j. 3 To 984/2007-145, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň alternativně navrhl, aby dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem, jímž jej uzná vinným trestným činem podle §213 odst. 1 tr. zák. a uloží mu trest do poloviny zákonné sazby.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolatelem uplatněné námitce, že má všechny čtyři děti u sebe dvakrát do měsíce po dobu dvou až tří dnů, kdy je živí, kupuje jim v té době věci a nemůže se tak dopouštět trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. v úmyslné formě, uvedla, že tato skutečnost není způsobilá zabezpečit obviněnému mírnější posouzení jeho zavinění ve smyslu nedbalosti, neboť za výživné ve smyslu ustanovení §213 tr. zák. nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině. Dále připomněla, že obviněnému byla stanovena povinnost hradit výživné na čtyři nezletilé děti k rukám jejich matky, jíž děti byly svěřeny do výchovy a která také rozhoduje o tom, na jaké potřeby budou prostředky na výživu dětí použity, a to zvláště za situace, kdy finanční situace této neúplné rodiny je taková, že standardně odůvodněné potřeby dětí jsou placeny i z veřejného rozpočtu. Obviněnému bylo navíc výživné stanoveno soudním rozhodnutím, takže nelze pochybovat o tom, že si své vyživovací povinnosti musel být vědom. Míru jeho zavinění v posuzovaném období nemohl změnit ani dřívější náhled matky nezletilých dětí, která obviněnému zpočátku, v období nevážícím se k období, pro které je trestně stíhán, tvrdila, že nemusí na nezletilé děti výživné hradit. Navíc není ani pravdou, že by se obviněný na výživě dětí podílel v naturální formě, že by se vzdáním se svého dědického podílu na majetku svého strýce podílel na zajištění jejich bydlení, neboť dědictví se ve skutečnosti vzdala matka obviněného a její sestra. Závěr o tom, že obviněný nehradil výživné v soudem stanovené výměře úmyslně, je pak dle názoru státní zástupkyně podporován i zjištěním soudu, že obviněný značnou část svých finančních prostředků věnoval na úhradu svých nikoli nutných potřeb, konkrétně na cigarety.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že dostatečně prokázána byla i existence okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že oprávněné osoby byly vydány nebezpečí nouze. Z formulace použité v zákoně totiž vyplývá, že stav nouze nemusí u oprávněné osoby skutečně nastat, ale postačí, že takový stav v důsledku jednání pachatele hrozí. To znamená, že v důsledku neplnění vyživovací povinnosti povinným dojde k situaci, že oprávněné osoby, jimiž se rozumí osoby vyživované, by si samy nemohly bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. V daném případě matka nezletilých dětí byla samoživitelka, odkázána na sociální dávky a bezpochyby závislá na plnění výživného ze strany obviněného. Pokud tento výživné neplatil, příspěvek na výživu nezletilých dětí za obviněného poskytoval Městský úřad v K. Výslechem matky nezletilých přitom bylo zjištěno, že bez příspěvku na výživu od městského úřadu by nebyla schopna zajistit základní životní potřeby dětí, jako je ošacení a jídlo. Bez jakýchkoli pochybností tedy bylo prokázáno, že obviněný neplněním vyživovací povinnosti vystavil své čtyři nezletilé děti nebezpečí nouze.
Své vyjádření shrnula státní zástupkyně tak, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. zjevně neopodstatněně, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný R. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být relevantně naplněna, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah a výsledky dokazování a na tomto základě dospívá k závěru, že trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. měl být uznán vinným jen v základní skutkové podstatě (§213 odst. 1 tr. zák.). Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek dílem nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení pro sebe příznivější skutkové verze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů v jeho případě vycházely, neumožňoval dovodit jeho úmyslné zavinění (§4 tr. zák.) ani naplnění znaku nebezpečí nouze u oprávněných osob (nezletilých dětí) podle odstavce 3 §213 tr. zák. a že měl být proto uznán vinným toliko trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, vydá-li tímto činem oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Pokud jde o odstavec 1, zákon alternativně stanoví jak zavinění úmyslné (§4 tr. zák.), tak zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.). Pokud jde o odstavec 3 (tzv. kvalifikovaná skutková podstata s vyšší trestní sazbou), pak vzhledem k ustanovení §6 písm. b) tr. zák. postačí toliko zavinění z nedbalosti. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba poukázat na to, že soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Soud musí přihlížet především ke zjištěným možnostem a schopnostem pachatele uvedenou povinnost v inkriminovaném období plnit (srov. přiměřeně T 257 sv. 9/2001 Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK). Dále je třeba připomenout, že výživným se rozumí nejen výživné poskytované v penězích, ale i výživné v tzv. naturální formě, přičemž výživným tu je nejen poskytování stravy, ale i ošacení, řádného bydlení, péče o zdraví apod. Naproti tomu za výživné ve smyslu ustanovení §213 tr. zák. nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí v kvalitě předpokládané ustanovením §96 zákona o rodině (ke zmiňovaným otázkám srov. přiměřeně např. R 17/1997 SbRT., R 26/1982-1 SbRt.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §213 odst. 3 tr. zák. (pachatel vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze) je naplněna, vznikne-li situace, že v důsledku neplnění vyživovací povinnosti pachatelem by si oprávněná (vyživovaná) osoba sama bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, nemohla opatřit ani základní prostředky k životu. Jejich míra se posuzuje jak objektivně ve vztahu k současné přiměřené životní úrovni, tak subjektivně s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného (srov. R 42/1982 SbRt.). Z formulace použité v zákoně pak vyplývá, že stav nouze nemusí u oprávněné osoby skutečně nastat; postačí že tento stav v důsledku jednání pachatele hrozí.
V posuzovaném případě byla podle zjištění soudu dovolateli stanovena vyživovací povinnost v občanskoprávním řízení, což dovolatel věděl. Zároveň musel znát i rozsah stanovené vyživovací povinnosti i to, že platby na výživné svých čtyř nezletilých dětí musí poukazovat k rukám jejich matky, které byly děti svěřeny do výchovy a která tudíž byla oprávněna i povinna rozhodovat o tom, na jaké potřeby nezletilých a jakým způsobem bude zasílané výživné použito. Obviněný za inkriminované období téměř dvou let (od 30. 6. 2005 až 14. 2. 2007) poskytl na výživném pouze pět plateb v různé (menší) výši, jinak na tuto povinnost zcela rezignoval. Její plnění přitom nebylo možno nahradit poskytováním různých dárků (např. jízdní kolo, dres apod.), jak bylo již výše konstatováno. Možnostmi obviněného (dovolatele) vyživovací povinnost plnit se soud prvního stupně podrobněji zabýval na str. 5, 6 odůvodnění svého rozhodnutí a provedené důkazy vyhodnotil se závěrem, že byl objektivně schopen na výživné svých nezletilých dětí přispívat, pokud by tak skutečně hodlal činit. Protože obviněný (dovolatel) jednal se znalostí všech výše popsaných rozhodných skutečností, soud dovodil jeho zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.). Tento závěr soudu prvního stupně posléze akceptoval i odvolací soud (viz str. 3 usnesení).
Oba soudy zároveň vycházely ze zjištění, že za stavu, kdy obviněný (dovolatel) vyživovací povinnost neplnil a matka nezletilých se nacházela ve velmi obtížné finanční situaci, hrozilo dětem nebezpečí nouze (tj. nemožnost uspokojování jejich základních potřeb), přičemž k jeho odvrácení bylo v daném případě nezbytně třeba zásahu Městského úřadu v K. v podobě příspěvku matce na výživu dětí za neplatícího dovolatele, a to v době od července 2005 do prosince 2006 (viz str. 6, 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ačkoliv soudy zjištěný skutkový stav věci nesvědčí o tom, že by dovolatel chtěl výše uvedený stav vyvolat úmyslně, a to ani ve formě srozumění, lze ve vztahu k odstavci 3 §213 tr. zák. dovodit jeho zavinění z nedbalosti (§5 písm. a/ tr. zák.), když za dané situace (dlouhodobého neplnění vyživovací povinnosti) musel vědět, že nezletilým dětem může z jeho jednání vzniknout nebezpečí nouze, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že toto ohrožení nezpůsobí.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tedy ani vadami předpokládanými v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného R. N. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler