ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1814.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1814/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Š., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 106/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2006, č. j. 11 Co 588/2006 - 190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 21. dubna 2006, č. j.
17 C 106/2001-163, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 2. června 2006, č. j.
17 C 106/2001-175, určil, že „vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu M. k., katastrální pracoviště F. – M. na LV č. 1729 pro k.ú. F., obec F. – M., tj. domu čp. 2533 na parc. č. 1250/3, jiné stavby bez čp. na parc. č. 1250/7, spolu s parcelami čp. 1250/3 zast. pl. a nádvoří o výměře 137 m2, p.č. 1250/7 zast. pl. a nádvoří o výměře 42 m2, p.č. 1250/1 zahrada o výměře 522 m2, je žalobce Libor Řeha“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 12. 1998 byla mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující uzavřena kupní smlouva o převodu označených nemovitostí za kupní cenu ve výši 310.000,- Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 1. 7. 1999. Dne 21. 12. 1998 žalovaná jako zástavní věřitelka a žalobce jako zástavce uzavřeli dále zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti a jež byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 21. 12. 1998, a to k zajištění závazku žalobce (dlužníka) ze smlouvy o půjčce částky 310.000,- Kč uzavřené dne 21. 12. 1998 mezi účastníky (která byla splatná do 21. 3. 1999), v jejímž čl. II. se uvádí, že závazek vyplývající z této smlouvy je zajištěn vystavenou vlastní směnkou, dále zástavní a kupní smlouvou k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka zapsaných na LV č. 1729, k.ú. F., obec F.-M. Dále bylo zjištěno, že dne 21. 12. 1998, jako druhá v pořadí, byla mezi žalobcem jako dlužníkem a žalovanou a M. H. jako věřiteli uzavřena další smlouva o půjčce téže částky, která byla zajištěna vlastní směnkou vystavenou žalobcem M. H. na částku 310.000,- Kč splatnou dne 21. 3. 1999, a zástavní smlouvou k předmětným nemovitostem ve vlastnictví dlužníka. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 40 C 111/2002, v němž se žalobce domáhal proti žalované D. U. zaplacení částky 310.000,- Kč s příslušenstvím, pak soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem pro uznání ze dne 27. 8. 2002, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2002, bylo žalované D. U. uloženo zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 60.000,- Kč s přísl. bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno. Tuto žalobu odůvodnil žalobce tím, že „žalovaná U. jej požádala, aby jí ručil při uzavření smlouvy o půjčce, žalobce však zjistil, že nemá být ručitelem, nýbrž že si má částku 310.000,- Kč sám půjčit od I. Š. Smlouvu o půjčce uzavřít nechtěl, ale žalovaná jej ubezpečila, že celou půjčku v plném rozsahu uhradí a to nejpozději ke dni 21. 3. 1999; proto smlouvu o půjčce s I. Š. uzavřel. Po podpisu mu byla vyplacena částka 290.000,- Kč, když částku 60.000,- Kč si paní Š. ponechala jako úrok za měsíce leden, únor a březen 1999, ze zbývající částky 250.000,- Kč zapůjčil žalobce U. částku 170.000,- Kč“; ta potvrdila, že od něj převzala částku 170.000,- Kč, a do 21. 3. 1999 se mu zavázala vrátit 250.000,- Kč. Dále bylo v dané věci výpověďmi svědků prokázáno, že žalobce neměl v úmyslu své nemovitosti prodat a že kupní smlouva byla dne 21. 12. 1998 sepsána pouze z důvodu zajištění závazku ze smlouvy o půjčce; naopak neprokázaným zůstalo tvrzení žalované, že žalobce obdržel částku 310.000,- Kč dvakrát. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků ze dne 21. 12. 1998 o prodeji předmětných nemovitostí je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť byla uzavřena za účelem zajištění pohledávky žalované ze smlouvy o půjčce uzavřené se žalobcem téhož dne (pro případ včasného nezaplacení půjčky žalobcem mělo na žalovanou přejít vlastnické právo k nemovitostem). I když ze samotného textu kupní smlouvy nevyplývá, že byla uzavírána za účelem zajištění půjčky, zmiňuje se o tomto způsobu zajištění pohledávky smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky. V případě předmětné kupní smlouvy se tudíž jedná o tzv. propadnou zástavu, která odporuje smyslu zástavního práva tak, jak je upraveno v §152 obč. zák. Dále okresní soud dovodil, že kupní smlouva by byla neplatná i podle §37 obč. zák., neboť žalobce neměl při jejím podpisu vůli nemovitosti prodat. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. shledal v tom, že bez požadovaného určení nemůže dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastnice předmětných nemovitostí zapsána žalovaná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2006,
č. j. 19 Co 588/2006 - 190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a shodně s ním shledal naléhavý právní zájem žalobce
na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že byla-li předmětná kupní smlouva uzavřena za účelem zajištění pohledávky žalované ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 21. 12. 1998, je neplatná podle §39 obč. zák., neboť se jednalo „o klasický případ tzv. propadné zástavy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že právní posouzení předmětné kupní smlouvy účastníků ze dne 21. 12. 1998 jako propadné zástavy odporuje zásadě smluvní autonomie, neboť smlouva splňuje všechny náležitosti právního úkonu, tj. byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a je proto platná. Namítá, že se krajský soud nezabýval celým skutkem, protože „v tomto případě“ byly uzavřeny dvě smlouvy
o půjčce, z nichž za platnou považuje druhou smlouvu, kterou jako věřitel vedle žalované uzavřel i pan H. a která nebyla kupní smlouvou zajištěna. Dále uvedla, že žalobce dne 21. 12. 1998 obdržel částku 310.000,- Kč dvakrát, jednou ze smlouvy
o půjčce a podruhé na základě uzavřené kupní smlouvy, z čehož dovozuje, že
o propadnou zástavu by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by částku 310.000,- Kč obdržel pouze jednou. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje
za správný závěr odvolacího soudu, že neprokázala, že by žalobce částku 310.000,- Kč obdržel dvakrát, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí
se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou její námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
Za skutkového stavu, jak byl v dané věci zjištěn, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže kupní smlouvu ze dne 21. 12. 1998 uzavřenou mezi účastníky o převodu předmětných nemovitostí - i když splňuje všechny náležitosti podle občanského zákoníku - posoudil jako neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci (srov. §151a odst. 1 a §151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření kupní a zástavní smlouvy). I podle §152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle §39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka ze smlouvy o půjčce byla uspokojena tím, že na zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka k zástavě, nebude-li dluh řádně a včas zaplacen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod č. 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01).
Námitka dovolatelky, že kupní smlouva ze dne 21. 12. 1998 „splňuje všechny náležitosti předepsané občanským zákoníkem, tj. byla uzavřena svobodně, vážně, určitě a srozumitelně“, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť tato smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „se nezabýval celým skutkem, protože v tomto případě byly uzavřeny dvě smlouvy o půjčce“, je k tomu třeba uvést, že předmětem řízení v dané věci byla žaloba o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v němž soud jako předběžnou řešil otázku platnosti kupní smlouvy účastníků o převodu těchto nemovitostí ze dne 21. 12. 1998, a nikoliv platnost smlouvy o půjčce, kterou se žalobcem jako věřitel vedle žalované uzavřel pan H.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, není dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu