ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2245.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2245/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 685/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2006, č. j. 37 Co 48/2004 - 142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 7 C 685/99 - 115, určil, že žalobce je vlastníkem ideální 1/3 pozemku p.č. st. 44, zapsaného
u katastrálního úřadu B., obec B., okres B., žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideální 1/3 objektu bydlení č. p. 12 na pozemku p. č. st. 44 a pozemku p.č. 47, vše v katastrálním území B., obec B., okres B., zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 26. 1. 2000, č. j. 7 C 685/99 - 33, jímž žalobu žalobce J. S. a dalších žalobců E. Š. a M. S. zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2002, č. j. 44 Cdo 206/2000 - 52, ve výrocích ve vztahu mezi žalobcem J. S. a žalovaným z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a pro neúplné právní posouzení zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak byl ve výroku o věci samé potvrzen a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; dále krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci E. Š. a M. S. a žalovaným.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že dne 21. 12. 1989 uzavřel žalobce jako prodávající s bývalým čsl. státem - Městským národním výborem v B. kupní smlouvu o převodu ideální 1/3 rodinného domku čp. 12 na pozemku st. pl. 44 o výměře 748 m2 a pozemku parc. č. 47 - zahrady o výměře 766 m2, zapsaných
na LV č. 1655 pro k.ú. B. Dalšími prodávajícími podle této smlouvy byl M. S. v rozsahu ideální 1/3 a E. S. rovněž co do ideální 1/3. Kupní cena činila podle znaleckého posudku znalce Ing. M. částku 174.980,- Kč. Dále bylo z přípisu městského úřadu B. a z výpovědi svědků (pracovníků tehdejšího stavebního úřadu) zjištěno, že v roce 1990 byl zpracován asanační plán jako součást (neschváleného) územního plánu, podle kterého mělo dojít k asanaci východní části náměstí S. v B., na jehož základě byly vykupovány domy v této oblasti, což byl i případ žalobce. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. 12. 1989 je platným právním úkonem, neboť splňuje náležitosti uvedené v „§588 obč. zák. i v §37 odst. 1 obč. zák.“, a nepřisvědčil tvrzení žalobce, že ji neuzavřel svobodně a vedle toho v omylu vyvolaném informací pracovníků právního předchůdce žalobce, že pokud smlouvu neuzavře, dojde k vyvlastnění nemovitosti. Protože žalobce od této smlouvy platně podle §48 obč. zák. přípisem ze dne 4. 7. 2003 neodstoupil, je vlastníkem ideální 1/3 objektu bydlení č. p. 12 na pozemku p. č. st. 44 a pozemku p.č. 47, v k.ú. B. žalovaný, který je takto zapsán v katastru nemovitostí. Žaloba v části týkající se určení vlastnictví k ideální 1/3 pozemku parc. č. 44 v k.ú. B. je naproti tomu důvodná, neboť kupní smlouvou ze dne 21. 12. 1989 k převodu tohoto pozemku na žalovaného nedošlo, přičemž na tomto určení má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když žalovaný je v katastru nemovitostí veden jako vlastník tohoto pozemku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j.
37 Co 48/2004 - 142, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby změnil tak, že „ žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideální 1/3 objektu bydlení č. p. 12, nacházejícího se na pozemku parc. č. st. 44/1, a pozemku parc. č. 47, vše v katastrálním území a obci B., zamítá, v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve výroku, jímž určovací žalobě bylo vyhověno, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za nedůvodné považoval odvolací námitky žalobce, že kupní smlouva ze dne 21. 12. 1989 byla vyhotovena ve dvou verzích, že v ní nebyla uvedena výše kupní ceny a že od této smlouvy odstoupil dopisem ze dne 13. 3. 1991 adresovaným žalovanému, neboť takovýto právní úkon učiněn nebyl a lze jej považovat jen za návrh na zrušení smlouvy dohodou (dvoustranným úkonem); kromě toho jednostranné odstoupení od smlouvy v ní nebylo dohodnuto (§48 odst. 1 obč. zák.). Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ke změně napadeného výroku o věci samé došlo jen s ohledem na změněné číslování parcel dle geometrického plánu, jímž z parcely č. st. 44 byla vytvořena parcela č. st. 44/1 a parcela č. st. 44/2, vše v k.ú. a obci B.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé a proti výrokům o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, jmenovitě s tím, že v kupní smlouvě nebylo jednoznačně uvedeno, které nemovitosti „žalovaný“ koupil, když je v ní pouze uvedeno, že „Měst. NV B. blíže neurčenou nemovitost do vlastnictví přijímá“, což způsobuje její neurčitost a tudíž absolutní neplatnost. K neurčitosti smlouvy však krajský soud nepřihlédl a tak věc posoudil bez použití „§37 odst. 1 obč. zák.“, tedy v rozporu s hmotným právem. Kromě toho u žalobce „zcela chyběla skutečná a vážná vůle nemovitosti prodat“, což je dalším důvodem absolutní neplatnosti smlouvy. Stejně tak se odvolací soud nevypořádal s odvolací námitkou, že při uzavírání smlouvy byl pracovníky MěNV B. úmyslně uveden v omyl tím, že mu tvrdili nepravdy (že probíhá řízení o výkup nemovitostí, že se nacházejí podle schváleného územního plánu v asanačním pásmu, že jsou dány podmínky pro jejich vyvlastnění) a tak jej přiměli k uzavření smlouvy, kterou by jinak neuzavřel. Takový omyl nelze podle něj hodnotit jen jako omyl v pohnutce, ale omyl podstatný, který byl podle právní úpravy v §49 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 důvodem pro odstoupení od smlouvy (od 1. 1. 1992 je důvodem neplatnosti smlouvy podle §49a obč. zák.). Z tohoto zřetele odvolací soud neposoudil správně jeho dopis ze dne 13. 3. 1991, kterým žádal žalovaného jako právního nástupce MěNV B. o zrušení kupní smlouvy, přičemž nevzal v úvahu, že jako osoba bez odborného právnického vzdělání „projevil vůli odstoupit od kupní smlouvy požadavkem na její zrušení; učinil tudíž jednostranné zrušení smlouvy, tedy odstoupení od ní a nikoli návrh na uzavření dohody o zrušení předmětné části smlouvy“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé pouze formálně změněn, ve skutečnosti však byl potvrzen, neboť práva a povinnosti účastníků nebyla v porovnání s výrokem rozsudku soudu prvního stupně posouzena jinak, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zákoníku). Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhrůžka.
Ustálená judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999) dovodila, že
o svobodný právní úkon nejde v případě, kdy tento úkon byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, a dále tehdy, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky (rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu). Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň, a výhrůžka musí adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99).
Jestliže v posuzované věci nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že kupní smlouvu uzavřel za uvedených okolností a nikoliv vážně, pak odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ztotožnil-li se s názorem soudu prvního stupně, že žalobce neuzavřel kupní smlouvu s nesvobodnou vůlí utvářenou bezprávnou výhrůžkou ze strany právního předchůdce žalovaného, resp. jeho tehdejších zaměstnanců,
a při neexistenci vážnosti vůle (§37 obč. zák.). Stejně tak není důvodná námitka
o neurčitosti kupní smlouvy, neboť z jejího obsahu zcela jednoznačně vyplývá, že jejím předmětem byl rodinný domek čp. 12 na pozemku st. pl. 44 o výměře 748 m2 a pozemek parc. č. 47 - zahrada o výměře 766 m2, zapsané na LV č. 1655 pro k.ú. B.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v dané věci způsobilá založit ani námitka dovolatele, že od kupní smlouvy ze dne 21. 12. 1989 odstoupil dopisem ze dne 13. 3. 1991 z tohoto důvodu, že při jejím uzavření jednal v omylu, který úmyslně vyvolali zaměstnanci právního předchůdce žalovaného.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle §49 odst. 1 obč. zák. účastník, který jednal v omylu, jejž druhý účastník vyvolal nebo jenž druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo. Podle odst. 2 tohoto ustanovení byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně, má účastník, který jednal v omylu, právo odstoupit od smlouvy, ať jde o jakýkoli omyl.
V dopise ze dne 13. 3. 1991 adresovaném obecnímu zastupitelstvu města B. žalobce v jeho závěru mimo jiné uvedl: „Žádám vás proto o prověření všech skutečností a v návaznosti o zrušení této kupní smlouvy“.
Není proto důvodná námitka dovolatele, že odvolací soud tento jeho úkon neposoudil správně, neboť ani za použití výkladového pravidla uvedeného v §35 odst. 2 obč. zák. nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce v něm žádal (požádal) o zrušení kupní smlouvy dvoustranným právním úkonem - dohodou účastníků o jejím zrušení.
Je tudíž zřejmé, že ke zrušení kupní smlouvy jednostranným právním úkonem (dopisem žalobce ze dne 13. 3. 1991) nedošlo.
Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, která mají povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3
o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu