ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1140.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1140/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. k. d. P., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o 464.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 307/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. ledna 2007, č. j. 18 Co 215/2006 - 77, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. února 2006, č.j. 12 C 307/2005-52, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 464.080,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % a to od 15.7.2005 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. zamítl návrh žalobce, aby žalovaná zaplatila úrok z prodlení ve výši 1,5 % od 7.7.2005 do 14.7.2005 z částky 464.080,- Kč. Výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.564,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem nemovitosti-prodejny potravin v P., zapsané na LV č. 12423 pro katastrální území P., postavené na parcele č. 5526/30 a výměře 442 m². K uvedenému pozemku a k pozemku par. č. 5526/36 o výměře 92 m², který navazuje na pozemek parc. č. 5526/30 a souvisí s provozem vlastní budovy, měl žalobce právo trvalého užívání na základě smlouvy o odevzdání národního majetku ze dne 30.8.982. Žalobce dne 10.7.2000 v souladu se zákonem č. 103/2000 Sb., kterým bylo do občanského zákoníku vloženo ustanovení §879c, požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Poté, co ustanovení §879c o.z. bylo s účinností od 30.6.2001 zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, zrušeno, uzavřel žalobce se žalovanou podle §60c zák. č. 219/2000 Sb. dne 9.9.2003 kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, za kupní cenu 464.080,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku článek II.“ dnem 31.12.2004 jako neústavní zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními §879c a §879e o.z., požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny z důvodu neplatnosti kupní smlouvy. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v §879c o.z., vzniklo mu vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo
k „rehabilitaci“ dříve zrušeného §879c o.z. a k obnovení stavu založeného tímto ustanovením. Kupní smlouva, kterou žalobce se žalovanou uzavřel, jejímž předmětem byly pozemky splňující předpoklady stanovené v §879c odst. 1 a 4 o.z., je proto absolutně neplatná podle §39 o.z. pro rozpor s nastalým právním stavem a s ústavním pořádkem. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť zaplacením kupní ceny vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci podle §457 o.z. vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. ledna 2007,
č.j. 18 Co 215/2006-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. změnil tak,
že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 464.080,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % z této částky od 15.7.2005 do zaplacení, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 18.564,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku
a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Shodně s citovaným nálezem Ústavního soudu ČR dovodil, že zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil vztah založený ustanoveními
§879c, §879d až §879e o.z. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce měl v trvalém užívání předmětné pozemky, u nichž v souladu s podmínkami §879c o.z. požádal o jejich převod do vlastnictví. Po zrušení tohoto ustanovení části druhou článek II. zákona 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona
č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu pozemků za kupní cenu 464.080,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Podstatou sporu tak zůstalo posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004 na ustanovení §879c až 879e o.z. a jejich použitelnosti na současné poměry účastníků. Odvolací soud uzavřel, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ dříve zrušeného ustanovení §879c o.z., a to bez ohledu na fakt, že Ústavní soud ČR nemá povahu tzv. pozitivního zákonodárce. Z ústavního nálezu dále vyplynulo, že zákon
č. 229/2001 Sb. řešil komplexně bezplatný převod pozemků tak, že jedné skupině vybraných subjektů bezúplatné získání pozemků umožnil, jiným skupinám toto získání podstatně ztížil, konkrétně subjektům nacházejícím se v legitimním očekávání podle
§879c o.z. Touto nerovností došlo k porušení článku 1 Listiny základních práv
a svobod. Pokud tedy žalobce uzavřel dne 9. 9. 2003 kupní smlouvu ohledně pozemků, které, jak vyplynulo ze shora citovaného ústavního nálezu, již byly v jeho vlastnictví, pak kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná podle §39 o.z., když svým obsahem a účelem odporuje článku 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen žalované dne 13. února 2007
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 15. února 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a podává
je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky platnosti či neplatnosti kupní smlouvy v návaznosti na případné „oživení“ §879c o.z. Namítá, že toto ustanovení není ani na základě nálezu ÚS č. 278/2004 Sb. v současné době součástí právního řádu ČR
a tudíž není předpisem, který by bylo možno aplikovat. I pokud by součástí právního řádu ČR bylo, nebylo by je možno aplikovat s ohledem na existenci jiných právních předpisů, jejichž účinnosti se citovaný nález nedotkl. Dále namítá, že vyhovění žalobě brání platnost právního úkonu, na jehož základě jí byla zaplacena požadovaná částka,
v důsledku čehož na její straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Dále dovolatelka poukazuje na §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého práva
a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Z těchto důvodů žalovaná dovozuje, že před vydáním citovaného nálezu
se právo trvalého užívání, které žalobce měl k předmětným pozemkům, transformovalo na výpůjčku, což znamená, že pokud by pozemky nekoupil, nemohl by je nabýt bezplatně, neboť ani po případném oživení §879c o.z. nesplňoval podmínku trvalého užívání pozemků, a to se tudíž nemohlo transformovat ve vlastnictví. Kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je proto platným právním úkonem a žalované tak přijetím kupní ceny nevzniklo bezdůvodné obohacení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalobce vyjádření ze dne 5. března 2007. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, zejména upozorňuje, že žalovaná nijak nečiní sporným žalobcem vylíčené skutkové okolnosti ani předložené důkazy a činí je v tomto nespornými. Přesto žalobce poukazuje na jiné nálezy Ústavního soudu ČR, zejména část nálezu ze dne 31.10.2001, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 424/2002 Sb. a ze dne 18.8.2004, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 512/2004, kde je uplatněn princip cessante ratione legis, cessat lex ipsa, podle něhož musí nutně zaniknout (po „oživení“
§879c o.z.) jiná úprava dotýkající se trvalého užívání, tj. právě §§60a, 60c, podle nichž se kupní smlouva uzavírala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním a bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadený rozsudek ve věci samé totiž není rozhodnutím měnícím (odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně potvrdil podle §219 o.s.ř., když jej formálně změnil jen ve lhůtě k plnění), resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl odvolacím soudem později zrušen.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný
v dovolání žalovanou, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.
Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne
9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, kde byl mimo jiné přijat závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb, se obnovil právní stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e o.z“. Otázkou platnosti kupních smluv
o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007 se závěrem, že „kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 o.z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879 o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1.7.2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (§457 o.z.).“
Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, byly řešeny kromě citovaného nálezu a rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, 22 Cdo 2316/2006,
22 Cdo 2506/2006, 22 Cdo 2490/2006, 28 Cdo 4270/2007, 28 Cdo 2797/2007,
30 Cdo 3236/2007.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam a proto dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost podle
§243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona odmítl.
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu