ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2314.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2314/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J., s. d. v T., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o 153.560,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 273/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2007, č. j. 61 Co 649/2006 - 46, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č.j. 61 Co 649/2006-46, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. října 2006, č.j. 14 C 273/2006-34, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 153.560,- Kč a nahradit náklady řízení. Rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce měl v trvalém užívání pozemek – stavební parcelu o výměře 975 m², zastavěná plocha a nádvoří obec N. R., katastrální území N. R., zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. pro K. k., Katastrální pracoviště K. V., u něhož v souladu s podmínkami §879c občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) požádal dne 8. 8. 2000 o jeho převod do vlastnictví. Po zrušení tohoto ustanovení částí druhou zákona 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřeli účastníci dne 11. 8. 2003 v souladu s §60c zákona č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu o převodu pozemku za kupní cenu 153.560,- Kč, která byla žalobcem žalované uhrazena. Následně nálezem Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 278/2004 Sb. byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. dnem 31. 12. 2004 zrušena. Podstatou sporu tak zůstalo posouzení účinků citovaného nálezu Ústavního soudu ČR na ustanovení §879c až 879e o.z. a jejich použitelnosti na současné poměry účastníků. Odvolací soud uzavřel, že v souladu s ustálenou soudní praxí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/05) se zrušením části druhé zákona č. 229/2001 Sb. obnovil stav založený ustanoveními 879c až §879e o.z. Pokud tedy žalobce splnil podmínku podání žádosti o převod práva trvalého užívání k pozemku na vlastnictví, pominula zrušením uvedené části zákona překážka pro realizaci práva, které mu občanský zákoník dal. Tímto postupem předpokládaným v zákoně žalobce nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Dále soud konstatoval, že při řešení rozporu, kdy na jedné straně podle §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu Ústavním soudem zůstávají nedotčena, a pokud je na druhé straně dána existence citovaného nálezu Ústavního soudu, který konstatoval, že tyto právní úkony vznikly na základě právní úpravy odporující Ústavě ČR, vyšel ze zásady, že v hierarchii právních předpisů je směrodatné, zda mezi účastníky uzavřený právní úkon je v rozporu s normou vyšší právní síly, tj. v daném případě s Ústavou ČR. S ohledem na všechny shora popsané okolnosti, které vedly k vytvoření protiprávnosti stavu, kdy byla posuzovaná kupní smlouva sjednána, shledal odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky za absolutně neplatnou (§39 o.z.). Proto uložil podle §457 o.z. žalované vrátit žalobci částku bezdůvodného obohacení, které bylo představováno zaplacenou kupní cenou.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen žalované dne 21. února 2007 a právní moci nabyl dne 26. února 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 17. dubna 2007 včasné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a proto je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. odst. 3 o.s.ř., a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Otázku zásadního právního významu spatřuje jednak
- v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 278/2004 Sb., na existenci ustanovení §879c až 879e o.z. a jejich použitelnosti na právní poměry žalobce
- v posouzení vztahu ustanovení §879c o.z. k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla
- v posouzení platnosti kupní smlouvy o koupi předmětné nemovitosti uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, resp. posouzení důsledků cit. nálezu na platnost této smlouvy
- v posouzení možných účinků zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších zákonů, na právní stav projednávané věci (zejména pak ustanovení §71 odst. 4)
Dále je žalovaná názoru, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami žalované, že ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, že nálezy Ústavního soudu mohou obecně působit pouze do budoucnosti a že Ústavní soud není pozitivním zákonodárcem, tedy již jednou v řádném legislativním procesu zrušené ustanovení §879c o.z. se nemůže znovu stát součástí platného právní řádu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním a bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř,). Dospěl však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadený rozsudek totiž není rozhodnutím měnícím, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný dřívější rozsudek téhož soudu, který by byl odvolacím soudem později zrušen.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný v dovolání žalovanou, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento dovolací důvod naplněn není.
Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami uvedenými v dovolání. Posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 řešil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, kde byl mimo jiné přijat závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb, se obnovil právní stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e o.z“. Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) citovaného nálezu se zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007 se závěrem, že „kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 o.z., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879 o.z., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (§457 o.z.).“
Ostatní námitky, které dovolatelka uplatnila v dovolání, byly řešeny kromě citovaného nálezu a rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, 22 Cdo 2316/2006, 22 Cdo 2506/2006, 22 Cdo 2490/2006, 28 Cdo 4270/2007, 28 Cdo 2797/2007, 30 Cdo 3236/2007.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posuzoval danou věc v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam a proto dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost podle
§243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona odmítl.
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243 odst. 1 věta první).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2008
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu