ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.146.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 146/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – M. z. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2004, č.j. 1 Co 111/2004-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 24.10.2001, po připuštění její změny, vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost žalobci se písemně omluvit a zaplatit mu nemajetkovou újmu v penězích ve výši 400.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v období od 8.4.1998 do 31.3.2001 vykonával funkci likvidátora M. z. p. „v l.,“ kde byla žalovanou v době od 5.4.2000 až do 31.8.2000 provedena kontrola. O jejím výsledku žalovaná následně zpracovala Protokol č. 1/2000, který podle žalobce obsahuje nepravdivé údaje a nezákonné obvinění žalobce z porušování zákona a z trestné činnosti s tím, že žalovaná v této souvislosti podala dne 9.4.2001 Okresnímu státnímu zastupitelství v J. „Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu.“ Tím mělo dojít k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na jeho čest a důstojnost.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č.j.
37 C 104/2001-86, tak, že zamítl žalobu na písemnou omluvu ve znění výroků I., II.
a III.: „Omlouváme se Vám tímto, že v Protokolu č. 1/2000 o kontrole M. p. „v l.“ v J. jste byl jako likvidátor kontrolované osoby neoprávněně obviněn z porušování zákona a z páchání trestné činnosti“ (výrok I.). Omlouváme se Vám tímto, že v Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podaného Ministerstvem zdravotnictví České republiky Okresnímu státnímu zastupitelství v J. dne 9.4.2001, sp. zn. PRO/26/257, jste byl jako zástupce státu ve S. r. M. z. p. zcela neoprávněně obviněn z tolerování porušování právních předpisů a statutu pojišťovny a z jednání v rozporu se statutem a právními předpisy (výrok II.). Omlouváme se Vám tímto, že v Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podaného Ministerstvem zdravotnictví České republiky Okresnímu státnímu zastupitelství v J. dne 9.4.2001, sp. zn. PRO/26/257, jste byl jako likvidátor M. z. p. zcela neoprávněně obviněn z toho, že jste: 1) neoprávněně rozhodl o vyplácení třináctých platů a odměn zaměstnancům pojišťovny a třináctého platu ve svůj prospěch, 2) hlasoval pro vyplacení odměn členům rady a jako orgán, na kterého přešla pravomoc statutárního orgánu v rozsahu stanoveného zákonem, tedy úkony směřující k likvidaci společnosti, nezabránil tomuto jednání Správní rady, 3) si neoprávněně nechal proplácet cestovní příkazy v uvedené výši“ (výrok III.). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy (výrok IV.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 23. srpna 2002, č.j. 37 C 104/2001-59, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č.j. 1 Co 103/2003-77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu, že se před rozhodnutím nezabýval návrhy žalobce na připuštění změny žaloby.
Soud prvního stupně provedl důkazy přípisem Ministerstva zdravotnictví ČR z 9.4.2001 PRO 26/257, POJ 130/12, oznámením o skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu, Statutem M. z. p., Protokolem č. 1/2000 o výsledku kontroly v J. č.j. 198/SPZ/00, rozhodnutím o námitkách proti protokolu č.j. 12857/00. Soud nepřipustil provedení dalších listinných důkazů navržených žalobcem, „neboť s ohledem na právní názor soudu se jevily jako nadbytečné.“ Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce v období od 8.4.1998 do 31.3.2001 vykonával funkci likvidátora M. z. p. „v l..“ době od 5.4.2000 do 31.8.2000 provedla žalovaná ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR kontrolu v uvedené zdravotní pojišťovně ve smyslu ustanovení §2 písm. b) zákona
č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. O kontrole byl kontrolní skupinou žalované pořízen v souladu se zákonem protokol, ve kterém byly popsány zjištěné nedostatky a pochybení, a následně kontrolní skupina podala též trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu žalobcem. Jednalo
se zejména o to, že v době likvidace pojišťovny byly zaměstnancům i žalobci vyplaceny třinácté platy. Členům správní rady byly vyplaceny odměny v celkové výši 80.000,- Kč, včetně žalobce. Žalobce dále od května 1998 předkládal M. z. p. k proplacení cestovní příkazy v celkové hodnotě 121.329,- Kč. Ve smyslu §15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, se pořizuje o kontrolním zjištění protokol, jak bylo učiněno i v tomto případě. V protokole byl uveden popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny. Do protokolu byly podány námitky, o kterých bylo Ministerstvem zdravotnictví ČR rozhodnuto.
Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §11
a §13 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dovodil, že ze strany žalovaného nedošlo k protiprávnímu jednání, neboť prováděnou kontrolou konal pouze svou zákonem stanovenou povinnost a zjištění se promítla v Protokolu č. 1/2000, který byl vypracován též v souladu s právními předpisy. Za této situace nemohlo tedy dojít
ze strany žalované k zásahu do osobnostních práv žalobce. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by mu vznikla nějaká újma.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2004, č.j.
1 Co 111/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud dovodil, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je, když k němu došlo v rámci uplatnění subjektivních práv nebo oprávněných zájmů u soudu nebo jiných orgánů, nebo v rámci plnění povinností uložených zákonem. I zde je třeba dbát principu společenské přiměřenosti, tedy zejména toho, zda takový zásah lze považovat za nutný. Požadavek nutnosti zásahu v sobě zahrnuje podmínku, aby ten, kdo
do občanské cti jiného takto zasahuje, jednal v dobré víře. Za těchto uvedených podmínek nelze považovat za neoprávněný zásah do občanské cti uvedení difamujících tvrzení ani v protokole ani v trestním oznámení, pokud je to předmětem odůvodněno. V dané věci pokládá i odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně,
že vypracováním protokolu o kontrole vykonávala žalovaná zákonem stanovenou povinnost. Podáním trestního oznámení pak vykonávala své subjektivní právo, a nelze tedy dovodit, že by výkonem své povinnosti a práva došlo k neoprávněnému zásahu
do osobnostních práv žalobce, když žalobce v řízení neprokázal (ani netvrdil),
že by žalovaná jako zpracovatelka protokolu o kontrole a oznamovatelka skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu nebyla v dobré víře. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani případné nesprávnosti protokolu o kontrole, popřípadě výhrady žalobce k nesprávnému postupu při jeho zpracování, ani skutečnost, že trestní oznámení podané žalovanou bylo vyšetřovatelem odloženo. Proto ani odvolací soud nepokládá provedení dalších žalobcem navržených důkazů za potřebné pro posouzení dané věci, jestliže nejde o důkazy, jimiž by byl prokazován nedostatek dobré víry žalované.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá zejména,
že neoprávněný zásah do jeho občanské cti spočíval v nepravdivých údajích obsažených v Protokolu č. 1/2000 o kontrole M. z. p. „v l.“ provedené žalovanou, což se nakonec prokázalo následně v trestním řízení. Porušením povinností žalované jako zpracovatelky protokolu o kontrole tedy došlo k zásahu do osobnostních práv dovolatele, a právní posouzení odvolacího soudu je proto nesprávné. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, kterými měla být prokázána žalobcova tvrzení, že žalovaná při zpracování protokolu vycházela z nepravdivých skutečností, což bylo rozhodující pro posouzení projednávané věci. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, zásadně neliší
od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu
se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2006,
sp. zn. 30 Cdo 1107/2006, uveřejněný v časopise Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem RNs C 4505, ročník 2006). O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod číslem RNs C 3188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník 2006). Takový zásah do osobnostních práv však zůstává povoleným za předpokladu,
že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty
k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Právě o otázku možného excesu jde v souzeném případě, kdy bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
V projednávané věci je nepochybné, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít jednak při plnění povinností stanovených zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, tj. při podání revizního protokolu příslušným kontrolním orgánem, jednak při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva žalovanou, a to podáním trestního oznámení vycházejícího z provedené kontroly. Za této situace je neoprávněnost zásahu vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání a jestliže zásah nevybočil z rámce daného platnými předpisy. Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák. nejsou ani projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny
v prostředí oprávněném věc řešit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, uveřejněné pod číslem RNs C 972 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník 2002). Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit
pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě Protokolu č. 1/2000 o výsledku provedené kontroly je hlavním z kritérií
pro posouzení této otázky, zda předmětný zásah žalované bezprostředně spočíval v realizací zákonem stanovených povinností. U podání trestního oznámení je určujícím posouzení, zda z hlediska obsahu a cíle je odůvodněn předmětem provedené kontroly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že při svém rozhodování z uvedených zásad vycházel a věc takto posuzoval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. – vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která měla spočívat v tom, že v řízení nebyly provedeny důkazy, které navrhoval.
Na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má - ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - ve věci samé zásadní význam po právní stránce, nelze usuzovat z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je tomu tak proto, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem jít nemůže. Uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. z uvedených příčin přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rovněž založit nemůže [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 6, ročník 2006].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu